Edgar Wallace

Edgar Wallace

Když gangsteři ovládli Londýn

KAPITOLA I

Všechno to začalo onoho dne, kdy se “Kerky” Smith setkal se svým financiérem v kavárně Beach View a předložil mu velkorysý projekt. V oné době Velký Bill mával Chicagem, nic nebylo nemožné a bezpečnostní schránky v bankách div nepukaly, jak byly nadité tisícovkami. Ale dějepisec, jenž hledá, čím načít popis těch pozoruhodných událostí, asi by začal příběhem dívky hledající zaměstnání.

Není snadné popsat mladou ženu, která vystoupila po těch dvou schodech k portálu domu 147 na Berkeleyově náměstí a stiskla velmi sebevědomě a odhodlaně tlačítko zvonku. Měla tak dobrou figuru, že si člověk vlastně ani neuvědomil, že je o tolik větší než průměrná dívka. Pokud jde o její věk, byla v tom stadiu, kdy zjistíte, že domnělá žena je vlastně ještě dítě – a chystáte-li se promluvit s dítětem, překvapí vás faktum, že hovoříte s ženou.

Kterýsi z úředníků firmy Clark & Gibbs o ní řekl, že to je reklama pro plavky – a mínil to obhrouble. Ale popis nebyl nevýstižný. Viděl jste a obdivoval její postavu jako celek, neboť její ztepilost byla harmonická – a to lze jen málokdy říci o atraktivní ženě. Nohy měla malé, ruce jemně modelované, a držení hlavy svědčilo o hrdosti. Tvář vás upoutala půvabem, jenž neměl nic společného s pohlednicovou krasavicí. Šedé oči poněkud unavené, rudá ústa trochu větší než klasická. Platí-li rčení, že “oko – do duše okno”, nasvědčoval pohled, že IQ této dívky značně převyšuje normu.

Křídlo portálu se otevřelo a dveřník se na ni zadíval tázavě – ale s dávkou uctivosti, neboť to mohla být stejně nějaká velkokněžna jako některá z mnoha děvčat, která přišla na základě inzerátu Eliáše Decadona.

“Jde o to místo sekretářky, slečno?” otázal se nesměle dveřník.

“Přicházím kvůli inzertu, ano.”

Dveřník se zatvářil pochybovačně.

“Bylo zde dnes už mnoho mladých dam.”

“Místo je tedy obsazené?”

“Ne, to ne, slečno,” řekl chvatně.

Představa, že by mohl na sebe vzít takovou odpovědnost, ho děsila.

“Račte dál.”

Uvedl ji do velkého, studeného pokoje, jenž připomínal čekárnu drahého lékaře. Sluha se vrátil za pět minut a otevřel dveře:

“Smím prosit, slečno.”

Ocitla se v knihovně, jež byla skutečně knihovnou a nikoliv – jak se stává tak často – pouhou kuřárnou s vznešenějším označením, neboť stěny zde byly obložené regály knih, a i veliký stůl byl vrchovatě pokrytý knihami, patrně novou zásilkou z knihkupectví. Ramenatý stařec, jenž seděl za velikým psacím stolem, zvedl hlavu a zadíval se na ni přes brejle.

“Posaďte se,” řekl. “Jak se jmenujete?”

“Leslie Rangerová.”

“Dcera penzionovaného plukovníka nebo někoho stejně vznešeného?” vyštěkl.

“Dcera soukromého úředníka, jenž se udřel k smrti, aby zajistil ženě a dítěti slušné živobytí,” odpověděla, a spatřila záblesk v starcových očích,

,,Z posledního místa jste odešla, protože pracovní doba byla příliš dlouhá?” řekl a civěl na ni.

“Z posledního místa jsem odešla proto, že se o mne ucházel ředitel – a to byl uchazeč, kterého bych odmítla, i kdyby byl jediným mužem na světě.”

“Znamenité,” řekl posměšně. “Rychlost vašeho těsnopisu je senzační a vaše psaní na stroji získalo uznání Obchodní komory. Tam je psací stroj.” Ukázal kostnatým prstem. “Sedněte si a pište, co vám budu diktovat. Papír najdete na stole. A nemusíte se mě bát.”

“Nebojím se vás.”

“A nemusíte být nervózní,” houkl vztekle.

“Nejsem ani nervózní,” usmála se.

Vsunula do stroje papír, otočila válcem a čekala. Začal diktovat mimořádnou rychlostí, a klávesy jen chřestily pod jejími prsty.

“Nestačím vám,” řekla za chvíli. “Diktujete příliš rychle.”

“Ovšemže diktuji příliš rychle. Dobrá. Vraťte se sem!” Ukázal pánovitě na křeslo při druhé straně psacího stolu. “Jaký plat žádáte?”

“Pět liber týdně.”

“Nikomu jsem neplatil víc než tři. Dám vám čtyři.”

Povstala a sáhla po své kabelce.

“Lituji.”

“Tak čtyři a půl,” řekl. “Dobrá, dobrá, tak tedy pět. Kolik živých řečí ovládáte?”

“Mluvím francouzsky a čtu německy,” řekla, “ale nejsem filolog.”

Našpulil odulé rty a vypadal ještě odporněji než předtím.

“Pět liber je hromada peněz,” řekl.

“Franština a němčina je hromada řečí,” řekla Leslie.

“Chcete ještě něco vědět?”

Potřásla hlavou.

“Nechcete vědět nic o pracovních podmínkách?”

“Ne. Předpokládám, že nebudu bydlet zde v domě.”

“Vy nechcete vědět od kolika do kolika budete dělat? Zklamala jste mě. Kdybyste se byla zeptala, jaká je vaše pracovní doba, byl bych vám řekl, abyste šla ke všem čertům. Neučinila jste tak a jste tudíž přijata. Zde je vaše kancelář.”

Vstal, došel na konec velké místnosti, kde byl výklenek a v něm dveře. Za nimi byla menší, velmi pěkně zařízená místnost s velkým psacím stolem.

Vedle něho stolek s psacím strojem. V jednom z rohů stála velká nedobytná pokladna.

“Začnete zítra v deset hodin. Vaším úkolem je nepřepojovat ke mně žádné telefonní hovory, neobtěžovat mě hloupými otázkami, odesílat neprodleně dopisy a nevypravovat mému synovci nic o mých záležitostech.”

Mávl rukou směrem ke dveřím.

Odcházela, radostí málem omámená, stiskla kliku a byla už skoro v hale, když na ni zakřičel, aby se vrátila.

“Máte nějakého fešáka? Jste zasnoubená nebo něco podobného?”

Potřásla hlavou.

“Je to nutné?”

“Právě naopak,” řekl důrazně.

Takovým způsobem přivedl Osud Leslie Rangerovou do silového pole, jež mělo mít tak veliký vliv na její život, jež ji mělo přivést na samotný pokraj hrozné smrti a splnit všechny nejasné touhy jejího srdce.

Příštího dopoledne se setkala s Edwinem Tannerem, synovcem, před kterým ji Eliáš Decadon varoval. Byl to člověk načisto neškodný, ba dokonce velmi příjemný. Bylo mu pětatřicet let, měl vysoké čelo, přívětivou, hladce vyholenou tvář, a oči za brýlemi se zlatými obroučkami měly sklon k úsměvnosti.

Vešel do pracovny Leslie Rangerové brzo po tom, co sama přišla, a usmíval se na celé kolo.

“Dovolte, abych se vám představil, slečno Rangerová. Já jsem synovec Eliáše Decadona.”

Byla udivena tím, že mluví s americkým přízvukem, a bylo zřejmé, že Edwin Tanner s jejím překvapením počítal.

“Jsem Američan. Má matka byla Decadonovou sestrou. Předpokládám, že vás varoval, abyste mi neříkala nic o jeho záležitostech. Říká to každé spolupracovnici, ale protože o jeho transakcích beztak ví kdekdo, nemusíte tu výstrahu brát vážně. Nemyslím, že byste mě někdy potřebovala, ale kdybyste přece jenom se mnou chtěla mluvit, číslo mé linky domácího telefonu je šest. Mám byt v nejvyšším patře tohoto domu a k vašim služebním povinnostem bude patřit inkasovat každou sobotu nájemné, jež mi strýc počítá za přístřeší ve svém krásném baráku. Eliáš Decadon není žádný lidumil ani dobrodinec, ale má také hromadu sympatických vlastností.”

Leslie Rangerová měla v následujících měsících možnost přesvědčit se o obou stránkách Decadonovy povahy.

O svém synovci se zmiňoval velmi zřídka. Oba muže viděla pohromadě toliko jednou. Často přemýšlela, proč Edwin Tanner zde vůbec bydlí. Byl to člověk zřejmě zámožný a mohl si dovolit apartmá v dobrém londýnském hotelu.

Eliáš Decadon se tomu také divil a dokonce o tom občas utrousil pár slov, ale vrozená šetrnost mu zabránila zbavit se člověka, k němuž ho nevázala žádná hluboká náklonnost, ba kterého neustále podezíral. Edwin Tanner patrně dojížděl do Londýna každého roku a vždycky bydlel u svého strýce.

“Je to jediný příbuzný, kterého mám na světě,” bručel starý Decadon jednoho dne. “Kdyby měl špetku rozumu, vyhýbal by se mi jako čert kříži!”

“Je to docela příjemný člověk,” řekla Leslie.

“Jak může být příjemný, když mi je nepříjemný,” odsekl stařec.

Eliáš Decadon měl Leslie Rangerovou rád. Měl ji rád od první chvíle. Edwin Tanner ji neměl rád ani nerad. Leslie Rangerové připadal jako portrét malovaný malířem bez fantazie, – jako člověk bez vlastní osobnosti. Byl vždycky přívětivý, ale bylo na něm něco, co Leslie nedovedla formulovat. Starý Decadon jednou podotkl, že Tanner je hráč a hazardér, ale svůj úsudek ničím neodůvodnil a nijak nerozvedl. Bylo divné, že použil takového označení, protože on sám byl hráč, jenž vybudoval své jmění na spekulacích, které svého času vypadaly velmi hazardně.

Byla to podivná domácnost, neskutečná a trochu jakoby nelidská. Leslie si nepřestala gratulovat k rozhodnutí, nebydlet v domě. Bydlela v podnájmu, dokonce velmi pohodlném a pěkném, neboť Eliáš už za týden zčistajasna zdvojnásobil její plat.

Zažila několik podivných příhod. Eliáš Decadon měl zlozvyk ztrácet věci – drahé knihy, důležité dokumenty. A když něco ztratil, poslal pro policii. Ale než se policie dostavila, pokaždé ztracenou věc zase našel. Leslie o tomto trapném podivínství nevěděla. Když se to za její éry stalo poprvé, byla skutečně zděšená, neboť šlo o vzácný rukopis v ceně dvou tisíc liber. Eliáš Decadon telefonoval Scotland Yardu, zatímco Leslie zoufale hledala. Když se dostavilo rameno spravedlnosti v podobě velmi mladého a pohledného šéfinspektora jménem Terry Weston, byl rukopis už zase na světě: Leslie ho našla v nedobytné pokladně.

“Pane Decadone,” řekl Terry mírně, “tahle vaše libůstka stojí poplatníky hromadu peněz.”

“Nač tu je policie?” otázal se stařec.

“Nikoliv na to,” řekl Terry, “aby si uběhala nohy hledáním něčeho, co jste nechal v druhém obleku.”

Eliáš Decadon něco zavrčel a odebral se do svého bytu v prvním poschodí, kde zbytek dne protrucoval.

“Tohle je pro vás novinka, viďte?*’

“Ano, pane -”

“Séfinspektor Weston – Terry Weston. Nebudu po vás chtít, abyste mi říkala Terry.”

Leslie Rangerová neměla ve zvyku usmívat se na neznámé lidi, ale tentokrát se usmála. Z mladého muže vyzařovala rozmarná pohoda, jakou nečekala u policejního úředníka.

Terry Weston zase byl překvapen vystupováním a chováním velmi vzácným u mladé ženy. Kdyby mu byla řekla, že je Decadonovou, tedy milionářovou vnučkou, nebylo by ho to překvapilo. Kupodivu na něho při prvním setkání nezapusobila dívčina nesporná líbeznost. Vidina jejího půvabu ho začala pronásledovat teprve později a způsobila mu nejednu krušnou chvíli.

Sešel se s Leslie Rangerovou ještě jednou. Chodila na oběd do malé restaurace nedaleko Bond Street. Jednoho dne tam vešel a přisedl k jejímu stolu. Pokud jde o něho, nešlo o setkání nahodilé. Žádná náhoda na světě nebyla ještě připravena pracněji a pečlivěji. Jednou se potkali, když oba šli z práce domů. Ale nikdy ji nepozval do divadla, a vůbec žádným způsobem jí nedal znát osobní zájem. Kdyby byl tak učinil, asi by se mu příště vyhýbala – a on to dobře věděl.

“Proč pracujete u takového starého mrzouta?” otázal se jí jednou.

“Není to v podstatě mrzout,” hájila svého zaměstnavatele, spíš z loajálnosti než z hlubokého přesvědčení. Bylo to na konci dne, plného nerváků.

“A Eddié Tanner není mrzout?”

Rychle se po něm podívala.

“Nesmíte mne podrobnovat křížovému výslechu.”

“Vyslýchám vás? Nehněvejte se na mě – to je zřejmě policajtský zlozvyk. Ti dva mě opravdu nezajímají.”

Byla to pravda – tenkrát.

Leslie neměla zpravidla příliš mnoho práce: psala dopisy, jejichž počet nebyl veliký, musela číst knihy a ověřovat data a dokumentace. Eliáš Decadon byl velkým milovníkem knih a trávil většinu času čtením.

Druhá nezvyklá událost se seběhla v době, kdy zde pracovala až asi čtyři měsíce. Leslie se vracela z pošty, kde podávala několik doporučených dopisů, a byla již na schodech vedoucích k portálu Decadonova domu, když na ni zavolal člověk, kterého si všimla, když ho míjela na chodníku. Byl to drobný mužík s groteskně velkým tvrďáskem čili melounem na hlavě. Límec kabátu měl vyhrnutý – což se dalo vysvětlit tím, že právě pršelo – a když promluvil, bylo na každém slově znát, že je z USA.

“Povídám, slečinko, dala byste tohle Eddovi?”

Trhavým pohybem vytáhl z kapsy dopis.

“Panu Tannerovi?”

“Eddiemu Tannerovi,” přisvědčil mužík. “A řekněte mu, že to je od Velkého hocha.”

Usmála se tomu divnému označení, ale když vyjela malou zdviží do nejvyššího patra domu, kde Edwin Tanner bydlel, a dala mu psaní, Tanner se neusmál a vůbec na sobě nedal nic znát.

“Od Velkého hocha? Hm,” řekl zamyšleně. “Kdo vám to dal? – Mužík asi takhle vysoký?”

Zřejmě mu na popisu doručovatele velmi záleželo, a Leslie si vzpomněla na mužíkův nezvyklý tvrdý klobouk a pověděla mu o něm.

“Tak, tak,” řekl Edwin Tanner zamyšleně. “Velmi vám děkuji, slečno Rangerová.”

Vždycky se k ní choval zdvořile; nikdy ji nezval do bytu; dával si vůbec očividně dobrý pozor, aby Leslie Rangerové nezavdal nejmenší příčinu k pohoršení.

Události spěly rychle k vyvrcholení, ale nic tomu nenasvědčovalo. Když pak došlo k dramatické explosi, Leslie si pomyslela, že se svět zbláznil – a nebyla jediná, kdo si to myslel.

KAPITOLA II

“Lidský život je ovládán dvěma svrchovanými, dominujícími činiteli: první je láska k ženám a druhý je strach před smrtí. – Jasné?”

Kapitán Jiggs Allerman z pátracího oddělení chicagské policie se opřel o lenoch křesla a vyslal ke stropu vlnící se kolečko doutníkového kouře. Kapitán Allerman byl muž vytáhlý a šlachovitý, ve tváři skoro tak snědý jako Indián z jeho rodné Nevady.

Terry Weston se zazubil. Jiggs byl pro něho nepřeberným zdrojem čirého potěšení.

“Vy jste šéfinspektor nebo něco takového,” pokračoval Jiggs. “Patrně zde teď zaměstnávají děti jako šéfinspektory. Když jsem vás viděl poprvé, řekl jsem si: Panenko skákavá, tady máme kloučka, který si hraje na detektiva. A když mi pak pověděli, že jste šéfinspektor, řekl jsem si, že se celý Scotland Yard beze zbytku zbláznil. Kolik je vám teďko, Terry?”

“Pětatřicet.”

Jiggsův nos se svraštil jako tahací harmonika.

“To je lež! Je-li vám víc než třiadvacet, jsem já baletka s dřevěnou nohou.”

Terry se zasmál.

“Pokaždé, když přijdete do Scotland Yardu, utahujete si ze mně tímhle fórem, ale vždycky mě to baví, a ještě se to nikomu neomrzelo. Chtěl jste mi něco povědět o dominujících činitelích lidského života.”

“Tak jest – o ženách a o smrti.” Jiggs energicky přikyvoval hlavou. “Z vylomenin kolem ženských těží gangsteři už hromadu let, ale strach před smrtí zatím nadháněl prachy jen doktorům a na smrti vydělávaly jenom pohřební ústavy. Ten monopol končí. Gangsteři zde začnou těžit ze strachu a ze smrti – říkám vám, Terry, že ten nový švindl je na spadnutí. Dejte na má slova!”

“Nechce se mi tomu věřit,” řekl Terry Weston, “a rád bych věděl, proč to říkáte a z čeho na to usuzujete.”

Jiggs se pohodlněji uvelebil v křesle.

“Nemám žádné důkazy – je to pouhý instinkt,” řekl. “Jediné, co vám mohu povědět, je, že gangsterství vynáší. A nedá moc práce. Ve Spojených státech amerických, v mé milené vlasti, lidé platí rok co rok nečítané miliardy za takzvanou ochranu. A co je dobrý melouch v USA, musí být dobrý melouch také v Anglii, ve Francii, v Německu a kdekoliv jinde.”

Terry Weston potřásal hlavou.

“Nevím, jak bych vám to řekl…” začal.

“Nedělejte si násilí a ulevte si, chcete-li něco říct o prosazování zákonů.”

“Myslel jsem právě na prohibici,” řekl Terry.

Jiggs si odfrkl.

“Je trochu mrzuté, že v USA nedokážeme prosadit uzákoněnou prohibici, že ano? Něco takového by se u vás v Anglii nemohlo stát, viďte? Tady neexistuje zákon, jehož zachovávání by policie nedokázala vynutit, že ano?”

“Nemyslím, že by se něco takového mohlo u nás stát,” řekl Terry, a Jiggs Allerman se tiše zasmál. “Ještě jste jakživ neslyšel o zákonu proti pouličním sázkám?”

Terry si bolestně povzdychl.

“Takový nějaký zákon zde existuje, viďte? Možná že se jmenuje jinak, ale je nezákonné uzavírat sázky na ulici, a když někoho načapáte, dostane pokutu a možná jde i do basy. A přece rok co rok jde nějaká ta miliarda dolarů z ručky do ručky – na ulici. A když mluvíte o prohibici, věnujte svůj brilantní intelekt také pouličnímu sázení, jestli vám to příliš nevadí. Kdepak, Terry – lidská nátura je lidská nátura – a protože lidi jsou v podstatě všude stejní, platí stejné zásady ve všech zemích. Mohu vám prozradit, že několik hlavounů chicagského a newyorského podsvětví už zkoumalo terén v Anglii – a když ti se do něčeho dají, nedělají to po hokynářsku. Vaši zlodějíčkové myslí v pětkách, vaši velcí zloději myslí v tisícovkách – a často se k nim vůbec nedostanou. Ale sebranka, se kterou já se potýkám, ta pracuje s osmimístnými číslicemi v dolarech. Loni začali obhospodařovat nové teritorium a i
nvestovali do setby dva milióny dolarů. Žádná úroda jim nevzešla, tak tu farmu zase prodali. – Míním to obrazně. Chci tím říct, že ty dva milióny dolarů prostě odepsali. To koukáte – viďte? A zde je Londýn, Anglie. Mohli by z Londýna vyháčkovat rok co rok sto miliónů dolarů a vy byste vůbec nevěděl, že se něco děje a že něco chybí.”

Byla to oblíbená teze Jiggse Allermana. Už jednou se o ní rozpovídal, a Terry mu ji klidně rozmlouval, ačkoliv by tento zvláštní druh kriminality byl spadal do jeho oboru, neboť Terry Weston toho času vedl oddělení Scotland Yardu, jež se zabývá specializovaným zločinem.

Bylo poledne, a Terry se šel se svým hostem naobědvat. A oběd s Jiggsem Allermanem – to byla pro Westona vždycky hodina postgraduálního studia.

V grilu hotelu Carlton Terry zahlédl Eliáše Decadona a upozornil na něho Jiggse:

“Tamhle sedí nejlakomější milionář světa.”

“Znám podobné exempláře,” řekl Jiggs. “Kdo je ten snědý člověk, který s ním sedí? Je mi nějak povědomý.”

“To je jeho synovec. Snad ho znáte. Žil v Chicagu. Nemáte ho náhodou v albu zločinců?” dodal ironicky.

“Nikoliv, velevážený. Nikoho z elity podsvětí nemáme v albu. Snad vás překvapí, že žádný z hlavounů, kteří jsou v pozadí za největšími lumpárnami, ještě neviděl vnitřek policejní strážnice. Už to mám! Tanner – Tanner se jmenuje, Edd Tanner, povaleč a přiměřený vrstevník.”

“Znamená to, že je dobrý nebo špatný?*’

“Znamená to, že je přesně takový, jaký je,” řekl Jigss. “Často jsem si lámal hlavu, odkud má tu hromadu prachů. Jeho strýc je milionář, jste řekl, viďte?”

“Od něho je nemá,” řekl Terry zarputile.

Jiggs potřásl hlavou.

“Člověk nikdy neví.”

Eliáš Decadon, přísný stařec, seděl na židli zpříma, jako by byl polkl pravítko. Nevšímal si svého prostého jídla na stole, ale díval se upřeně na svého synovce, a jeho pohled nebyl nijak láskyplný. Eliáš Decadon byl statný muž nadprůměrné velikosti, a byl na svůj věk velmi zachovalý. Kdekterý restauratér v Londýně znal jeho tvář s rovnými, ošklivými ústy, s velkým, mohutným nosem a s huňatým šedivým obočím. Kdekterý číšník předem věděl, že dostane pouhé tři pence spropitného – a každý vrchní věděl, že se starý Decadon s ním bude hádat o účet. Všechno to patřilo k neměnným zvyklostem ‚nejlakomějšího milionáře’. V tuto chvíli však Decadon na účet ještě nemyslel.

“Vezměte na vědomost, pane Edwine Tannere, že peníze, které mám, mám pro sebe. Nehodlám je investovat do žádné z vašich zřeštěných amerických spekulací a na žádné sliby rychlého velezisku nic nedám.”

“Není pražádného důvodu, proč byste měl něco investovat, strýčku Eliáši,” řekl Tanner dobrácky, ,,ale dozvěděl jsem se pod rukou o novém nalezišti nafty a mám dojem, že to vypadá slibně. Mně osobně je naprosto jedno, jestli si přisadíte nebo nepřisadíte. Nic bych na vás nevydělal. Myslel jsem, že jste hráč.”

“Nejsem hráč vašeho druhu,” zavrčel Eliáš Decadon.

Oba muži, sedící na druhém konci lokálu, viděli strýce odcházet a domysleli si, že se ti dva pohádali.

“Rád bych věděl, o čem si asi povídali. Ne, neznám Decadona – znám Edda. Říkám vám, že to je největší psycholog ve Spojených státech a – panenko skákavá! Tady je Velký hoch osobně!”

Do jídelny právě vcházel velmi hubený muž prostřední postavy, oblečený v bezvadně střižený oblek z drahé látky s velkými šedými kostkami. Vlasy měl krátce přistřižené, a na jeho podlouhlou, vychrtlou tvář, zvrásněnou a zbrázděnou od očí až k bradě, nebyla libá podívaná. Dvě jizvy, táhnoucí se napříč levou skrání, jeho půvab nijak nezvyšovaly.

Jiggs tiše zahvízdal, napřímil se a v očích se mu zablýsklo.

“Velký hoch osobně! Co u všech všudy…”

“Kdo to je?” otázal se Terry.

“Měl byste ho znát. Za minutku k nám přijde.”

“Neviděl vás -” začal Terry.

“Ujišťuju vás, že já byl první, koho zde viděl. Tomu člověku neujde špendlík na zemi. Nikdy jste ještě o něm neslyšel? Je to ,Kerky’ Smith – to ,Kerky’ je zkratka pro Albuquerque – alias Alfred J. Smith – podle toho, jestli se s ním znáte nebo o něm čtete v novinách.”

Kerky Smith zvolna procházel restaurací a najednou s přehnaným výrazem překvapení vzal na vědomí přítomnost Edwina Tannera, Edd Tanner se usmíval.

“Haló, Kerky,” řekl. “Kdypak jste přijel? Kdo by se byl nadál, že vás zde uvidí!”

Podal příchozímu ruku. Kerky ji malátně stiskl.

“Nepřisednete?”

“Zdržíte se v Anglii dlouho?” otázal se Kerky a dělal, jako by pozvání přeslechl.

“Přijíždím sem každý druhý rok. Mám tu strýce.”

“Vážně?” Řekl to hlasem bezmála soucitným. “Vypadl jste z Chicaga jaksi nahonem, viďte, Eddie?”

“Ani bych neřekl,” odpověděl Tanner chladně. Kerky se opřel o stůl a zhlížel na svého spoluhosta. Na jeho tenkých rtech se objevil zvláštní, zasvěcený úsměv.

“Slyšel jsem, že jste odkázán na chudinskou podporu dobročinných institucí. Někdo mi říkal, že jste potratil dva milióny. Zdržíte se v Anglii dlouho?”

Edwin Tanner se opřel o lenoch židle a žvýkal párátko. “Budu zde tak dlouho, jak se mi bude chtít, a nikomu do toho nic není,” řekl konverzačním tónem. “Jiggs se na vás nemůže vynadívat.”

Kerky Smith přikývl.

“Jo. Viděl jsem ho, – krysu zatracenou! Kdo to s ním sedí?”

“Chlap ze Scotland Yardu.”

Kerky Smith se napřímil a položil Eddovi na rameno svou dlouhou, štíhlou tlapu.

“Budete hodný chlapec, že ano – přidáte se, nebo vypadnete z Anglie, viďte?! K tomuhle melouchu Edde, je potřeba víc peněz, než máte, synku.”

Plácl Tannera přátelsky na rameno a odloudal se směrem k Allermanově stolu. “No ne! Jiggs!”

Přidal do kroku a s rozjásanou tváří přistoupil ke kapitánovi. Allerman mu nohou přistrčil židli.

“Posaďte se, vy Ali Babo zlodějská,” řekl klidně. “Co děláte v Londýně? Koukám, že britská vláda udílí vstupní víza velmi neopatrně.”

Kerky se usmíval. Měl nádhernou sadu zubů, z nichž mnohé byly potažené zlatem.

“Vedete pořád stejné řeči! Ale mohl byste mě představit svému příteli.”

“Všechno o vás ví. Představuji vám šéfinspektora Terry Westona. Pobudete-li v Londýně dost dlouho, bude vás znát podle otisků vašich prstů. Za jakým melouchem jste přijel, Kerky?”

Kerky pokrčil hubenými rameny.

“Poslyšte, šéfe, proč bych zde musel být kvůli nějakému melouchu? Jsem tady na dovolené a prostě se rozhlížím po nějakých slibných transakcích. Smáčkl jsem nedávno burzu, a to vydatně. Tím se živím, a jde mi to k duhu. Já nejsem takový jako vy, chicagští policajti – co se šábují s gangstery a přitom dělají, jako by je honili.”

Oči Jiggse Allermana nabyly zvláštního výrazu – zpola kamenného, zpola planoucího.

“Jednoho dne, Velký hochu, vás budu vyslýchat na policejním ředitelství, a vzpomenu si na to, co jste právě řekl.”

“Ale šéfe, copak nemáte smysl pro humor? Víte dobře, že jsem to tak nemyslel. Já jsem přece stoprocentní zastánce zákona a pořádku. Nepamatujete, že jsem vám jednou zachránil život? Nějací pobudové ze severní čtvrtě vás chtěli zhasnout a já se obrátil na jednoho kamaráda a on jim to zatrhl.” Kerky Smith povstal a – jak bylo jeho zvykem – rozloučil se tím, že Allermanovi položil zlehka ruku na rameno.

“Nevíte, kdo je vaším nejlepším přítelem, synáčku.”

“Mým nejlepším přítelem je můj kolt,” řekl Jiggs, a hlas se mu chvěl nenávistí stěží potlačovanou, “a v den, kdy vás dostane do márnice, mu dám ústí obroubit diamanty.”

Kerky se zasmál.

“Nepolepšitelný šprýmař!” řekl, vesele pokynul rukou a odloudal se.

Jiggs za ním koukal, viděl, jak si sedá ke stolu a jak se k němu přidává velmi hezká mladá žena. “To je druh zločinců, jaké v Anglii nemáte – zabijáci bez slitování, bez citu, bez špetky lidskosti. A Terry – nikdy nebyl odsouzen! Byl vždycky v Michiganu, když se něco semlelo v Illinoisu, flákal se po Indianě, když se vraždilo v Brooklynu. Neznáte jejich chladnokrevnost – a doufám, že ji nikdy nepoznáte. Slyšel jste, co mi říkal o záchraně života? Já vám povím, jak to bylo. Čtyři jeho gorily se čtyřikrát pokusily dostat se mi na kobylku. Jeden z jeho nejlepších pistolníků, jistý Dago Pete, mě sledoval dva tisíce mil a chybil se jen o tohle!” Jiggs Allerman luskl prstem. “Jestli jsem ho dostal? Ovšemže jsem ho dostal! Umíral osm dní a každý z těch dní byl pro mně národním svátkem.”

Terry byl dost otrlý, ale zamrazilo ho; a pak si uvědomil, že jenom Jiggs a jeho druhové vědí, s jakou brutalitou se střetávají.

“Zaplať pánbůh, že tento druh zločinců u nás nemáme -” začal Terry.

“Jen počkejte,” řekl Jiggs zlověstně.

KAPITOLA III

Sotva přišel Terry příštího rána do kanceláře, telefonoval mu náměstek ředitele:

“Zajeďte na Berkeleyovo náměstí a promluvte si se starým Decadonem.”

“Co zase ztratil, pane náměstku?” tázal se Terry málem urážlivě.

“Tentokráte nejde o žádnou ztrátu, je to něco mnohem většího… telefonovala jeho sekretářka a ptala se, zda byste k nim zašel.”

Terry skočil do taxíku a zajel na Berkeleyovo náměstí. Leslie patrně na něho už čekala, protože mu sama otevřela domovní dveře.

“Copak jsme ztratili?” otázal se jí.

“Ne, ne, jde o něco vážnějšího – pokud to není špatný vtip. Jde o dopis, který dostal dnes ráno. Pan Decadon je nahoře ve svém bytě a požádal mne, abych vám řekla, oč jde. On sám by vám nemohl povědět víc.”

Zavedla ho do své malé kanceláře, odemkla zásuvku psacího stolu a podala mu modře tištěný formulář, do něhož bylo rukopisně vepsáno několik slov. Terry list vzal a četl:

VZÁJEMNÁ OCHRANA.

Žijeme v době nebezpečné pro zámožné lidi. Kdo vlastní majetek, potřebuje ochranu. Společnost pro blaho občanů nabízí takovou ochranu panu …

(Zde bylo inkoustem vepsáno jméno Eliáše Decadona.)

Jmenovaná společnost se zavazuje chránit jeho život i majetek a zabránit každému nezákonnému obmezení jeho svobody. Za to žádá společnost částku 50 000 liber. Jestli pan …

(i zde bylo inkoustem vepsáno jméno Eliáše Decadona)

souhlasí, otiskne v listě The Times ve středu inzerát tohoto znění: S. p. b. o. Souhlasím. A připojí začáteční písmena svého jména.

Formulář končil sdělením, vysázeným tučnými literami:

V případě, že nepřijmete naši nabídku do třiceti dnů, nebo se obrátíte přímo či nepřímo na policii o pomoc nebo o radu, budete zabit.

Dopis nebyl podepsán ani tiskem, ani perem.

Terry si psaní přečetl ještě jednou a ještě jednou, až je znal zpaměti. Pak list složil a strčil do kapsy.

“Máte obálku, ve které to přišlo?”

Měla ji. Adresa byla psána na stroji značky L. C. Smith; typy byly neopotřebované; poštovní razítko ukazovalo, že dopis byl hozen do schránky v londýnské čtvrti E. C. 1; obálka sama byla obyčejná, jakou lze koupit kdekoliv.

Leslie se na něho dívala úzkostlivě.

“Je to žert?” zeptala se.

“Nevím.” Terry byl na pochybách. “Přišlo to zřejmě ranní poštou. Ví o tom dopise ještě někdo? Eddie Tanner například – ví o tom?”

“Nikdo o tom neví kromě pana Decadona a mně,” řekla dívka. “Pan Decadon je hrozně rozčilený. Co bychom měli podniknout, pane Westone?”

“Můžete mi říkat Terry, pokud se vám to moc nepříčí. Samozřejmě se žádné peníze posílat nebudou, a jednali jste správně, že jste se obrátili na policii.”

Terry Weston byl velmi překvapen, když dívka potřásla hlavou a řekla “Nejsem si tím tak docela jistá. Musím se přiznat, že jsem se snažila rozmluvit panu Decadonovi úmysl telefonovat vám.”

“To není zrovna postoj občana, dbalého zákona,” usmál se šéfinspektor Weston. “Jednali jste správně, když jste nás vyrozuměli. Je to patrně pouhý bluf – ale pro všechny případy se postaráme, aby se panu Decadonovi nic nestalo. Bude dobře, když si s ním promluvím.”

Šéfinspektor Weston vystoupil do prvního patra, a Eliáš Decadon po mnohém přemlouvání odemkl dveře své ložnice a vpustil Westona dovnitř. Stařec byl víc než jen znepokojený – byl dokonale zpanikařený.

Terry zatelefonoval do Scotland Yardu, a tři detektivové se dostavili.

“Požádal jsem pana Decadona,” řekl pak dívce, “aby nevycházel – ale kdyby přece jen vyšel z domu, nespustí ho z oka ti dva detektivové, kteří hlídkují před portálem.”

Došel ještě jednou k telefonu, zavolal hotel, kde bydlel Jiggs Allerman a dal si s ním schůzku v Scotland Yardu. Když Weston vstoupil do své kanceláře, seděl Jiggs už v nejpohodlnější židli místnosti.

“Tady mám lahůdku pro váš velkolepý mozek,” řekl Terry.

Podal svému hostu tištěný dopis. Jiggs si ho přečetl a svraštil brvy.

“Kdy to přišlo?”

“Dnes ráno,” řekl Terry. “Co tomu říkáte? Je to žertík, nebo to je něco vážného?”

“Nikoliv, velevážený – to není žádný žert. Je to dopis zvaný v odborné hantýrce podsvětí “P. n. p.” – “Plať nebo pojdi!” Není to nic nového, a melouch tohoto druhu mívá úspěchy. Lámal jsem si hlavu, co se bude dít – a už to tedy vím.”

“Myslíte, že Decadonovi hrozí skutečné nebezpečí?”

“Zajisté,” řekl Jiggs Allerman důrazně. “A taky vám povím, proč. Tenhle melouch nezačíná fungovat a nezačíná gangsterům sypat, dokud někoho neoddělají. Potřebují pár mrtvol jako předmět názorného vyučování, aby adresátům bylo jasné, že to míní doopravdy. Je možné, že dnes ráno dostala hromada dalších lidí takový dopis, ale je stejně možné, že gang poslal jenom tento jeden – a že Decadon má posloužit jako varovný příklad.”

Vzal list papíru znova do ruky a podíval se jím proti světlu, ale žádný vodotisk nenašel.

“Tištěný formulář – to je pro mne novinka, ale má to pro ně své výhody. Tak či onak v tom vidím znamení, že to ti vašnostové míní vážně.”

Terry požádal policejního ředitele o rozhovor a vzal Jiggse s sebou. Nejvyšší šéf Scotland Yardu projevil zájem – ale i pochybnosti.

“Nepředpokládáme, že by se takové věci dály u nás, v Anglii, kapitáne Allermane,” řekl.

“A proč by se zde nemohly dít?” zeptal se Jiggs. “Pusťte přece z hlavy tu svou vžitou představu, že Anglie je neveliká zem obklopená mořem, takže je pro pachatele trestného činu obtížné dostat se odsud, jakmile je zjištěna jeho totožnost. Toto není běžný druh zločinu! Až se začne střílet, bude to zde jako na střelnici – a celá slavná teorie, že se to v Anglii nemůže dít, se rozprskne jak rachejtle!”

KAPITOLA IV

Leslie zpravidla odcházívala kolem páté. Ale Eliáš Decadon byl celé odpoledne velmi nervózní a skleslý, Leslie ho litovala, a když ji požádal, aby se zdržela, ochotně svolila. Měla ostatně právě dnes dost práce.

Odskočila si jen na svačinu, a když se vracela, potkala Edwina Tannera.

“Co se děje, slečno Rangerová, že pracujete přes čas? Starý pán má pilno?”

Leslie Rangerová přisvědčila několika obecnými slovy a šla dál. Tanner zřejmě o ničem neví, usoudila. Eliáš Decadon tedy zachoval mlčení, jež uložil jiným.

Kolem sedmé hodiny zaslechla z knihovny Tannerův hlas a uvažovala, zda snad Eliáš Decadon přece jen nezasvětil Tannera do tíživého tajemství. Strýc a synovec spolu hovořili delší dobu. Potom zaslechla skřípání zdviže, stoupající k Tannerovu bytu. Za chvíli zacinkal zvonek a Leslie vešla do knihovny.

Stařec něco psal – rychle a na velký arch papíru, jak bylo jeho zvykem. Rukopis měl úhledný a na muže jeho věku velmi čitelný. Když Leslie vstoupila, Decadon přikryl popsanou polovinu archu.

“Sežeňte Danese,” řekl – Danes bylo jméno dveřníka -, “zazvoňte na něho, děvče,” dodal netrpělivě, “zazvoňte na něho!”

Stiskla zvonek a Danes vstoupil.

“Tady se podepište a napište k tomu své povolám a adresu, Danesi!”

Ukázal na dolní polovinu archu a Danes se podepsal.

“Víte, co podepisujete, vy pitomče? Ověřujete můj podpis, ale můj podpis jste neviděl,” hromoval popudlivý stařec. “Dávejte pozor, slečno – slečno tentonoc…”’

Od samého začátku oslovoval Leslie Rangerovou tímto podivným titulem, neboť měl pro jména špatnou paměť.

Eliáš Decadon vzal do ruky pero, podepsal se s obvyklou kudrlinkou a Danes vedle toho poslušně napsal své jméno, povolání a adresu. “Můžete jít, Danesi.”

Dveřník se chystal odejít, když Leslie řekla tiše: “Je-li to závěť, je třeba, aby se oba svědci podepsali jeden v přítomnosti druhého.” Nerudně se na ni zadíval. “Jak víte, že to je závěť?” chtěl vědět. Po celou dobu zakrýval text listiny svou velkou rukou.

“Nevím to, jen to tuším,” usmála se Leslie. “Nevím o žádné jiné listině -”

“To stačí – nemluvte o tom,” bručel, “a tady to podepište!”

Díval se na ni, když připojovala svůj podpis. “Rangerová – ano, tak jest,” řekl polohlasem. “Jakživ si na to nemohu vzpomenout. Děkuju vám.”

Osušil podpisy pijákem, mávnutím ruky propustil dveřníka a strčil listinu do zásuvky psacího stolu. Za chvíli zvedl hlavu a zamračeně se podíval na děvče.

“Odkázal jsem vám tisíc liber,” řekl, a Leslie se tiše zasmála. “Čemu se u všech čertů smějete?”

“Směji se, protože žádných tisíc liber jakživa nedostanu. Skutečnost, že jsem váš podpis na poslední vůli svědecky potvrdila, automaticky ruší odkaz, který se mne týká.” Překvapeně zamžikal.

“Nemám rád lidi, kteří se tak náramně vyznají v právech,” řekl vyčítavě.

Když se Leslie vrátila do své kanceláře, zazvonil sám na Danese a poslal ho pro kuchařku. Danes a kuchařka podepsali závěť jako noví svědkové. O tom se Leslie dozvěděla až mnohem později.

Bylo půl osmé. Leslie Rangerová právě uklízela svůj psací stůl, když zaslechla cvaknutí, které přicházelo z chodby. Když si nasazovala klobouk, zaslechla další cvaknutí, tentokrát jakoby z knihovny. Zaslechla také zvýšený hlas Eliáše Decadona, jenž v knihovně někomu urputně spílá. Komu, to Leslie nevěděla – žádný druhý hlas nebylo slyšet.

A pak z knihovny zazněl pronikavý výkřik hrůzy a detonaoe dvou střelných ran, vypálených rychle za sebou. Na okamžik nebyla Leslie mocna pohybu, byla jako ochrnutá. Pak běžela ke dveřím knihovny a chtěla otevřít. Dveře byly zamknuté. Běžela ke dveřím vedoucím na chodbu. I ty byly zamčené. Přiskočila ke zdi a stiskla tlačítko zvonku. V tu chvíli už slyšela dupot a Danes bušil na dveře.

“Co se děje, slečno?”

“Dveře jsou zamčené – klíč je v zámku zvenčí,” křičela. V příští vteřině Danes odemkl.

“Jděte do knihovny a podívejte se, co se tam stalo.”

Danes a druhý dveřník běželi splnit rozkaz, ale vrátili se s hlášením, že dveře knihovny jsou zamčené a klíč že zmizel. Bylo to zvláštní, protože jedním z četných vrtochů starého pána bylo, nechávat klíče ve všech zámcích, a to z vnější strany.

Chvějíc se na celém těle, Leslie přiklekla ke klíčové dírce: do knihovny neviděla, protože klíč vězel uvnitř. Třesoucíma se rukama vsunula do zámku klíč, jímž Danes odemkl její kancelář. Na štěstí byl vnitřní klíč v takové poloze, že se dal vystrčit. Když slyšela, že spadl na zem, odemkla dveře a s bušícím srdcem vběhla do knihovny. Po třech krocích se zastavila, zmrazená hrůzou.

Starý Eliáš Decadon ležel trupem na psacím stole v tratolišti krve – a dříve, než se ho dotkla, Leslie věděla, že je mrtev.

KAPITOLA V

Terry měl onoho večera domluveno s Jiggsem, že se půjdou podívat na muzikál, a právě se chystal odejít z bytu, když volal Scotland Yard. Příznivá náhoda tomu chtěla, že v té chvíli pro něho přijel Jiggs, Terry přisedl do jeho taxíku a oba muži uháněli na Berkeleyovo náměstí.

Před domem už byl shluk lidí, zpráva o násilné smrti Eliáše Decadona se tedy už nějak roznesla. Terry proklestil zástupem cestu sobě i Jiggsovi a oba byli okamžité vpuštěni.

Detektivové, kteří střežili dům, byli nyní už v hale a jejich hlášení bylo stručné: nikdo v rozmezí půl hodiny před střelbou ani po ní do domu nevešel, ani dům neopustil.

Terry vstoupil do knihovny a podíval se na mrtvého. Stařec byl zastřelen z bezprostřední blízkosti velkorážním revolverem. Zbraň ležela na zemi vedle psacího stolu a nikdo se jí dosud nedotkl.

Poslal pro kleštičky na cukr, a vyznačiv polohu revolveru na podlaze křídou, odnesl zbraň na malý stolek a rozžal silnou čtecí lampu. Byl to těžký, značně staromódní revolver značky Colt. Pokud viděl, byly v bubínku ještě čtyři ostré náboje. A co důležitějšího: na lesklé ploše mezi rukojetí a bubínkem byly zřetelné otisky prstů.

A nebyly jediné: sada otisků byla i na čistém archu papíru, jenž ležel na psacím stole. Byly viditelné pouhým okem a nebylo ani třeba pomoci daktyloskopického prášku. Třetí sada otisků byla na leštěné hraně mahagonové desky psacího stolu, jako by se tam někdo byl opíral.

Terry zašel do kanceláře Leslie Rangerové, aby ji vyslechl. Leslie byla bledá jako smrt, ale naprosto klidná a pověděla mu všechno, co věděla.

“Vyrozuměl někdo Tannera?”

Přikývla.

“Ano, přišel dolů a viděl… chudáka pana Decadona, a pak zase jel nahoru do svého bytu. Řekl, aby se nikdo ničeho nedotýkal, ale v tu chvíli ovšem byli detektivové už v domě. Pan Tanner nevěděl, že hlídkují na ulici.”

Terry Weston poslal pro Tannera jednoho ze sloužících. Edd Tanner přišel. S velmi vážnou tváří, ale bez váhání vešel do knihovny.

“Je to hrozné … děsné,” řekl. “Ani tomu nemohu uvěřit.”

“Viděl jste už někdy tento revolver?” zeptal se Terry a ukázal na zbraň pod lampou.

Užasl, když tázaný přisvědčil.

“Ano,” řekl totiž Tanner klidně. “Je to můj revolver. Jsem si tím skoro naprosto jistý. Když jsem sem přišel poprvé, nedotkl jsem se ho, ale mohl bych odpřisáhnout, že je můj. Asi před měsícem mi někdo na nádraží ukradl kufr, ve kterém jsem mimo jiné měl i tento revolver. Oznámil jsem krádež policii a uvedl jsem i číslo pohřešované zbraně.”

Terry si na případ vzpomněl, protože evidenci ukradených střelných zbraní mělo na starosti jeho oddělení, a jasně se upamatoval na okolnosti tohoto hlášení.

“Od té doby jste revolver už neviděl?”’

“Ne, neviděl.”

“Pane Tannere,” řekl Terry klidně, “na tomto revolveru a na desce psacího stolu jsou nějaké otisky prstů. Za chvíli sem přijdou lidé z daktyloskopického oddělení. Jste ochoten poskytnout policii otisky svých prstů, abychom je mohli porovnat – nebo máte nějaké námitky?”

Eddie Tanner se pousmál a potřásl hlavou.

“Nemám nejmenších námitek, pane inspektore.”

Sotva domluvil, když do místnosti vešli lidé z daktyloskopie. Ještě než stačili otevřít tajuplný kufřík s náčiním svého oboru, vzal si Terry vedoucího seržanta stranou a vysvětlil mu, co potřebuje. Do několika málo minut ocitly se Tannerovy ,daktylky’ na archu čistého papíru a seržant začal s fotografy fixovat a snímat ostatní otisky, které se zde našly. Stačil slabý poprašek, aby vynikly s žádoucí zřetelností. Seržant si je prohlédl a Terry viděl, že se na jeho tváři začíná zračit překvapení.

“Jsou patrně totožné s otisky tam toho pána.”

“Co říkáte?”

Daktyloskop vzal do ruky revolver, poprášil otisky a zevrubně si je prohlédl.

“A ty zde také.”

Terry se zadíval na Tannera, jenž se nedal vyvést z klidu. Dokonce se mírně pousmíval.

“Byl jsem zde v této místnosti v sedm hodin večer, ale nedotkl jsem se papíru na stole ani ničeho jiného,” řekl. “Chápete, pane Westone,” obrátil se k Terrymu, “že má přítomnost v sedm hodin večer by mohla posloužit jako uspokojivé a velmi prosté vysvětlení pro otisky prstů – ovšem s výjimkou otisků na revolveru. Ale ve skutečnosti jsem zde žádné otisky nemohl zanechat, protože jsem měl rukavice. Měl jsem totiž v úmyslu odejít z domu, ale po rozhovoru se strýcem jsem se rozhodl nikam nechodit.”

“Čeho se rozhovor týkal?”

Chvíli bylo ticho.

“Šlo o strýcovu závěť. Zavolal mě k sobě a sdělil mi, že hodlá sepsat poslední vůli – poprvé v životě.”

“Řekl vám, jak hodlá se svým majetkem naložit?”

Tanner potřásl hlavou.

“Nikoliv.”

Terry Weston se vydal za Leslie Rangerovou a byl nemálo překvapen, když mu pověděla, že Eliáš Decadon skutečně závěť napsal a že ona – Leslie – ji podepsala jako svědek. O obsahu závěti že nic neví, až na to, že jí starý pán odkázal tisíc liber.

“Na místě jsem mu pověděla,” dodala Leslie, “že závěť je neplatná, protože nikdo nemůže být pravoplatným svědkem, je-li zároveň dědicem.”

“Máte ponětí, kam Decadon tu závěť pak uložil?’”

Žádanou informaci mu Leslie mohla poskytnout bez rozmýšlení:

“Do levé horní zásuvky psacího stolu.”

Terry se vrátil do úmrtní světnice. Policejní lékař, jenž se zatím dostavil, ohledával mrtvolu.

“Je vám známo, komu váš strýc v závěti odkázal své peníze?”

“Nikoliv. Nevím to,” opakoval Tanner předchozí svou výpověď. “Nic mi o tom neřekl.”

Terry obešel psací stůl a vytáhl levou horní zásuvku. Byla prázdná!

Vrátil se k Tannerovi.

“Uvědomujete si, pane Tannere, vážnost své situace? Je-li pravda, co jste řekl – že Eliáš Decadon pouze hodlal napsat závěť, ale už se k tomu nedostal – jste jako jediný příbuzný jeho univerzálním dědicem. Na druhé straně však je tu eventualita, že závěť sepsal – jak ostatně máme svědecky prokázáno – a že vás vydědil. V tom případě představuje zničení závěti a zavraždění vašeho strýce velmi důležité motivy.”

Tanner přisvědčil kývnutím hlavy.

“To znamená -”

“To pouze znamená, že vás požádám, abyste v průvodu detektiva odjel na Scotland Yard a počkal tam na mne. Neznamená to, že jste zatčen.”

Tanner chvíli přemýšlel.

“Mohu povolat svého advokáta?”

Terry potřásl hlavou.

“Neodpovídá to našim zákonům. Bude-li proti vám vzneseno konkrétní obvinění, můžete poslat pro obhájce, ale není vůbec jisté, že budete z něčeho obviněn. Okolnosti jsou podezřelé. Sám uznáváte, že revolver je váš. Seržant říká, že otisky zde nalezené se podobají vašim. To je ovšem zatím jenom dohad, jenž bude ještě pečlivě ověřován. Celkem vzato – nezbývá mi než učinit opatření, o němž jsem se zmínil.”

“Chápu to,” řekl Tanner a odešel s jedním z detektivů.

Jiggs Allerman byl tichým pozorovatelem celého vyšetřování – tak tichým, že Terry na něho úplně zapomněl. Teď došel za Američanem, jenž mlčky přihlížel práci fotografů pořizujících snímky mrtvého.

“Je to dílo gangsterů, nebo to je obyčejná zájmová vražda? Nemohu se zatím rozhodnout ani pro jedno, ani pro druhé.” Jiggs potřásl hlavou.

“Jediné, co mne mate, jsou ty otisky prstů na archu papíru. Všiml jste si, jak hrubé jsou ty daktylky?”

Seržant z daktyloskopie se ohlédl. “Také mi to bylo nápadné, pane Westone. Papilární linky jsou podivně rozmazané. Člověk by řekl, že je někdo otiskl úmyslně. Že položil na papír ruku za tím účelem, aby zde zanechal otisk.”

“Právě jsem chtěl říct totéž,” ozval se Jiggs. “A ten revolver na zemi – kdo jakživ slyšel, že by gangster zanechal na místě činu svou osobní zbraň? To by zde přece mohl rovnou po sobě zanechat svou vizitku.”

Na scéně se objevil seržant z Westonova oddělení a jemu Terry svěřil prohlídku domu.

“Vezměte si několik lidí – a zvláštní pozornost věnujte Tannerově bytu,” řekl. “Hledejte zejména náboje a vůbec věci, které by mohly souviset s tímto zločinem. Obzvlášť mi záleží na závěti, kterou Decadon dnes večer sepsal. Prohledejte krby a jiná místa, kde někdo mohl tu poslední vůli zničit.”

Když zřízenci pitevny odvezli mrtvolu a sluhové odstranili nejhorší stopy zločinu, zavolal Terry do knihovny Leslie Rangerovou. Bylo vidět, že se u ní dostavila reakce na šok: její tvář byla bílá jako stěna a rty se jí chvěly.

“Pojedete domů, mladá dámo. Pošlu s vámi detektiva – a pánbůh ví, že mu závidím! Zítra sem přijeďte v obvyklou dobu. Bude třeba, abyste zodpověděla hromadu otázek, ale to už budete muset nějak přečkat.”

“Chudák pan Decadon!” málem zaštkala. “Chápu, chápu,” řekl konejšivě a odvážil se vzít ji kolem ramen.

Nebránila se – a tato intimita představovala jediný šťastný okamžik celého dne.

“Pro dnešek už na všechno zapomeňte – a zítra uvidíte, že se za bílého dne všechno lépe snáší. Jediné, co bych ještě teď chtěl vědět: slyšela jste Tannera mluvit v knihovně a víte, kdy to bylo?”

Věděla to přesně a shodovalo se to s výpovědí Edwina Tannera.

“A těsně před střelbou jste slyšela hlasy?”

“Jen hlas pana Decadona,” řekla. “Nikoliv toho druhého.”

“Slyšela jste cvaknutí, když někdo otočil klíčem jak ve dveřích knihovny tak v druhých dveřích, že ano?”

Přisvědčila.

“Napřed cvakl zámek ve vašich dveřích?” pokračoval Terry. “Míním tím dveře vedoucí z vaší kanceláře na chodbu. Potom cvakl zámek ve dveřích knihovny. Můžeme tedy předpokládat, že někdo šel chodbou, zamkl především vaše dveře, pak vešel do knihovny a tam – buď s vědomím, nebo bez vědomí Eliáše Decadona – pak zamkl dveře vedoucí z knihovny do vaší kanceláře. Je to tak?”

Znova přikývla.

“Myslím, že to tak bylo,” řekla unaveně.

Vzal ji za paži.

“To pro dnešek stačí,” řekl. “Jeďte domů, jděte spát a ať se vám zdá o někom, koho máte ráda – pokud možno o mně.”

Pokusila se usmát, ale pokus uboze selhal. Když odešla:

“Jaký je váš názor, Jiggsi?”

“Totožný s vaším, příteli a příznivče,” řekl Jiggs. “Vrah přišel ze zadního traktu domu -”

“Mohl to být Tanner,” řekl Terry a Jiggs přikývl.

“Jistě. A také to mohl být některý ze sluhů. Pojďte mrkneme se na zbytek domu.”

Prošli chodbou až na její zadní konec. Tam, v levé stěně, našli zdviž. Vpravo byly schody vedoucí dolů do kuchyně. Pod schodištěm byla velká skříň, plná svrchníků, nepromokavých plášťů, deštníků a gumových přezůvek. Jiggs otevřel dveře zdviže a rozžal světlo a oba muži vstoupili do kabiny. Když za sebou zavřeli, stiskl knoflík, zdviž začala rychle stoupat a zastavila se teprve v nejvyšším patře. Bylo zřejmé, že slouží jen Tannerovi, případně jeho hostům.

Když Terry a Jiggs ze zdviže vystoupili, ocitli se na malé plošině. Po levici měli dveře napůl zasklené a opatřené nápisem: Požární schody. Terry vzal za kliku a dveře se snadno otevřely. Podíval se dolů – a pokud mohl ve tmě rozeznat, klikatilo se železné schodiště do hloubky a končilo dole v malém dvorku. Terry se vrátil do domu, zavřel za sebou dveře nouzového východu a spolu s Jiggsem vešel do Tannerova bytu, kde seržant a další detektiv ještě pokračovali v prohlídce.

“Dosud jsme nenašli nic, pane šéfinspektore,” hlásil seržant, “kromě toho tady – a nevím, co si o tom myslet.”

Ukázal k židli, na níž byl pár zablácených a rozbitých bot. Terry si nedovedl vzpomenout, že by už někdy byl viděl rozbitější exempláře obuvi.

“Ne, pane šéfinspektore, nebyly na židli, když jsem je objevil. Byly pod ní a dal jsem je na židli, abych si je lépe prohlédl.”

Byli v Tannerově ložnici a seržant upozornil Terryho na to, že dvířka psacího stolku, takzvaného sekretáře, jsou otevřená a že kolem něho na zemi je roztroušeno množství papírů. Někdo zřejmě chvatně vyprázdnil několik přihrádek.

“Vypadá to, jako by někdo byl místnost důkladně prohledal, anebo že Tanner něco v rychlosti hledal.” Terry se znova podíval na boty a potřásl hlavou. “Našel jste v krbu zbytky spáleného papíru?” “Ne, pane šéfinspektore,” řekl seržant. “Ani nebylo cítit, že by zde někdo byl něco pálil.”

“Poslyšte, Terry,” řekl pojednou Jiggs. “Vy jste měl dva policajty před domem. Od kdy tam byli?” “Asi od půl desáté dopoledne.”

“A postavil jste někoho za humna domu?”

“Jednoho.”

“Je snadnější proklouznout kolem jednoho než kolem dvou,” řekl Jiggs. “Pojďme slézt po požárním schodišti. Uvidíme, jestli se někdo mohl dostat do domu zadními vrátky. Všiml jste si, že zde jsou otevřená všechna okna? Je tu docela chladno.”

Terry si toho všiml hned při vstupu.

“S tím požárním schodištěm – to není špatný nápad,” řekl, a oba muži opustili Tannerův byt.

Terry nechal svého přítele u dveří zdviže a sám sjel dolů vypůjčit si od policistů baterku. Když se vrátil, byly dveře požárního schodiště otevřené a Jiggs nikde. Posvítil si dolů a viděl, že Američan je už o patro níž.

“To je lepší než zápalky,” řekl Jiggs. “Podívejte se na tohle, Terry!”

Terry seběhl za svým přítelem se schodů. Jiggs držel cosi v ruce – gumovou přezůvku.

“Vy tomu říkáte galoše, viďte?”

Při světle baterky si Terry nálež zběžně prohlédl. Střevíc byl starý a později se ukázalo, že patřil nešťastnému Eliáši Decadonovi.

“Jak se to sem dostalo?” zeptal se Jiggs.

Sestoupili o další podlaží, ale už nic nenašli. Schodiště se dole prudce stáčelo do dvora. Jiggs šel jako prvý, Terry za ním a svítil mu na cestu.

“Tam v té zdi jsou dveře. Kam vedou?” zeptal se Jiggs. “Do kolny, které říkáte -”

Náhle se odmlčel.

“Panenko skákavá,” řekl pak tiše. “Podívejte se na tohle!”

Skoro kolmo pod nimi cosi leželo. Byla to skrčená lidská postava, muž uboze oblečený, kalhoty roztřepené. Na jedné noze měl gumovou přezůvku, na druhé slipr. Kousek dál ležel jeho klobouk.

Terry pohnul baterkou; spatřil témě mužovy hlavy a rudé tratoliště pod ním.

.,Tady máme naši druhou mrtvolu,” řekl Terry. “Kdo to je?”

KAPITOLA VI

Jiggs přeskočil nehybnou postavu a vztaženou rukou požádal Terryho o baterku. Pak začal s důkladnou prohlídkou mrtvého.

“Snad to není tramp – ale rozhodně na trampa vypadá. Střelen z bezprostřední blízkosti zezadu hlavy. Malorážovou pistolí… mrtev asi půl hodiny. Co tomu říkáte?”

Terry našel dveře vedoucí ze dvora do kuchyně a poslal jednoho z vyděšených sluhů pro policejního lékaře: “Je patrně ještě v kanceláři slečny Rangerové a píše nález o smrti Eliáše Decadona.” Zatímco čekali na lékaře, Terry soustředil pozornost na nohy neznámého mrtvého.

Měl na nich slipry z měkké kůže, jež mu byly trochu malé, a přes ně si patrně obul galoše.

Když z domu vyběhl detektiv, poslal ho Terry pro daktyloskopy. Pak začal se systematickou prohlídkou mužova oblečení. V levé kapse ošumělého svrchníku našel kovovou krabičku, připomínající dětskou pokladničku. Byla černě lakovaná a zavřená malým dózickým zámkem. Terry se pokusil miniaturní bedničku otevřít, ale neuspěl.

“Žádné pořádné otisky prstů bychom na tom nenašli,” řekl. “Podšívka kapsy je musela setřít. Našel vy jste ještě něco?” zeptal se Jiggse.

Kapitán Allerman, jenž zatím pokračoval v prohlídce šatstva, se napřímil. Šéfinspektor zaslechl cinkání mincí a Jiggs mu ukázal, co má v dlani.

“To je úkaz v Anglii nezvyklý,” řekl, a podívaná vyrazila Terrymu dech: Jiggs držel v ruce deset či dvanáct zlatých liber.

“Měl to v kapse u vesty, zabalené do kousku papíru – a ten člověk byl opravdu tulák…”

Přenechali mrtvého péči policejního lékaře a odjeli pohotovostním vozem do Scotland Yardu. Tanner čekal ve Westonově kanceláři. Pokuřoval cigaretu a četl noviny, jež odložil, když Terry a Jiggs vstoupili.

“Našli jste závěť?” otázal se.

“Ne -, ale našli jsme několik jiných věcí,” řekl Terry. “Kdy jste byl naposledy ve své ložnici?”

Tanner nadzvedl obočí.

“Máte na mysli můj byt na Berkeleyově náměstí? V ložnici jsem nebyl od rána.”

Terry se na něho zostra zadíval.

“Jste si tím jist?”

Tázaný přikývl.

“Hledal jste něco ve svém psacím stole?”

“V psacím stole? Ach tak, vy máte na mysli stolek, sekretář. Ne.”

“Bylo v něm něco cenného?”

Edie Tanner se zamyslil.

“Ano, měl jsem tam dvanáct liber ve zlatě. Baví mě sbírat zlaťáky – začal jsem s tím v době, kdy jste se vy, Angláni, pustili zlatého standardu. Pokud jde o vaši první otázku – právě jsem si vzpomněl, že jsem dnes odpoledne chtěl do ložnice jít, ale bylo zamčeno. Myslel jsem, že zamkla hospodyně, ale nestálo mi za to posílat pro ni. Ona někdy zamyká. Kterýsi ze sluhů pana Decadona před několika měsíci něco ukradl – nebyl jsem tenkrát v Londýně, ale slyšel jsem o tom – načež zřejmě vypukla epidemie opatrnosti. Ty peníze zmizely?”

“Nikoliv,” odpověděl Terry stroze, “mám je u sebe, ale nemohu vám je ještě dát.”

Vytáhl z kapsy kovovou kasičku, došel ke svému psacímu stolu, vzal do ruky svazek klíčů a zkoušel jeden po druhém. Za chvíli našel klíček, ienž se do zámku hodil, a ‚kasička’ se otevřela. Přední stěna se odklopila; za ní byl plátěný polštářek. Když Terry nadzvedl víko, spatřil další obsah krabičky:

“Gumová razítkovací souprava,” řekl udiveně.

Jiggs, jenž mu koukal přes rameno, vzal do ruky jedno z tří razítek a užasle je prohlížel.

“Ať se na místě propadnu – – !”

Oba detektivové ohromeně hleděli na pryžové napodobeninv papilárních linek prstů. Povrch razítek byl ještě vlhký.

“Toto je tedy původ daktylek,” řekl Terry pomalu. “Člověk, jenž zabil Decadona, si ještě dal záležet, aby svedl vinu na někoho jiného.”

Podíval se na Edwina Tannera.

“Musíte mít velmi mocné nepřátele, pane Tannere.”

Tanner se usmál.

“Mám jenom jednoho,” řekl tiše, “ale ten má hromadu přátel.”

Zvedl hlavu, a když se jeho oči setkaly s tázavým pohledem kapitána Ailermana, usmál se znovu.

KAPITOLA VII

Ve tři hodiny ráno se ve Scotland Yardu sešla porada všech vedoucích úředníků – a Scotland Yard vzdal předvídavosti a popularitě kapitána Allermana neokázalou, ale velmi pozoruhodnou poctu tím, že ho k poradě přizval.

Službu mající daktyloskop předložil konferenci několik zajímavých poznatků.

“Totožnost trampa byla zjištěna,” řekl. Jmenoval se William Board, alias William Crane, alias Walter Cork. Byl sedmkrát trestán pro potulku a pětkrát pro krádeže.”

“Byl to tedy tramp?” řekl Terry.

“Nic víc o něm nevíme,” řekl daktyloskop.

Jiggs energicky potřásal hlavou.

“Ten člověk nikoho nezabil,” řekl. “Ještě jsem se nesetkal s tulákem, který by byl dost mrštný, aby dokázal někoho zavraždit. Je možné, že pomocí razítek vyrobil otisky prstů. To ano. Ale jak se dostal do dvora?”

Vrchní komisař, obeznalý s mentalitou přestupníků zákona, nabídl logické vysvětlení:

..Člověk, který zabil Decadona, zabil také Boarda. Board posloužil jako nástroj a byl pak likvidován, protože by z něho mohl být nebezpečný svědek.

Doktor mi řekl, že Board byl zastřelen z bezprostřední blízkosti silnou pistolí-vzduchovkou. Tannera jste pustil?”

Terry přikývl.

“Poté, co jsme našli razítka, jsem ho zde nemohl nechat. Jediná přijatelná teorie je, že se Board vloupal do domu dřív, než se dostavila policie, aby střežila Decadona, a že se schoval v Tannerově ložnici. Měl na nohou Tannerovy slipry, které byly nesporně v Tannerově ložnici. Co nechápu je, proč Board tolik riskoval – vždyť Tanner byl průběhem dne několikrát ve svém bytě.”

“A dejme tomu, že ho tam Tanner přechovával?” řekl Jiggs.

Všichni se na něho podívali.

“A proč by ho tam Tanner měl?” zeptal se Terry dopáleně. “Aby mu Board vyrobil důkazy proti němu samotnému?”

“Zní to nelogicky, že ano,” řekl Jiggs podezřele mírně. “Je docela možné, že jsem v tuto pozdní noční hodinu trochu unavený a zhlouplý. Jedno ale, pánové, je jisté: první rána bitvy byla vypálena. Zítřejší ranní noviny přinesou zprávu o požadavku padesáti tisíc liber – a starý Decadon je výstražným příkladem, který nastartuje mašinérii. Otázka jenom je, zda nastartuje jednu mašinérii, nebo obě. Já si myslím, že obě.”

Vrchní komisař se zasmál.

“Libujete si v záhadných proroctvích, Jiggsi.”

“Viďte!” řekl Jiggs,

Terry se vrátil do své kanceláře a sedl za stůl, aby v tichu úsvitu promyslel hádanku, kterou mu dal včerejší den. Uvědomoval si, že rozluštění nebude snadné a měl deprimující pocit, že se Jiggsovo ponuré proroctví asi splní.

Seděl s hlavou v dlaních a málem usínal, když zařinčel telefon. Terry sebou trhl, probudil se a zvedl sluchátko. Hlásila se mu domácí ústředna Scotland Yardu.

“Mám na lince ženu, která chce s vámi hovořit, pane šéf inspektore,” řekl telefonista. “Myslím, že mluví z pouliční telefonní budky.”

“A kdo to je?” zeptal se Terry.

“Neřekla své jméno – ba jo, řekla, že je paní… nerozuměl jsem dobře, ale nemyslím, že ji znáte. Mám vás spojit?”

Terry zaslechl cvaknutí a pak ho oslovil ustaraný hlas: “Je tam pan Terry ze Scotland Yardu, ten detektiv?”

Byl to hlas prosté ženy.

“Ano, zde je Terry Weston.”

“Odpusťte, pane detektiv, že vás obtěžuju, ale vrátí se slečna Rangerová už brzo domů? Začínám se o ni trochu bát.”

“Slečna Rangerová?” Terry byl rázem velmi vzhůru. “Jak to myslíte, kdy že se vrátí? Odjela odsud už před mnoha hodinami.”

“Ano, to vím, ale pak pro ni přijel nějaký pán ze Scotland Yardu – nějaký americký pán, a řekl jí, že s ní chcete mluvit.”

“Kdy to bylo?” otázal se Terry, a hlas se mu trochu zachvěl.

Žena se domnívala, že to mohlo být kolem desáté, ale nebyla si tím jistá.

“Zrovna přišla domů a začala jíst – já pro ni nachystala něco k večeři, pane -”

“Jak dlouho po tom, co přišla domů, zase odjela?”

Bytná Leslie Rangerové mínila, že to mohlo být asi čtvrt hodiny.

“Kde bydlíte?”

Řekla mu adresu. Byla to postranní ulička ve čtvrti Bloomsbury.

“Budu tam za pět minut,” řekl Terry. “Počkejte laskavě na mě.”

Položil a znova zvedl sluchátko, dal si přistavit vůz a seběhl dolů, bera dva schody najednou. Neuplynulo ještě pět minut, když usedl v čisťounkém, úpravném obývacím pokoji bytné. Nemohla mu v podstatě říct víc, než pověděla po telefonu.

Kdosi zaklepal na dveře a ona, bytná, šla otevřít.

Stál tam nějaký nuž a u chodníku bylo auto a u něho další muž. Řekl, že je ze Scotland Yardu a mluvil vysloveně jako Američan. Řekl, že pan Terry Weston prosí, aby slečna Rangerová ihned přijela do Scotland Yardu. Teď si vzpomíná, řekl “Weston”.

“Poznala byste toho člověka?” otázal se Terry Weston, a srdce se mu sevřelo.

Bytná odpověděla záporně. Noc byla velmi tmavá a ona si ho nějak zvlášť nevšímala. Slečna Rangerová odjela skoro okamžitě. Na ni – na bytnou – velmi zapůsobilo, že oba muži smekli, když Leslie vyšla z domu. Řekla si, jak hezké to je, že detektivové jsou k dámě zdvořilí.

“Odjeli směrem k našemu náměstí,” řekla potom bytná. Stála totiž na chodníku a dívala se za autem. Potom dodala k Westonově úžasu:

“Vůz měl číslo XYD 7000.”

“Vy jste si povšimla evidenčního čísla?” zeptal se rychle.

Ukázalo se, že bytná má pověrčivého koníčka: řekla, že věří – a to skálopevně – na čísla aut. Vidí-li dvakrát za sebou vůz, jehož číselný součet čísel dává čtyři, budu mít šťastný den. Dodala, už celkem zbytečně, že sází na koníčky.

Terry rychle došel k telefonní budce, odkud bytná volala, spojil se s Yardem a nadiktoval číslo automobilu.

“Zjistěte majitele vozu a řekněte dispečinku výjezdových vozů, že budu potřebovat četu.”

Když se vrátil do Scotland Yardu, vyžádaná zpráva ho již očekávala. Vůz byl majetkem půjčovny aut, ale v tuto noční dobu nebylo zatím možné zjistit, komu byl vůz půjčen. Pátrání v tomto směru byla zastavena, když došlo hlášení, že vůz s tímto číslem – pronajatý předchozího dne lékaři – byl večer ukraden, zatímco lékař byl u nemocného, k němuž byl povolán.

“To nám ještě chybělo,” zasténal Terry. “Vyrozuměte všechny strážnice a všechny hlídky, aby pátraly po voze. Řidiče a všechno, kdo ve voze jedou zatknout!”

Tak začalo horečné pátrání, jež snad nemělo obdoby v dějinách výjezdových čet a přepadových oddílů, známých pod jménem Létající eskadra. Všechny zálohy byly mobilizovány a četa za četou vyrážela na sever a na jih, na východ a na západ Londýna.

Ráno, za svítání, povšiml si strážník-cyklista, jedoucí svým rajónem v periferní čtvrti, že na polní cestě stojí nějaké auto, zřejmě opuštěné. Zajel podívat se na vůz a okamžitě poznat číslo, po němž pátrá veškerá metropolitní policie. Záclony vozu byly stažené. Strážník seskočil z kola a otevřel dveře auta. Na zadním sedadle ležela schoulená mladá žena a tvrdě spala.

Byla to Leslie Rangerová.

KAPITOLA VIII

Leslie nepochybovala, že jede na Scotland Yard, dokud vůz prudce nepřidal rychlosti a dokud jeden z “detektivů”, sedících vedle ní, nezačal stahovat rolety.

“Nedělejte to!” řekla.

“Jen pěkně seďte, slečinko, a nemluvte,” řekl muž, “a když budete pěkně sedět a nebudete mluvit, nic se vám nestane – rozumíte?”

Málem omdlela, když si uvědomila, že se stala obětí uskoku.

“Kam mě vezete?” zeptala se, ale nedostala odpověď. Oba muži byli jako hluchoněmí.

Jeli snad tři čtvrtě hodiny, když vůz vzal smykem ostrou zatáčku, zajel na hrbolatou cestu, zahnul doleva a pak se zastavil. Jeden z mužů vytáhl z kapsy šálu a zavázal jí oči. Leslie se bez protestů podrobila. Muži jí pomohli z vozu a vedli ji po dlážděné stezce do nějakého domu.

Musel to být malý dům, protože chodba nebyla dost široká pro tři. Šli husím pochodem a jeden z mužů ji držel zezadu za loket a tak ji vedl. Otočil ji doleva a Leslie měla dojem, že se ocitla v pokoji, kde je několik mužů. Cítila štiplavý pach doutníkového kouře.

“Řekněte jí, ať si sedne,” řekl kdosi šeptem, a když poslechla, muž pokračoval: “Tak, slečinko, a teď nám povíte, co se stalo v domě starého Decadona. Když nám povíte pravdu a odpovíte na všechny naše otázky, nic se vám nestane.”

Muž, jenž jí toto řekl, mluvil šeptem a jakousi chraplavou fistulí. Bylo zřejmé, že nechce, aby ho Leslie někdy poznala podle normálního hlasu.

Leslie byla hrozně vystrašená a velmi se bála – řekla si však, že by nemělo smysl odpírat výpověď nebo něco zatajovat. Vylíčila jim tedy všechno s naprostou otevřeností a bez váhání odpovídala na jejich otázky.

Bylo zřejmé, že jim nejvíce záleží na informacích o Edwinu Tannerovi. Pořád se k němu vraceli. Kde byl? Byly to skutečně jeho otisky prstů? Je si tím jista? Když pověděla o revolveru na zemi, kdosi se hlasité zasmál, a muž, jenž ji zpovídal, zlostně a výstražně zavrčel, načež zavládlo ticho.

Výslech trval dvě hodiny. Ke konci jí přinesli horkou kávu, kterou ráda a vděčně vypila. Potom řekl muž s fistulovým hlasem:

“Dobrá, děcko. Můžete všecko povědět policii – není žádného důvodu, proč byste jim to neměla vyklopit. Ale nic si k tomu nepřidávejte – a ne abyste se někdy při nějaké identifikaci snažila poznat mě podle hlasu.”

Odvedli ji zpět k autu, usadili ji pohodlně na zadní sedadlo – a víc si nepamatovala, až na to, že za nimi pořád jel nějaký vůz. Pevně usnula ještě za jízdy a nevěděla o ničem do chvíle, kde ji probudil strážník-cyklista.

Terry počítal s tím, že raníky budou události minulého dne považovat za senzace, nebyl však připraven na pozdvižení, které ty dvě vraždy v novinách vyvolaly. “Je toto snad začátek nového údobí bezzákonnosti?” tázal se ponuře deník Megaphone.

Londýnský tisk zřejmě okamžitě rozpoznal význam obou zločinů, které pobouřily město. “Začátek gangsterství” konstatoval palcový titul jednoho listu. Na žurnalismus, jenž žije z tištěného slova, mocně zapůsobilo tištěné slovo: Dopis, odeslaný Eliáši Decadonovi, byl tištěný, jeho bezvadný, modrý tisk svědčil o velké, promyšlené organizaci.

Nicméně nedostal Scotland Yard žádnou zprávu, že by jiný bohatý nebo prominentní člověk byl obdržel podobný vyděračský dopis. Noviny od jednoho konce Anglie k druhému byly pobouřené a rozlícené, a i kapitánu Allermanovi imponovalo, s jakou energií volají úvodníky do boje proti novému nebezpečí.

Pokud jde o trampa, policie záhy zjistila, kde trávil poslední dny svého života. Bydlel v noclehárně, ale dvě noci, předcházející jeho násilné smrti, nebyl doma. Byl to člověk zamlklý a o svých záležitostech svým spolubydlícím nikdy nic nevyprávěl.

Náměstek policejního ředitele se už v noci spojil transatlantickým telefonem se svým chicagským kolegou a požádal ho o souhlas, aby kapitán Allerman mohl být na přechodnou dobu přijat do služeb Scotland Yardu. Žádosti bylo na místě vyhověno a Jiggs z moci své nové funkce odejel na Berkeleyovo náměstí a strávil tam celé odpoledne. Při návratu našel Terryho zahloubaného do četby novin.

“Zjistil jste něco?” otázal se Terry.

“Jo,” přisvědčil Jiggs. “Zjistil jsem, že starý Decadon dal Tannerovi v bytě zařídit kuchyňský kout. A je tam plynový vařič.”

Jiggs vytáhl z kapsy obálku, opatrně ji otevřel a vyňal z ní kousek tenkého drátu zdéli asi dvou decimetrů.

“Tohle jsem našel omotané kolem jednoho z hořáků, a nad horní plošinou požárního schodiště někdo zarazil do zdi hák, a zarazil ho tam nedávno.”

“Co z toho vyvozujete?” zeptal se Terry.

Jiggs se podrbal na bradě.

“Vyvozuju z toho hromadu věcí,” řekl. “Jaký vítr byl včera večer?”

Terry sáhl po novinách a listoval v nich, až našel Přehled počasí.

“Vítr severozápadní, mírný až čerstvý,” četl nahlas.

“Prima,” řekl Jiggs. “Ze všeho nejvíc mě vrtalo hlavou, kam se poděla ta vzduchovka. Pachatel se jí musel zbavit hezky zčerstva – a tramp Board nepatřil k lidem, kterým to myslí rychle, a ostatně on se jí nezbavil! Ale pomohl.”

Terry se na něho podíval a svraštil brvy.

“Jste záhadný jak sfinga, Jiggsi.”

“Já vím,” přistoupil Jiggs. “To je moje specialita.”

Naklonil se nad stůl a pokračoval pomalu a důrazně:

“Byl jenom jeden způsob, jakým se pachatel mohl zbavit zbraně – a věděl jsem přesně, jak to udělal, jakmile si služebná v sousedním domě postěžovala, že jí někdo rozbil okno ložnice několik minut poté, co byla spáchána vražda – mám na mysli zavraždění tuláka a dobu, o které předpokládáme, že k vraždě došlo.”

Jiggs vytáhl z kapsy tužku a nakreslil jednoduchý plánek.

“Tady máme dvůr. Jednu z jeho stěn tvoří zadní zeď sousedního domu. Služebná spala ve čtvrtém patře. Šla si brzo lehnout, protože musí vstávat v šest. Právě usínala, když jí někdo zvenčí rozbil okno. Když říkám ,někdo’, míním tím ,něco’. Čtvrté poschodí toho sousedního domu je o jedno patro – zhruba o pět metrů výše než nejvyšší podlaží Decadonova stavení. Když jsem se dozvěděl o tom rozbitém oknu a našel na plynovém vařiči drát a ve zdi zaražený hák, požádal jsem vaše lidi, aby obtelefonovali všechny výrobce pouťových balónů a zjistili, kdo prodal balón, který jde naplnit svítiplynem a jenž by unesl kilogramovou zátěž.”

Terry se na něho upřeně zadíval:

“Slyšel jsem o jednom takovém případě.”

“Teď tedy slyšíte o druhém,” poznamenal Jiggs a pokračoval: “Pachatel naplnil balón v kuchyňském koutu. Přivázal balón plnicí hadičkou k přívodu plynu – tlak je v té čtvrti notně vysoký. Těsně před vraždou pachatel hadičku balónu podvázal, odnesl balón na požární schodiště a přivázal ho drátem nebo motouzem k háku. Hák je zaražený do zdi vzhůru nohama – to znamená, že ohbí háku je obrácené dolů. Jakmile byl Board mrtvý, vrah přivázal pistoli k balónu a balón prostě pustil. Vítr v tu dobu musel být hezky čerstvý – a když balón stoupal, pistole bouchla do okna, za nímž usínala služebná. Znáte mé metody, Watsone – pardon, Westone,” dodal ironicky.

Terry po několik minut přemýšlel. Pak:

“Ale je-li vaše teorie správná, musel Boardův vrah po činu vystoupit po požárním schodišti.*’

Jiggs pomalu přikývl.

“Uhodl, hošánku,” řekl.

“Pořád ještě věříte, že vrahem je Tanner?”

Jiggs se usmál.

“To není otázka věření nebo nevěření. Já to vím. Ovšemže Tanner je vrah.”

“A že úmyslně zanechal na místě činu stopy, které ukazují na něho?”

“Není snad na svobodě?” odpověděl Jiggs na otázku otázkou. “A není mimo jakékoliv podezření? Nemáte zhola nic, s čím byste mohl jít před porotu – a kdybyste tam nakrásně šel, nikdo vám ho neodsoudí. A nejkrásnější na tom je, že jste vlastně sám z něho sňal podezření. Udělal jste z něho oběť místo vraha. A konečný výsledek: Je na svobodě! Řekl jsem. vám, že Edd Tanner je největší psycholog, s jakým jsem se kdy setkal. Dejme tomu, že jste v Decadonově knihovně nenašel žádné otisky prstů ani žádnou zbraň. Na koho by bylo padlo podezření z vraždy? Na Edda Tannera. Závěť je v tahu a Edd je ze zákona univerzálním dědicem. A co udělal Tanner? Obrátil podezření proti sobě – a zároveň to podezření na celé čáře vyvrátil. Jak daleko je odsud k moři?”

“Asi pětasedmdesát kilometrů,” řekl Terry.

jiggs si tiše zahvízdl.

“Edd se nikdy nedopouští chyb. Balón, kterého použil, se udrží ve vzduchu dvě hodiny, takže tu pistoli už jakživ neuvidíte. Spadne někde do moře.”

“Žádné další stížnosti na vyděračské dopisy nedošly,” poznamenal Terry.

“Nebojte se,” řekl Jiggs s chmurným úsměvem. “Budou chodit, jen co význam Decadonovy smrti lidem dojde.”

Koukl na hodinky.

“Zajdu se podívat do Amerického baru v Cecilii,” řekl. “Mám dojem, že se tam dozvím hromadu zajímavých novinek.”

Americký bar hotelu Cecilia je dostaveníčkem většiny Američanů, kteří dlí v Londýně. Přepychově zařízená “Egyptská dvorana”, vyhrazená koktajlům, byla plná, když tam Jiggs vešel. Nicméně našel volný stolek a židle, usedl a trpělivě vyčkával příchodu ,svého’ člověka. Už se blížilo poledne, když do baru vešel loudavým krokem. Kerky Smith. Kostnatou bradu měl vysunutou jako vždycky, a na tváři – rovněž jako vždycky – strnulý úsměv. Prošel místností, Jiggse zřejmě nespatřil, a zamířil zase k východu. Jiggs okázale dopil sklenici, kývl na vrchního a sáhl do kapsy. Neměl v úmyslu odejít, ale věděl, že těmito gesty přiměje Velkého hocha, aby k němu přišel.

“Koho to nevidím – Jiggs je tady!”

Kerky Smith k němu přistoupil usmívaje se na celé kolo a podával mu klepeta obtěžkaná prsteny. Oběma rukama nadšeně stiskl Jiggsovu pravici.

,,Snad už neodcházíte? Rád bych si s vámi popovídal.”

Rozhlédl se, našel židli a přitáhl si ji k Jiggsovu stolku.

“Co říkáte té mrzutosti se starým Decadonem? Vsadil bych se, že Edd je prostě zdrcen žalem!”

“Odkud máte to vznešené ,zdrcen žalem’?”

“Četl jsem to v nějaké knížce,” řekl Kerky a ani Se nezačervenal. “To byste neřekl, co nóbl výrazů člověk pochytá, když kouká, aby viděl. Odkázal mu všechny své prachy, viďte? No, přijdou mu náramně vhod. Chyběl mu milión do podniku, který chystal.”

“Potrvá měsíce, než se dostane k jedinému dolaru,” řekl Jiggs.

Kerky Smith zvedl své tenké obočí.

“Vážně? Myslel jsem, že si člověk může na dědictví půjčit. Nebo se mýlím? Edd byl dnes ráno u nějakého lichváře.”

Jiggs projevil zdvořilý zájem.

“V jakém melouchu lítal, když se potloukal po Chicagu?” zeptal se.

Kerky pomalu potřásal hlavou a v jeho tváři se objevil výraz málem káravý.

“Znám toho člověka vlastně jenom od vidění,” řekl. “A co pořád máte s těmi melouchy? Četl jsem o nich v novinách, ale žádného z těch ptáčků neznám.”

Řekl to, aniž mrkl brvou. A Jiggs by se byl odlišné odpovědi velmi podivil.

“Vypadá to, jako by se nějaký melouch začal roztahovat zde v Londýně,” pokračoval Kerky. “Chtěl někdo nějaké peníze po Eddovi? Je to teď zazobanec.”

“Jaký byl Eddův melouch v Chicagu,” opakoval Jiggs, aniž doufal v uspokojivou odpověď, neboť i svět gangsterů má svá přikázání, a první z nich praví: Nebudeš šířiti drby ani o svém nejhorším nepříteli.

“Myslím, že Edd je pouhý darmošlap, sice už postarší, ale pořád ještě příslušník ‚zlaté mládeže’. Vídal jsem ho v Arlingtonu a měl hogo fogo kvartýr. Podle toho si můžete sám udělat představu, jaký ptáček to je.”

Jiggs se naklonil přes stůl a ztlumil hlas.

“Kerky, pamatujete se, jaký konec vzal Joe Polini, kterému jste říkali Velký Sam? Pistolníci ho dostali jednoho dopoledne, když po mši vycházel z kostela. Byl to váš přítel, že ano?”

Kerky se pořád ještě usmíval, ale v očích se mu objevil tvrdý výraz.

“Znal jsem ho,” řekl prostě.

“Patřil k vaší partě, viďte? Víte, kdo ho dostal?”

Kerky se stále ještě usmíval, nyní dokonce bodře.

“Kdybych to věděl, pověděl bych to přece policii,” řekl. “Joe Polini byl náramný člověk. Věčná škoda, že ho odstřelili.”

“Věděl o tom tenkrát Edd?”

Kerky potřásl unaveně hlavou.

“Prosím vás, Jiggsi, proč mi pořád dáváte takové hloupé otázky? Už jsem vám přece řekl, že o Eddovi dohromady nic nevím. Dělá na mě dojem slušného vašnosty, a nic zlého bych o něm nepověděl. Zvlášť ne teď, když má smutek.”

Jiggs zpozoroval záblesk pochopení v kradmém, lstivém pohledu, jejž na něho Kerky vrhl, a vyložil si úkaz po svém.

“Zajedu si tento týden do Paříže,” pokračoval Kerky. “Jestli se zde něco semele, nechci v tom lítat. Londýn je poslední místo na světě, kde by člověk čekal nějaké střílení. Tak vy jste teď v Scotland Yardu, že ano?”

“Kdo vám to řekl?”

Kerky pokrčil vychrtlými rameny.

“Povídá se, že vás Chicago půjčilo.” Předklonil se a položil Jiggsovi ruku na rameno. “Já vám jaksi fandím, Jiggsi. Jste náramný člověk. Ale být na vašem místě, zaručeně bych v Londýně nezůstával. Ovšem – mohl byste zde zůstat a mohl byste na tom ohromně vydělat. Mám přítele, který shání šikovného detektiva – a je ochoten zaplatit mu sto tisíc dolarů. A nebyla by to pro toho detektiva žádná těžká fuška. Stačilo by, kdyby si v pravou chvíli zahrál na mrtvolu, co nevidí a neslyší. Mohl byste mému příteli být velmi užitečný.”

“Chce se váš přítel dát rozvést, nebo chce jenom uniknout oprátce?” otázal se Jiggs věcně.

Kerky povstal od stolu.

“S vámi není řeč, Jiggsi,” řekl. “Někteří z vašich kolegů jsou pašáci, ale pokud jde o vás, nač máte hlavu, když s ní neumíte myslet?”

“Myslím lépe hlavou než portmonkou, Kerky. Řekněte svým přátelům, že to mají marné. A pro případ, že by ze mně chtěli udělat mrtvolu jiným způsobem, je upozorněte, že nosím po kapsách dva kolty. Jestli chtějí střílet, musejí střílet zatraceně rychle.”

Kerky potřásl hlavou a povzdychl.

“Mluvíte jako byste hrál v nějakém gangsterskem filmu, které jsou tak populární v Hollywoodu,” řekl. Zavolal vrchního, zaplatil, zářivě se usmál na svého společníka, a mávnuv zlehka rukou pomalu došel k barovému pultu.

Jiggs vyšel z dvorany, napjatý a ve střehu. Ve foyeru hotelu seděl snědý, poněkud příliš elegantně oděný mužík, jenž tupě zíral na protější zeď. Na malíčku levé ruky měl zlatý prsten s diamanty. Jiggs si ho dobře prohlédl, když ho míjel, a pak procházel vestibulem tak, že nikdy nebyl obrácen zády k elegánovi, jenž si ho zdánlivě vůbec nevšímal, ba ani neotočil hlavu.

U dveří, vedoucích na dvůr hotelu, stál další muž nevelké postavy s modravou bradou a tmavýma očima. Budil dojem, že o Jiggsově přítomnosti ani neví. Kapitán Allerman se mu vyhnul, ale nespustil z něho oči, dokud mezi pistolníkem a mezi ním nebylo alespoň půl tuctu lidí.

Než se týden sejde s týdnem – usoudil Jiggs, když ho taxík vezl zpátky do hotelu – zažije Londýn rušné chvíle. A přemýšlel, zda anglická veřejnost vůbec a anglická policie zvlášť má představu o tom, co se bude dít.

U oběda se setkal s několika známými. Mluvili o vraždě, které padl za oběť starý Decadon, ale nikdo z nich ve vyděračském dopise zřejmě neviděl nic, co by ohrožovalo jejich vlastní bezpečnost.

Od oběda byl odvolán k telefonu. Volal ho Terry.

“Přijedu za vámi,” řekl Weston. “Máme něco nového. Můžeme si promluvit ve vašem pokoji?”

“Ovšem,” řekl Jiggs.

Kapitán Allerman čekal na šéfinspektora dole a oba muži vyjeli zdviží nahoru a zašli do Jiggsovy světnice.

“Přišel nový dopis.”

Terry vytáhl z kapsy kožené pouzdro a z něho složený list papíru. Měl přesně týž rozměr jako výstraha, kterou dostal Eliáš Decadon, ale text byl vytištěn zeleně a byl odlišně stylizovaný. Zněl:

Vážený příteli,

naší snahou je zajistit vám pohodu a bezpečí. Jsme skupina mužů, která vám nabízí ochranu proti Vašim nepřátelům, ba i proti Vašim přátelům. Budete-li nám důvěřovat, nemusíte se bát, že se někdo vloupá do Vašeho bytu nebo že Vás přepadnou lupiči. Hodláte-li použít našich služeb, postavte do okna své jídelny dnes večer mezi osmou a půl devátou rozžatou svíčku. Za částku 1000 liber, splatných do tří dnů, Vám nabízíme ochranu, jakou Vám může poskytnout jedině naše organizace. Jestliže odmítnete naše služby, budete asi k našemu politování zabit. Odevzdáte-li tento dopis policii nebo obrátíte-li se jakýmkoliv způsobem na úřady, nic Vás nemůže zachránit. Připravte si do obálky tisíc liber v amerických nebo francouzských bankovkách a až dáte do okna svíčku, budete vyrozuměn po telefonu, jakým způsobem máte peníze vyplatit.

Na místě podpisu bylo vytištěno: Sdružení pro bezpečnost a blaho.

“Tištěno zelenou barvou – koukejme, koukejme. Tak už se dali do práce oba mravenečci, zelení a modří. Kdo to dostal?”

“Velmi bohatý mladý muž jménem Salaman. Bydlí v Brook Street a přišlo mu to ráno první poštou. Nemáme důkazů, že by takový dopis byl dostal krom něho ještě někdo jiný. Salaman nám to rovnou poslal, a my hlídáme jeho dům.”

“On sám nepřišel do Scotland Yardu?”

“Ne, tomu se vyhnul. Napřed zatelefonoval, a pak nám to poslal po doručiteli.”

Jiggs našpulil rty.

“Zeleni pánové o tom už vědí. Co jste mu poradili?”

“Aby dal do okna svíčku. Večer budeme v jeho domě mít detektiva, který přijme vzkaz vyděračů.”

Jiggsovi ta opatření nijak neimponovala.

“Říkám vám, že Zelení už vědí, že se obrátil na policii. Co to je za člověka?”

“Není to ideál občana. Má spoustu peněz a několik divných libůstek. Je svobodný a patří k nejelegantnější společnosti Londýna – což neznamená, že patří k nejlepší společnosti. Mám dojem, že je poněkud dekadentní.”

Jiggs porozuměl a přikývl.

“Bude si moct blahopřát, nebude-li co nevidět poněkud mrtvý,” řekl zlověstně.

KAPITOLA IX

Toho dne šla Leslie do práce trochu později – a nerada. Byla sklíčená a vzmáhal se v ní pocit jakési osamělosti. Už tragédie starého Eliáše Decadona byla dost deprimující, a nadto se ještě nevzpamatovala ze strašidelného dobrodružství, z únosu, jehož obětí se minulé noci stala.

Situaci, ve které se ocitla, si ostatně musela redukovat na prozaickou otázku: z čeho bude nadále živa. Přišla o místo, nebo o ně přijde, jakmile bude týden u konce. Hlavou jí bleskla myšlenka, že by jí nějaké nové zaměstnání mohl opatřit Terry Weston, člověk zajisté vlivný, ale nápad v příští vteřině zapudila.

Decadonův dům byl ještě stále okupován policií. Dva detektivové, školení pro práce toho druhu, metodicky prohledávali knihovnu a zejména nebožtíkův psací stůl. Práce bylo dost i pro Leslie Rangerovou, neboť musela třídit, pořádat a vyřazovat písemnosti. Po dvě hodiny ji zaměstnával vedoucí seržant, jemuž musela vysvětlovat smysl a důležitost jednotlivých listin.

Danes jí přinesl čaj. I dveřník měl za sebou vzrušující hodiny.

“Pokud jde o tu závěť, slečno, co jsme podepisovali – policie po mně moc chtěla, abych jim pověděl, co v ní bylo.”

“Když jste to nevěděl, Danesi,” usmála se Leslie, “nemohl jste jim to říct.”

Danes byl na pochybách, zda policii přece jen neměl poskytnout víc informací.

“Je to všecko divné, slečno – pamatujete se, že pan Decadon dal závěť do šuplíku a pak šuplík zamkl, že ano? Ale potom si na mě zazvonil, protože vám odkázal nějaké peníze a váš podpis tedy nebyl nic platný. Poslal mě pro kuchařku, aby přišla a dosvědčila jeho podpis. Tedy – on tu závěť znovu nepodepsal, ale perem jako by přejel svůj podpis a řekl, že to je před zákonem to samé, jako by ji podepsal. Potom dal závěť zase do zásuvky, zamkl ji a klíček strčil do kapsy. A přeci ta zásuvka byla odemčená, když ten detektiv začal prohledávat psací stůl. Je to ohromná záhada.”

“Záhada není tak veliká, Danesi,” řekla Leslie dobrácky. “Chudák pan Decadon později závěť asi vzal ze zásuvky a uložil ji někam jinam.”

“Zrovna tak jsem to řekl panu Tannerovi, slečno,” pokračoval Danes. “Taky se mně moc navyptával – a před chvilkou telefonoval dolů a ptal se, jestli už jste tady, a -”

V tu chvíli se otevřely dveře a na prahu stál Edwin Tanner. Pozdravil dívku obvyklým svým tichým úsměvem a vyčkal, až dveřník odejde.

“Slyšel jsem, že jste včera zažila krajně nemilou příhodu,” řekl. “Velmi toho lituji. Moc by vám vadilo, kdybych vás poprosil, abyste mi pověděla, jak se to seběhlo?”

Vylíčila příběh – a i jí samotné se nyní zdál mnohem méně vzrušující než ve chvíli, kdy jejím ,obecenstvem’ byl Terry Weston.

“No – nic zlého se vám nestalo, takže všechno vlastně dobře dopadlo,” řekl Edd, když skončila.

Pomyslela si, že panu Tannerovi její bezpečnost neleží příliš na srdci.

“Pokud jde o tu závěť, slečno Rangerová – míním tu závěť, kterou jste spolupodepsala – nevíte náhodou, co v ní bylo… nebo komu Eliáš Decadon své peníze odkázal?”

Potřásla hlavou: “Možná, že je odkázal vám.”

Na vteřinku se mírně ušklíbli: “Nemyslím, že to je pravděpodobné,” řekl. “Strýc mě ve skutečnosti neměl rád – a já ve skutečnosti neměl rád svého strýce. Nemluvila jste s kapitánem Allermanem?”

Jméno jí znělo povědomě, ale nedovedla se upamatovat, že by s tím úředníkem byla kdy mluvila.

“Je to americký policista – z Chicaga,” řekl Edwin Tanner, “vynikající odborník, až na to, že si občas libuje ve fantastických teoriích. Jednou z takových jeho teorií je, že já jsem zabil Eliáše Decadona.”

Otevřel dveře do knihovny, a když seznal, že tam ještě pracují detektivové, zase zavřel.

“Jak vidím, koná se zde prohlídka první jakosti. Rád bych věděl, jestli najdou tu závěť. Totiž – předpokládám, že to byla závěť. Nemohla to být nějaká jiná listina?” dodal naléhavě.

Zašel k zavřeným dveřím a postavil se k nim, opíraje hlavu o jejich širokou zárubeň.

“Mimochodem řečeno, chtěl bych, abyste tu zůstala a uspořádala strýcovy listiny – a zkatalogizovala knihovnu. Práce zabere asi šest měsíců, a pak vám najdu jiné zaměstnání.”

Když domluvil, dlouho se na ni mlčky díval a pak řekl pomalu:

“Jestli najdete tu pohřešovanou listinu, budu vám povděčný, nebudete-li ji číst a dáte ji mně – nikoliv policii. Učiníte-li, oč vás žádám, dám vám padesát tisíc liber.” Usmál se. “Je to hromada peněz, viďte? A vydělala byste je naprosto počestně.”

Překvapením zalapala do dechu.

“Ale, pane Tannere…” zakoktala.

“Míním to vážně. A smím vás prosit, abyste o této naší dohodě nic neříkala panu Westonovi? Jste nyní mou zaměstnankyní – neurazíte se doufám, že vám to připomínám – a jistě mohu počítat s vaší loajálností.”

Odešel a tiše za sebou zavřel dveře.

Dlouhou chvíli tu seděla a dívala se nevidomýma očima na dveře, za nimiž zmizel Tanner. Mínil to vážně… padesát tisíc liber? Potom si náhle na něco vzpomněla. Jak zvláštní, že na to nepomyslela už dříve. Zazvonila a Danes vešel.

“Kdy jste včera večer naposled vybral naši schránku na dopisy?” otázala se ho.

Chvíli přemýšlel.

“Asi o půl osmé, slečno.”

V domě byla jen jediná schránka na dopisy – velká mahagonová bednička stojící v knihovně na stole těsně u dveří. Všechny dopisy, určené k odeslání – s výjimkou korespondence Edwina Tannera – se tam dávaly. Podle příkazu Eliáše Decadona tam mělo i služebnictvo dávat svá psaní. Rozkaz nejlakomějšího milionáře pocházel z doby, kdy přistihl nešikovnou služtičku, že frankuje svou milostnou korespondenci známkami svého zaměstnavatele. Od onoho času si Decadon také dával známky perforovat začátečními písmeny svého jména, aby mohl na první pohled rozpoznat, zda není vykořisťován. Po pravdě řečeno – nikdo z personálu vymoženosti domácí schránky jakživ nepoužil.

“Pan Decadon zazvonil, já přišel – on jenom ukázal na bedničku a já z ní vzal dopisy.”

“Kolik jich bylo?” otázala se Leslie.

Nebyl si tím jist, – snad jich bylo šest. Leslie v duchu hbitě spočítala dopisy, jež sama psala.

“Byla tam jedna velká podlouhlá obálka,” pokračoval Danes, “a ostatní byly docela obyčejné -”

“Jedna velká podlouhlá obálka?” řekla Leslie Rangerová rychle. “Byla adresovaná strojem nebo rukopisně?”

“Adresa byla napsaná perem, slečno. A rukopis byl pana Decadona. Vím to, protože inkoust byl ještě vlhký a já jsem ho palcem trochu rozmazal.”

“Pamatujete se, komu byl dopis adresován?”

Danes si položil ruku na čelo a usilovně přemýšlel.

“Nahoře, slečno, bylo napsáno: ,K vlastním rukám pana Jerringtona. Soukromé a důvěrné.’ Ano – tak to tam bylo. Ale adresu si nepamatuju.”

Záhada už nebyla záhadou.

“Požádal byste pana Tannera, aby sem přišel, je-li doma?” řekla.

Edd Tanner se dostavil v mžiku.

“Co se děje?” otázal se. “Jde o tu závěť?”

Poprvé za celou dobu, co ho znala, projevil Edwin Tanner známky vzrušení.

“Ano. Myslím, že už vím, co se s ní stalo. Pan Decadon ji asi sám poslal na poštu.”

“Na poštu?”

“Naše domácí schránka byla vybrána naposledy v půl osmé a Danes říká, že viděl podlouhlou obálku s adresou napsanou – asi chvíli před tím – rukopisem pana Decadona. Na obálce byla poznámka: ,Pro pana Jerringtona’ – a to je šéf advokátní firmy Jerrington, Sanders & Graves. Pan Jerrington byl právním zástupcem pana Decadona.”

“Tak to tedy bylo…”

Stál tu po několik vteřin, mnul si bradu a hleděl do země.

“Jerrington – ovšemže ho znám. Děkuji vám, slečno Rangerová.”

Když odešel, začala si Leslie lámat hlavu, zda snad navzdory Tannerovu zákazu neměla napřed vyrozumět policii. Nakonec sáhla po telefonu a zavolala Scotland Yard, ale Terry Weston nebyl přítomen.

KAPITOLA X

Podle úsudku kolegů byl George Jerrington, věhlasný senior slavné advokátní firmy, člověk prostý všech lidských slabin. Ukázalo se však, že má přece jen docela normální slabinu, dokonce dvě. V pravostranné z nich mu jednoho dne začalo docela normálně střečkovat slepé střevo. Z tohoto důvodu se George Jerrington odebral – bylo to náhodou týden před smrtí Eliáše Decadona – do sanatoria, kdež ho zbytečného a vzpurného kousku vnitřnosti zbavil nejvznešenější a nejdražší londýnský chirurg.

V den, o němž zde je řeč, pokročila páně Jerringtonova rekonvalescence tak dalece, že se rozhodl začít s vyřizováním osobní korespondence. Dal zatelefonovat vedoucímu své kanceláře, aby mu nejnaléhavější z nahromaděných dopisů poslali do sanatoria.

“Bude nejlépe, zavezete-li mu poštu osobně” řekl Jerringtonův společník přednostovi kanceláře. “Kdo to byl u vás asi tak před půl hodinou?”

“Synovec zesnulého pana Decadona – pan Edwin Tanner.”

“Dítě štěstěny,” řekl mladý advokát. “Pokud vím, nezanechal starý Decadon závěť.”

“Myslím, že tomu tak je.”

“A co ten Tanner chtěl?”

“Přišel za panem Jerringtonem, patrně v souvislosti s tou pozůstalostí. Když jsem mu pověděl, že pan Jerrington je nemocný, řekl, že počká, až se vrátí. Řekl mi ještě, že napsal minulý týden panu Jerringtonovi naléhavý soukromý dopis, a já mu vyložil, že pan Jerrington jeho věc asi vyřídí už dnes. Že za ním povezu do sanatoria několik naléhavých písemností, které se zde za jeho nemoci nahromadily.”

Sanatorium bylo v londýnské čtvrti Putney. Úředník – jehož jméno bylo Smethwick Gould – jel autobusem až k úpatí Putneyského vrchu a zbytek cesty hodlal jít pěšky. Bylo už skoro šest hodin večer, ale šero, jež zavládlo, způsobily těžké mraky postupující od jihozápadu – a ve vzduchu bylo cítit blížící se déšť. Většina aut, která ho míjela, měla již rozsvícené reflektory.

Smethwick Gould byl už málem u cíle a právě se chystal zabočit doleva k domům vroubícím náměstí, když ho dohnalo auto. Zastavilo vedle něho a z vozu vyskočil nějaký muž.

“Vy jste od Jerringtonů?” zeptal se neznámý.

Smethwick Gould později vypověděl, že muž mluvil s přízvukem poněkud cizím. Na sobě měl dlouhý, žlutý nepromokavý plášť, jehož límec zakrýval obličej až nad špičku nosu.

“Ano, jsem od Jerringtonů,” řekl úředník.

“V tom případě si vezmu vaši tašku.”

A teď Smethwick Gould spatřil, že muž má v ruce automatickou pistoli. Pan Gould později barvitě vylíčil zoufalý boj, jejž s neznámým lupičem podstoupil, pravděpodobnost se však kloní k střízlivějšímu faktu, že vydal aktovku bez protestů. Muž v gumáku skočil do auta, jež se rychle rozjelo a zmizelo. S velkou duchapřítomností si pan Gould uvědomil, že se zapomněl podívat na číslo vozu. Uvědomil si to přesně v tom okamžiku, kdy mu auto zmizelo z dohledu, ale evidenční číslo by asi beztak nebylo nikomu pomohlo, neboť nedlouho poté byl v londýnském předměstí Barnes nalezen opuštěný vůz ukradený krátce předtím na Grosvernorském náměstí ve středu Londýna.

Putneyská strážnice hlásila loupež přímo Scotland Yardu, ale hlášení se nedostalo k Westonovi. Terry se právě chystal odejít, aby zkontroloval přípravy “ve věci Salaman” a aby instruoval mladého muže, jak si počínat, když telefonovala Leslie a pověděla mu, co se odpoledne seběhlo.

“Mám špatné svědomí,” řekla mimo jiné. “Myslím, že jsem vás měla zavolat už dříve.”

“Pane jo!” řekl Terry. “To je zpráva jak hrom! Hned zavolám k Jerringtonům.”

Ale pánové Jerrington, Sanders & Graves byli pánové puntičkářští a zavírali úderem páté, takže se Terry nedovolal. Odejel tedy do blízkosti Salamanova domu a pod ochranou tmy – a postranními uličkami – se dostal nenápadně do přepychového bytu příjemce ‚zeleného’ dopisu. Když se odtamtud ptal telefonicky Scotland Yardu, co je nového, řekli mu o loupežném přepadení v Putney. Nijak zvláště ho nezajímalo, dokud se nedozvěděl, že obětí byl vedoucí úředník Jerringtonovy kanceláře. V mžiku si uvědomil, oč jde, a tiše zaklel.

“Povězte mi stručně a rychle, jak se to seběhlo!”

”Mám zde před sebou hlášení, pane vrchní inspektore,” řekl policista na druhém konci drátu. “Pan Jerrington byl v sanatoriu. Podstoupil operaci slepého střeva a neviděl a nevyřizoval žádnou korespondenci. Protože v kanceláři věděli, že se rychle zotavuje, neotevírali dopisy jemu osobně adresované, ale ukládali je pro něho, až bude schopen zabývat se svou agendou. Dnes ráno telefonovali ze sanatoria do kanceláře, aby někdo přivezl osobní dopisy pana Jerringtona, a pan Smethwick Gould se s nimi vydal do Putney. Měl je v aktovce -”

“A cestou byl přepaden a obrán,” přerušil ho Terry. “Tomu říkám pohotovost! Dobrá. Připravte mi všechny spisy a řekněte tomu vašnostovi Smethwickovi, aby na mě počkal v Yardu – že si s ním chci promluvit!”

Sotva položil sluchátko, zazvonil telefon znova.

Byli v Salamanově přenádherném salónu: strop byl černý, záclony nachové, koberec mrtvolně bledý. Měl tu zelené svíce ve svícnech z matného zlata, a rozměrné pohovky. I telefonní aparát byl vyrobený na zakázku, aby byl v souladu s okolím.

Terrymu se nelíbil byt a nelíbil se mu ani štíhlý mladík popelavé tváře, a ještě méně se mu líbil slabý pach kadidla, jež se vznášelo ve vzduchu.

Když telefon zazvonil, pokynul Terry Salamanovi, jenž zvedl sluchátko a unyle se dotázal, kdo že volá. Terry čekal a naslouchal.

“Ano, postavil jsem rozžatou svíčku do okna. Jistě jste ji viděl. Kam mám přijít?”

Podle instrukce Salaman opakoval doslova, co mu neznámý říkal do telefonu.

“Na začátku třídy Park Lané, na té straně, kde jsou sady. Pětadvacet kroků od nároží, kde je Mramorový oblouk. Ano, rozumím. Tam ke mně přistoupí muž s červenou květinou v knoflíkové dírce saka, a jemu mám dát balíček s penězi. Zajisté… nemáte zač.”

Když odkládal sluchátko, pošetile se uculil.

“Tak už je máme!” řekl.

Terry se k jeho projevu nadšení nepřipojil.

Když Leslie příštího rána přišla na Berkeleyovo náměstí, byla policie už pryč a Leslie si trochu oddechla. Byla nesvá, dokud musela pracovat tak říkajíc pod dohledem detektivů, a nikdy nevěděla, kdy některý z nich přijde do její kanceláře a vybafne na ni otázku, ne-li přímo trapnou, tak alespoň složitou.

Policie vybrala z psacího stolu Eliáše Decadona všechny dopisy a listiny. Teď z nich byla halda, kterou Leslie musela probrat a rozhodnout, co zase založit a co spálit. Pracovala už asi půl hodiny, když vešel Edie Tanner, klidný a chladný jako vždycky.

“Zatím nic, viďte?”

“Ptáte-li se na závěť,” odpověděla Leslie, “jsem si jistá, že byla odeslána panu Jerringtonovi. Nezašel jste k němu?”

Přikývl.

“Ano, navštívil jsem jeho kancelář, ale pan Jerrington je v sanatoriu se zápalem slepého střeva. Dnes jsem četl v novinách, že nějaký lupič přepadl za bílého dne jeho úředníka a obral ho o všechnu Jerringtonovu soukromou korespondenci.”

Leslie byla ohromená.

“To je hrozná smůla,” řekla.

“Viďte,” přisvědčil Edd s nevyzpytatelným svým úsměvem. “Vůbec nynější Anglii nepoznávám. Bývala to země tak spořádaná – a dnes se z ní stává džungle…”

Ohlédl se.

“Myslím, že to je náš společný přítel pan Terry Weston.”

Jeho bystré ucho zaslechlo zvonek. Tanner vyšel na chodbu a zastavil Danese, jenž šel otevřít domovní dveře.

“Je-li to pan Weston, uveďte ho, prosím, sem. Telefonoval mi, že přijde,” vysvětlil Leslie Rangerové. “Doufám, že ho kapitán Allerman nenakazil svým podezřením! Dobrý den, šéfinspektore.”

“Dobrý den.”

Terry sršel energií, ale byla to energie ocelově chladná, a Leslie si nebyla jistá, že se jí v takovém rozpoložení mysli líbí. K ní se choval celkem přívětivě a podal jí při pozdravu ruku, kteroužto formalitu opomenul vůči Tannerovi.

“Právě jsme mluvili o tom, že soukromé dopisy advokáta Jerringtona byly uloupeny,” řekl Eddie.

“I já jsem o tom chtěl mluvit.” Terry se upřeně podíval na Edwina Tannera. “Velmi mimořádná příhoda, uvážíme-li všechny okolnosti.”

Eddie Tanner si pohladil čelní pleš a svraštil brvy.

“Neznám snad všechny okolnosti, ale za jakýchkoliv okolností to je příhoda nešťastná.”

“Vy jste byl včera v Jerringtonově kanceláři?”

“Přirozeně. Jerrington je mým advokátem – nebo přesněji řečeno, byl právním zmocněncem mého strýce. Je tu mnoho záležitostí, které musí být vyřízeny. Nejnaléhavější z nich je věc strýcova podílu na naftovém nalezišti v katastru města Tacan. Myslím, že to je ve státě Oklahoma.” Podíval se na Leslie. “Neslyšela jste o tom?”

“Ne, pane Tannere, ale já jsem o soukromých investicích pana Decadona věděla jen velmi málo.”

“Jde o to,” – znova svraštil brvy a vypadalo to, že ho existence či neexistence města jménem Tacan zajímá víc než loupež, jejíž obětí se stal Smethwick Gould a jeho aktovka. “Tacan – je takové město v Oklahomě nebo vůbec někde na světě?”

“V tuto chvíli to snad není tak velmi důležité,” začal Terry.

Pak spatřil skutečného Edwina Tannera. Dvojice chladných očí se na něho upřela. Nebylo v nich výtky ani hněvu – ale čišel z nich vražedný chlad, jaký dosud nikdy neviděl v očích člověka.

“Je to důležité pro mne.”

Leslie začala být nesvá v dusné atmosféře nevysloveného antagonismu.

“Mohu vám snadno zjistiti, kde je Tacan, pane Tannere” řekla. “Máme velmi dobrou zeměpisnou příručku.”

Zašla do knihovny, přistoupila k jedné z polic a vytáhla objemný svazek. Když ho otevřela, vypadl z něho nějaký papír. Sehnula se, zvedla ho ze země a vykřikla. V příští vteřině vběhla do kanceláře:

“Podívejte!” zvolala. “Závěť!”

Terry jí list vytrhl z ruky.

“Kde jste to našla?” otázal se.

“V knize – v té příručce, do které jsem se chtěla podívat.”

Terry četl rychle. Hlavní část závěti nebyla ostatně dlouhá:

Já, Eliáš J. Decadon, jsa při zdravém rozumu, prohlašuji toto za svou poslední vůli a závěť. Všechno, co bude v době mé smrti mým majetkem, odkazuji bez výhrad Edwinu C. Tannerovi, synu mé sestry Alžběty, rodem Decadonové, a doufám, že s novým svým majetkem bude nakládat rozumně, nebo alespoň rozumněji, než zacházel s penězi dosud. Nedělám si iluze, že se mé přání splní.

Po několika dalších větách s menšími odkazy následoval rozmáchlý podpis Eliáše Decadona. Po straně byly podpisy tří svědků, mezi nimi i její vlastní. Ten byl přeškrtnut – a škrt byl ověřen Decadonovými iniciálkami.

Terry zvolna skládal list, nespouštěje oči z Edwina Tannera.

“Vskutku zvláštní shoda, že slečna Rangerová šla v pravou chvíli nahlédnout do pravé příručky,” řekl pomalu. “Předpokládám, že budete chtít poslat listinu svým advokátům – s nemyslím, že ji ztratíte.”

Odevzdal papír Eddovi.

“Blahopřeji vám, pane Tannere, – nebylo tedy třeba listinu ničit, že ano? Zažil jste asi velké překvapení.”

Tanner neodpověděl. Danes, jenž ho viděl vycházet na chodbu, měl dojem, že se Edwin Tanner náramně baví.

KAPITOLA XI

Odpoledne byla na Scotland Yardu porada – a mínění byla rozdělena ve dvě nestejně početné skupiny. Jednu tvořili úředníci Yardu – druhou představoval Jiggs Allerman. Občas prohodil nějakou nesouhlasnou poznámku, ale souvislého projevu se zdržel. Až nakonec – když se ho vrchní komisař zeptal, jaký je jeho názor – ujal se slova.

“Nechcete znát můj názor – chcete, abych vám pochválil opatření, která jste podnikli,” vrčel Jiggs. “Ale můj názor je, že vám všem prostě přeskočilo. Neuvědomujete si, s čím se střetáváte. Jestli si myslíte, že tu sebranku dnes večer pochytáte, jste stoprocentně vedle. Jestli pošlou vůbec někoho, aby tu obálku od Salamana převzal, pošlou nějakého troubu, který vůbec neví, oč kráčí. A když ten večerní zátah skončí zatčením pitomce, který si chtěl vydělat dolar a nevěděl, co tím riskuje, budu rád – a vy všichni si můžete gratulovat.”

Porady se účastnil muž, který Jiggse neměl rád. Detektiv-inspektor Tetley sám nebyl nikde oblíbený a nejmenší přízni se těšil mezi svými kolegy. Tetley měl pozoruhodně malou hlavu a pozoruhodně velké mínění o tom, co je v ní. Jiggsovi se zprotivil už při prvním setkání. Hnusil se mu Tetleyův navoskovaný knírek, protivil se mu jeho napomádovaný účes a popouzel ho inspektorův nedostatek inteligence.

“Jak by se měl řešit případ podle vašeho mínění?” zeptal se Tetley Jiggse. “Já vím, že vy, američtí policisté, jste velmi chytří – a já osobně bych rád těžil z vaší rady, obzvlášť proto, že velím té dnešní operaci.”

“Mé řešení je velmi jednoduché,” řekl Jiggs stručně. “Popadněte mladého Salamana za límec a vrazte ho do basy – do nějaké cely – někam, kam ta banda na něho nebude moct. Uděláte-li to, zatrhnete těm chlapům tipec. Jsou naprosto závislí na rychlém úspěchu. Jestli dokážete ochránit Salamana před nimi po dobu dvou tří týdnů, mají utrum!”

“Mluvíte, jako by ten mladík měl přijít o život!” řekl Tetley opovržlivě. “Budu mít kolem něho dvacet policistů.”

“Řekněte jim, aby si k němu nestoupali moc blízko,” řekl Jiggs.

Tetley byl pověřen řízením operace proto, že místo zvolené gangstery, leželo v jeho okresu – a tam tedy bylo třeba nalíčit past. Když se blížila určená hodina, oživl chodník pozoruhodným počtem lidí, kteří – nemajíce zřejmě nic jiného na práci – hodlali potěšit se večerní procházkou. Byli to dělníci, úředníci i lidé v bílých zástěrách, které jsou tradičním odznakem mužů, roznášejících pečivo a jiné potravinářské zboží.

“Po umělecké stránce jsou nádherní,” prohlásil Terry, jenž si dal přestrojené detektivy nastoupit na dvoře strážnice. Pak se k nim obrátil a řekl: “Musíte si uvědomit, že se možná ocitnete v nebezpečné situaci. Byli jste vybráni proto, že umíte zacházet se střelnou zbraní a že jste svobodní. Ať se stane cokoliv, nesmíte ztratit hlavu. Jakmile člověk s květinou v knoflíkové dírce přistoupí k Salamanovi, obklopíte ho. V bezprostřední blízkosti bude náš vůz s čtyřčlennou osádkou. Jim odevzdáte zadrženého muže. Tím váš úkol skončí. A začnou-li gangsteři střílet, budete střílet také – a ne do vzduchu, nýbrž do nich. Účel palby: zabít. – Nezapomeňte: nejdete si hrát na hastrmana.”

Terry došel na druhý roh třídy Park Lané a čekal. Tři minuty před určenou dobou přijel Salaman ve své limuzíně a vystoupil na chodník. Kromě detektivů zde bylo velmi málo lidí, protože zvolené místo bylo daleko od stanice autobusů.

Terry, předstíraje že čte noviny, stál na kraji chodníku a dával pozor.

“Ten trouba už jde,” řekl pojednou Jiggs. Nevelký muž středních let, s křiklavě červenou kytkou v knoflíkové dírce, přicházel ze směru od náměstí Piccadilly. Terry viděl, jak se muž zastavuje, jak se dívá na hodinky a pak pokračuje v chůzi. Minul bod, kde se měl setkat se Salamanem, potom se obrátil a zastavil se na krok od místa určeného gangstery v telefonické instrukci. Salaman, jenž ho spatřil, se pomalu vydal k němu. Terry i Jiggs viděli, kterak muž s květinou nadzvedává klobouk a něco se Salamana ptá. Salaman vytáhl z kapsy obálku a podával ji neznámému. V tu chvíli se detektivové k němu rozběhli. Byli vzdáleni asi krok od svého zděšeného zajatce, když se odkudsi shůry rozlehlo staccato kulometu. Mužík s červenou květinou a Salaman padlí k zemi současně, oba mrtvi. Jeden z detektivů se zhroutil a klesl vedle zábradlí při chodníku, druhý, jako podťatý, padl hlavou do vozovky.

“Tady – do činžáku!” vykřikl Jiggs.

Vchod do domu byl přímo za nimi. Dveře zdviže byly otevřené.

“Rychle nahoru! Policie!”

Zdviž se rozjela, a i krátká doba, jíž bylo třeba k dosažení čtvrtého patra stačila Terrymu, aby zvěděl jména nájemců.

“Jeden byt že je neobydlený? To je on. Máte univerzální klíč?”

Na štěstí obsluhovatel zdviže – jenž byl zároveň domovníkem – klíč měl, ale nebylo ho třeba: dveře prázdného bytu byly dokořán otevřené, a když oba muži vběhli do prvního pokoje, ucítili štiplavý pach střelného prachu. Místnost byla prázdná až na židli u okna a na lehký kulomet, pohozený na zemi.

“První krev na kontu Zelených,” procedil Jiggs zaťatými zuby. “Pánbůh ví, kolik chudáků policajtů zařvalo. Po Salamanovi smutek nosit nebudu – já prostě nemiluju lidi, kteří mají černé stropy.”

Terry vyslechl domovníka, jenž se zapřísahal, že do prázdného bytu tu dnes nikoho nepouštěl. A také ani nevěděl, že tam někdo je. Pravda, za poslední dva tři dny tu bylo mnoho zájemců, ale všichni měli od zprostředkovatelské kanceláře povolení k prohlídce bytu.

Činžák měl obvyklé požární schodiště. Dveře k němu byly na konci krátké odbočky od hlavní chodby.

“Tudy unikli,” řekl Terry, hledě na klikaté schodiště.

Vrátil se do pokoje a podíval se dolů. Viděl velký zástup, kupící se kolem mrtvých a umírajících, viděl přijíždět sanitku a hned za ní druhou. Slyšel policejní píšťalky, viděl, jak se uniformovaní policisté sbíhají ze všech stran. A kde se vzala tu se vzala dvoučlenná hlídka jízdní policie, která začala rozptylovat dav.

Terry poslal detektiva, aby našel Teíleye, a inspektor přišel, bledý ve tváři jak křída a roztřesený. “Ten mladý člověk je mrtvý,” hlásil, “stejně jako ten muž s květinou a jako jeden z mých nejlepších seržantů. Já sám jsem vyvázl jen jako zázrakem.”

“Vyvázl jste proto,” řekl Jiggs, “že jste nebyl na protějším chodníku. Jaký zázrak vás přiměl zůstat na téhle straně?”

Tetley se na něho nenávistně podíval. “Právě jsem tam chtěl dojít…” začal. “Asi o dvě minuty pozdě,” řekl Jiggs. “Co vás přimělo zůstat na druhé straně? To bych rád věděl, pane Tetleyi.”

Inspektor se k němu vztekle obrátil, a bylo zřejmé, že jde o výbuch nejen hněvu, ale i paniky: “Zeptejte se zítra našeho ředitele – snad vám to poví,” křičel na Jiggse.

Poslední sanitka už byla pryč, když Terry poslal pro Tetleye. Policisté odborně rozptylovali dav diváků a metaři už odklízeli spoušť, kterou střílení zanechalo na chodníku.

“Pustili vlka do ovčínu,” řekl Jiggs. “A taky tím dosáhli, že město zastříhá ušima a bude muset vzít na vědomí, že se něco děje. Jsem zvědavý, jak Londýn na to bude reagovat.”

Terry byl pohřížen v mlčení, když jeli služebním vozem do Scotland Yardu. Trpce pociťoval vlastní odpovědnost, ačkoliv při poradě nehlasoval pro to, aby Salamana nechali klidně vlézt do pastě, kterou gangsteři zřejmě na něho nalíčili už časně ráno.

Kulomet neposkytl žádných stop. Byl to americký výrobek typu, o němž Jiggs prohlásil, že ho nejčastěji používají gangsteři jeho města.

“První gól pro Zelené,” pokračoval ve výkladu Jiggs, “a teď je zase řada na Modrých. Doufejme, že ty dvě tlupy raubířů nedodrží pravidla hry a že se nepohodnou při dělení kořisti.”

“Těmi ,Zelenými’ míníte odesilatele dopisu, který obdržel Salaman – a domníváte se, že zde máme dva gangy? Jste si tím jist?”

“Stoprocentně,” řekl Jiggs. ” ,Modří’ dostali starého Decadona. ,Zelení’ jsou podle mého názoru mazanější. Uvidíme, jak se to vyvine.” Jiggs se na chvíli odmlčel. “Uvidíme to za předpokladu, že budeme živi.”

KAPITOLA XII

Ani důkladnější výslech lidí ze správy domu, odkud se střílelo, nepřinesl nic kloudného. Prostorný byt patřil původně finančníkovi, který se odstěhoval do bydla ještě lepšího a jenž svěřil pronajmutí vyklizeného bytu skupině realitních kanceláří. Žádná z nich dosud nikomu nedala klíče – tedy byt nepronajala – ale úředníci tří zprostředkovatelských kanceláří přivedli za uplynulé dva dny zájemce, kteří si chtěli apartmá prohlédnout. Poslední z nich, muž a žena, si prohlíželi prázdný byt kritického dne časně zrána.

“A zatímco procházeli místnostmi,” řekl Jiggs, “zůstaly dveře z chodby otevřené a kdokoliv mohl do bytu vstoupit.”

Vrátný si vzpomněl na “nápadně snědého muže,” jenž nesl těžký kufřík a řekl, že ho má odevzdat osobně nájemníkovi v patře, odkud se potom střílelo. Jel nahoru výtahem, ale obsluhovatel zdviže se nepamatoval, že by ho byl vezl také dolů. Muž s kufrem tu byl právě v době, kdy si neznámá dvojice zájemců prohlížela prázdný byt.

“Teď je to naprosto jasné,” přikyvoval Jiggs. “Bylo snadné použít schodiště a vyhnout se pozornosti obsluhovatele zdviže, když zdviž byla v provozu. V bytě byli patrně dva. Jeden z těch chlapů byl v prázdném bytě jistě dříve, než muž s ženou odešli.”

Policie provedla následující noci v Londýně důkladnou šťáru a věnovala zvláštní pozornost čtvrti obývané cizinci. Zbrojíři a balističtí odborníci prozkoumali kulomet. Terry Weston, jenž se věnoval prohlídce místa činu, objevil něco, co tak bilo do očí, že to včera všichni přehlédli: dvě tyčky zábradlí mezi chodníkem při sadu a mezi vozovkou byly označené pruhem bílého laku zšíře dlaně.

“Také jsem si toho nevšiml,” řekl Jiggs, “a přece to měla být první věc, po které jsem se měl pídit. Střelci potřebovali znát předem cíl, na který zaměřit. Značky na zábradlí jim neomylně udaly vzdálenost a směr. Musel jsem být včera padlý na hlavu, že jsem to neviděl, než přijel Salaman!”

Se značnou nervozitou čekal Scotland Yard, co tomu všemu řekne tisk – a i na nejvyšších místech zavládla úleva, když se noviny s vzácnou jednomyslností shodly, že toto není vhodná chvíle navážet se do policie, ale že je účelnější hledat způsob, jakým zabránit opakování pobuřující události. Tak například konstatoval deník Megaphone:

Neznáme ještě dopodrobna preventivní opatření, jež učinil Scotland Yard, ani nevíme, jak chtěl redukovat na minimum nebezpečí hrozící nešťastnému panu Salamanovi. Pokud nebudeme o tom všem lépe informováni, nebylo by slušné kritizovat Scotland Yard a jeho metody. Jisté je, že ani Scotland Yard, ani veřejnost nemohla počítat se zločinem takovéhoto druhu, provedeným s chladnokrevnou bestialitou a s bezohledným použitím kulometů.

V první chvíli opravdu kdekdo věřil, že gangsteři pálili ze dvou kulometů – a omyl se vloudil i do prvé zprávy, kterou vydalo tiskové oddělení Yardu.

Nazítří časně zrána zazvonil telefon na stole Terryho Westona. Terry zvedl mikrofon a byl notně překvapen, neboť –

“Zde je Eddie Tanner,” řekl hlas na druhém konci drátu, a Terry sotva věřil svému sluchu. “Chtěl jsem se vás zeptat,” pokračoval Tanner, “zda byste se mohl u mně stavit. Jde o ryze soukromou věc a samozřejmě bych já měl přijít za vámi, jenže za daných okolností není radno, abych se ukazoval na Yardu.”

Když Terry přijel na Berkeleyovo náměstí a byl uveden do knihovny, seděl Eddie Tanner v křesle, v němž před osmačtyřiceti hodinami seděl jeho strýc, za psacím stolem, u něhož byl jeho strýc před osmačtyřiceti hodinami chladnokrevně zavražděn. Edwin Tanner kouřil cigaretu, před sebou měl rozložené noviny a zřejmě pročítal zprávy o včerejší otřesné události.

“Dějí se hrozné věci,” řekl a ťukal prstem na palcové titulky. “Máte v Yardu jistě perné chvíle, že ano?”

Terry nebyl Tannerovi nijak nakloněný, ale ani v tuto chvíli nemohl věřit, že by tento člověk byl chladnokrevně a bez slitování zastřelil neškodného starce.

“O tom jste se mnou chtěl mluvit?” otázal se.

“Nikoliv, to není jaksi můj obor.” Eddie odsunul noviny. “Za půl hodiny tu bude slečna Rangerová – a já jí hodlám dát výpověď.”

Odmlčel se, ale Terry nijak nereagoval.

“Přemýšlel jsem o situaci a dospěl k názoru, že zdejší zaměstnání je pro ni příliš nebezpečné. Do několika málo hodin po tom, co můj strýc byl zavražděn, nějací gangsteři – patrně vrazi mého strýce – slečnu Rangerovou unesli. Jistě prožila hrozné chvíle. Je mi jasné, že se netěším zvláštní přízni u lidí, odpovědných za včerejší vraždy,” – Tanner znova ťukl na noviny – “a opravdu bych nechtěl, aby padla ještě jednou do rukou těch gangsterů. Vy jste její přítel – nebo ji alespoň znáte – a velmi mi záleží na tom, zajistit si vaši pomoc.”

“V jakém ohledu?”

Eddie se pootočil v křesle tak, že ukazoval Terrymu svůj profil. Hodil nedopalek do popelníku s vodou a zapálil si novou cigaretu.

“Mladá dáma, o níž mluvíme, bydlí v odlehlé uličce, v laciném podnájmu, – a bez telefonu. Je to situace obzvlášť nebezpečná, pokud si ti chasníci pořád ještě myslí, že by jim slečna Rangerová mohla poskytnout nějaké čerstvé zprávy. Chci, aby si slečna Rangerová najala byt ve West Endu, v samotném středu města, v solidním prostředí. Až to slečně Rangerové poradím, ocitnu se v prekérní situaci, protože jsem ochoten platit nájemné za její nový byt – a jelikož slečna Rangerová je šarmantní mladá dáma, bude se vzpouzet. Jsem nejen ochoten platit činži – ale chci jí ten byt také kompletně zařídit.”

“Proč?” otázal se Terry.

Tenner pokrčil rameny.

“Je to malá cena za velký kus duševního klidu,” usmál se. “Jinými slovy: nechci, abych se o ni musel pořád strachovat.”

“Je to velkorysá, vskutku štědrá nabídka,*’ řekl Terry, “a chápu vaši pohnutku, ačkoliv je docela možné, že máte v hloubi duše ještě jinou, o níž jste mi nic neřekl.”

Edwin Tanner se stále ještě usmíval, ale potřásl hlavou.

“Nemám žádné postranní úmysly. Vyložil jsem vám po pravdě, jak jsem k tomu rozhodnutí dospěl. Mám to děvče rád – což neznamená, že jsem do ní zamilovaný, nebo že bych se chtěl o ni ucházet. Je to jedna z mála žen, s nimiž jsem se na světě setkal, kterým jsem ochoten důvěřovat. Jednou jsem ji sice požádal, aby něco nesdělovala policii – a přece vám to řekla, ale pochopil jsem její pohnutky, a okolnosti byly mimořádné. Mohu jen opakovat, že jí důvěřuji. A chci ji, pokud je v mých silách, ochránit před důsledky toho, že se náhodou vyskytuje v mé blízkosti. Myslíte-li že se za mým prostým a bezelstným návrhem skrývá něco jiného, nemohu si pomoci.”

“Co chcete, abych udělal?” otázal se Terry.

“Přemluvit ji, aby mou nabídku přijala. Nic víc.”

“Nemám na slečnu Rangerovou žádný vliv,” řekl Terry, a Eddie se znova usmál tím svým letmým úsměvem.

“Máte na ni větší vliv, než si myslíte – a mám-li pravdu, pomůžete mi?”

“Musím si to rozmyslet,” odpověděl Terry.

Když Leslie o čtvrt hodiny později přišla do práce, našla Edwina Tannera za svým psacím stolem.

“Dnes se zde nepracuje, slečno Rangerová.” Byl málem veselý a rozmarný. “Dávám vám tímto přívětivého padáka.”

Zdrceně se na něho podívala.

“Chcete tím říct, že mě zde už nechcete?”

“Chci tím říct, že vy zde už nemáte žádnou práci. Práce je tu dost,” dodal, “ale uvědomil jsem si, že je pro vás nadále příliš nebezpečné být mou zaměstnankyní.”

Řekl jí v podstatě to, co pověděl Terrymu.

“Měl jsem tu dnes ráno Terryho Westona,” pokračoval zcela upřímně, “a požádal jsem ho, aby spojil svůj vliv s mým.”

“Ale já bych přece nemohla přijmout…”

Eddie přikývl hlavou.

“Chápu vaše stanovisko, a mám-li říct pravdu, věděl jsem předem, jaké bude. Zařízený byt – to je nabídka, kterou by žádné slušné děvče nemohlo přijmout od žádného muže, slušného nebo jinakého, jsem vám velmi povděčný za to, že jste mě nesjela a nevynadala mi. Ale na věci samé se nic nemění, slečno Rangerová, a spadl by mi kámen ze srdce, kdybyste se zařídila podle mé rady. Dlužím vám padesát tisíc liber -”

“Dlužíte mi padesát tisíc liber?” řekla, lapajíc dech.

Úplně zapomněla na Tannerův slib, který už svého času považovala za planý a jejž nikdy nebrala vážně.

Eddie Tanner přikývl.

“Nemám v tuto chvíli padesát tisíc liber, které bych vám mohl dát, protože potrvá ještě delší dobu, než dostanu do rukou strýcovo jmění. Ale nezapomněl jsem.”

“Pane Tannere,” – stála před ním zpříma a hleděla mu do očí – “víte přesně, co si myslí pan Weston, a mám-li říct pravdu, totéž si myslím já: že jste závěť našel dříve než já a že jste ji dal do zeměpisné příručky, abych ji tam našla. A jelikož jste závěť našel dříve než já, nejste svým slibem nijak vázán -”

“Mýlíte se,” skočil jí do řeči. “Slib platí, i kdyby fantastická teorie šéfinspektora Westona byla pravdivá. Tak či onak – jsem vykonavatelem strýcovy závěti, a strýc vám odkázal tisíc liber, jež vám dnes vyplatím. Ale dovolte mi, abych k odkazu připojil službu, kterou jsem vám navrhl.”

Potřásla odmítavě hlavou.

“Zapomněla jsem dokonce i na těch tisíc liber,” řekla s náznakem úsměvu. “Ta částka mi vrchovatě postačí. A slibuji vám, pane Tannere, že se přestěhuji někam blíže ke středu města. Opravdu jsem se pro to již sama rozhodla. Mám ve skladišti špeditérské firmy uložený nábytek po matce, a budu tedy s to zařídit si útulný domov. Ale jsem vám stejně povděčná za vaši starostlivost,” zdůraznila dík přikývnutím hlavy. “Nemyslela jsem, že to všechno bude tak snadné, ale vím, že ani přímluva pana Terry Westona by mě nebyla přiměla změnit názor.”

“Vážím si vás pro to,” řekl stručně, skorem stroze.

Vyplatil jí tisíc liber, vyplatil jí plat za odpracovaný týden a plat za další týden, neboť naň měla nárok vzhledem k nezaviněnému propuštění – a o půl hodiny později Leslie už ve svém pokojíku začala balit a připravovat se na stěhování, jež už dávno považovala za nevyhnutelné.

KAPITOLA XIII

Nelitovala, že opouští pošmourný pokojík, jenž jí byl domovem. Dům byl opravdu trochu z ruky, a když se večer vracívala domů, často se stávalo, že nepotkala živou duši.

“Je mi líto, že o vás přicházím, slečno,” řekla bytná.

A přece se do jejího politování mísila i trocha uspokojení, jež vyvažovala ztrátu – pokud lze vůbec mluvit o ztrátě, odchází-li svobodná podnájemnice, na níž se nedalo dohromady nic trhnout, protože doma skoro nikdy neobědvala a málokdy doma večeřela.

“Abych vám řekla pravdu, slečno,” rozpovídala se bytná, “pronajala jsem pokoj ve vašem patře, a mohla jsem pronajat i vaši světnici. Přijdou snad už dnes večer. Chtěla jsem vás dokonce poprosit, jestli byste nebyla tak hodná a nepřestěhovala se o patro výš. Jsou to dva velmi příjemní mladí cizí gentlemani, co zde studují na universitě.”

Kupodivu – právě v té době hledala podnájmy v Londýně spousta mladých zahraničních gentlemanů, studujících na universitě.

Leslie byla ráda, že její odchod alespoň nezpůsobí újmu bytné, hodné byť i značně upovídané ženě.

Leslie měla před sebou celé volné dopoledne, i rozhodla se, že obstará pár nákupů, poobědvá ve městě a pak zajede do skladiště, kde byl uložený matčin nábytek od onoho hrozného dne před třemi lety, kdy se osiřelá Leslie najednou ocitla sama, samotinká na tom širém světě.

Příbuzný – velmi vzdálený a podivínský, jenž se v dobách katastrof zpravidla na chvíli objevoval – ji tenkrát přemluvil, aby dala nábytek uskladnit u nějakého jeho protekčního dítěte, ačkoliv skladiště bylo na druhém konci Londýna a nadto ještě nesnadno přístupné. Při pomyšlení na cestu do čtvrti Rotherhithe se Leslie ušklíbla. Rozhodla se však, že si raději napřed odbude nepříjemný bod dopoledního programu a že nechá nákupy a případný oběd na pozdější dobu. Za daných okolností pak že si dopřeje taxík.

Vůz vybředl na Londýnském mostě z husté dopravy vnitřního města, a když sjížděl svážnou Tooley Street, vyšla mu vstříc šeď a jednotvárnost Rotherhithu. Leslie si nebyla zcela jistá, kde že se úschovna nábytku nalézá, a požádala proto řidiče, aby zastavil u nejbližšího strážníka.

“Zaymenovo skladiště, slečno?” Policista složitě popsal složitou cestu, kde se zřejmě všechno zatáčelo doleva a nic doprava.

“Vy si jedete vyzvednou nábytek, slečno? To jste přijela za pět minut dvanáct. Už týden inzerují, že se podnik likviduje. Starý Zaymen umřel, jsou tomu dva roky. A mladý Zaymen…” Policista zvedl oči k nebi a pokrčil rameny.

Leslie z toho usoudila, že se mladý Zaymen netěší příliš dobré pověsti, a začala se bát o svůj nábytek.

“Jedni říkají, že firma zkrachovala,” pokračoval strážník, “druzí povídají, že mladý Zaymen podnik prodává, ale ať to je tak nebo onak, něco tady nehraje.”

Leslie poděkovala za informace a unikla další kapitole strážníkovy životní filosofie tím, že vybídla taxíkáře, aby pokračoval v cestě. Po delším hledání a dalším vyptávám přijeli ke skladišti, jež nebylo při hlavní cestě, jak se domnívala. Přístup k němu vedl bludištěm uliček, z nichž jedna byla špinavější než druhá, a kolem zdí, jejichž jedinou funkcí asi bylo skýtat útočiště rezavějícímu železnému šrotu. Konečně zastavili před velkou nehostinnou budovou, která se děvčeti zdála povědomá, ačkoliv ve skutečnosti zde Leslie dosud nikdy nebyla.

Vládl tu poměrně značný ruch. Lidé do domu vcházeli a z domu vycházeli; ve skleněné kukani u vchodu seděl úředník nevábného vzhledu, a na něho se Leslie obrátila o informaci. Zároveň mu předložila seznam uloženého nábytku a stvrzenky na peníze, které průběhem let skládala v Zaymenově londýnské kanceláři.

Pán v kukani se na stvrzenky koukal, mračil se na ně, díval se na ně proti světlu, díval se na ně zblízka i dalekozrace.

“Přišla jste právě včas, mladá paní. Váš nábytek bychom byli zítra prodali v dražbě.”

“V tom případě bych vás já byla v dražbě prodala pozítří,” odpověděla Leslie energicky.

Muž za sklem odevzdal Leslie Rangerovou péči mladého úředníka, jenž byl švihácky oděn a jehož bezvadný účes se leskl brilantinou. Byl velmi mladý, velmi důležitý a – kdykoliv se zmínil o firmě – používal zájmena ,my’ tak důsledně, až si Leslie pomyslela, že s ní hovoří mladý Zaymen. Když ho tak oslovila, připustil oslnivý elegán, že patří toliko “ke štábu” podniku. Za chvíli sestoupil z výšin své vznešenosti a docela lidsky přívětivě ji provedl skladištěm. Když označila své kusy nábytku, přivolal několik stěhováků, kteří věci dopravili na dvůr.

“Konec firmy je vskutku ostudný,” řekl mladík a velmi se snažil mluvit spisovně. “Ale mladému Zaymenovi asi nezbylo než přijati nabídku a podnik prodati. A přitom je toto jedno z nejlepších skladišť Při celé Temži – má vlastní přístaviště, jeřáby na vykládání a nakládání zboží, zdi jsou uvnitř obloženy dřevem a všechno je impregnované ohnivzdornou hmotou…”

“Zkrátka, je to znamenité skladiště,” řekla Leslie pobaveně.

“Ale ten mladý Zaymen…” Potřásl hlavou a zhluboka vzdechl.

“Ženy nebo alkohol?” otázala se Leslie, a mladý úředník byl trochu pohoršen. Mladý Zaymen byl podle všeho hazardní hráč. “Prokarbanil starej rodinnej majetek,” řekl, a v zápalu rozhořčení zapomněl na spisovnost, “primovní skladiště s vlastním přístavištěm a s bezvadnýma jeřábama.”

“Souhlasím s vámi – je to opravdu ostudné.” Mladík byl čím dál tím galantnější. Leslie byla přesvědčená, že by teď už svlékl sako a přikryl jím kaluž, aby si nezašpinila střevíce – kdyby se tu na dvoře nějaká kaluž vyskytla.

“Zprvu jsem myslel,” řekl při loučení vážně, a podal jí velmi vlhkou ruku, “že jste tak trochu náfuka.”

“Zprvu jsem myslela,” řekla velmi vážně, “že jste tak trochu podfuk. A teď oba vidíme, že jsme se mýlili.”

Došla na molo přístaviště, viděla, že stěhováci nakládají její nábytek do stěhovacího vozu a dala řidiči adresu, kam mají věci odvézt. Hodně tím riskovala, protože na byt, jejž si vyhlédla, vlastně ještě neměla nájemní smlouvu. Dala stěhovákům spropitné a měla se k odchodu, když zaslechla dva muže, kteří si něco povídali. Byli to Američané, a když je míjela, zaslechla hlas druhého z nich:

“Povídám, člověče, kam se tohle hrabe na Hudson! Ten je přece u samých palisád šestkrát širší než tohle!”

Dech se jí zatajil. Měla dobrou paměť pro hlasy – a hlas, který právě zaslechla, to přece byl hlas muže, který jí oné noci vyřizoval, že má jet do Scotland Yardu.

Muž promluvil znova – řekl cosi o barvě Temže – a nyní si byla jistá. Po očku se na ně nenápadně podívala. Nechtěla, aby ji poznali. Muži měli na sobě špinavé pulovery a tmavomodré kalhoty z hrubé látky obuti byli v těžké gumové boty sahající až po kolena. “Tak se dejme do práce,” řekl hlas, “a až to budeme mít z krku, můžeš si vzít Janu a já si vezmu Christabelu a půjdeme do biografu.”

Druhý muž se tomu zasmál krátkým, tvrdým smíchem, jenž skončil tak náhle, jak začal. Oba muži – tak si všimla – byli prostřední postavy, štíhlí a pružní, ale celkové jejich vzezření bylo jaksi neobvyklé. Odloudali se kolem dělníků, kteří nakládali její nábytek, a záhy zmizeli za špeditérským vozem. Když se vracela k taxíku, uvažovala, zda něco podniknout, a co. Ačkoliv byla přesvědčená, že toto je muž, jenž ji té hrozné noci vlákal do pasti, jistotu ovšem neměla. Vzpomněla si na Američanku, která jí jednou řekla, že všechny anglické hlasy znějí stejně, kdežto mezi tisícem hovořících Američanů že dovede rozpoznat známý hlas. Leslie měla najednou dojem, že pro ni platí opak: všechny americké hlasy znějí stejně – a jen mezi anglickými jsou subtilní rozdíly.

Zatímco ji kodrcající taxík odvážel po hrbolatých cestách zpět na hlavní třídu, přemítala, kdo asi je Jana a kdo je Christabela. Nakonec si řekla, že asi šlo o hrubý žert těch dvou námořníků, jenž nestojí za přemýšlení.

Dojeli k hlavní třídě a taxíkář zastavil, dávaje přednost těžkému náklaďáku s vlekem, když za sebou zaslechla rachot motocyklu. V příštím okamžiku se motocyklista objevil vedle taxíku. Chytil se rámu otevřeného vozu a díval se na ni. Byl to muž, kterého slyšela v Zaymenově skladišti. Upřeně si ji prohlížel a Leslie jeho pohled strnule opětovala.

“Co chcete?” otázala se.

Muž cosi zabručel – a když se taxík rozjel, pustil se vozu, zůstal pozadu a pak zmizel.

Zájem neznámého muže není nevysvětlitelný, pomyslela si Leslie. Možná, že ve skladišti zaslechl její jméno – od stěhováků nebo od řidiče nákladního vozu, a rozjel se za ní, aby se přesvědčil. Je-li tomu tak, mizí všechny pochybnosti, a opravdu ho podle hlasu poznala. Je to muž, který pro ni přijel do bytu několik hodin poté, co Eliáš Decadon byl zavražděn. Ale co ten člověk dělá v Rotherhithu? Snad to je námořník; vídala stejně oblečené lidi na malých nákladních parnících – a londýnský přístav je právě plný všelijakých lodí. Přemýšlela, zda by neměla zatelefonovat Terrymu…, ale přiznala si, že pořád hledá výmluvy, proč Terryho zavolat.

Taxík zatočil do Kanovnické ulice. Před křižovatkou s třídou královny Viktorie vůz uvázl v dopravní zácpě. A najednou s úžasem zaslechla, že ji někdo oslovuje jménem. Vedle auta stál muž s malou tváří a navoskovaným knírem.

Smekl s okázalou zdvořilostí. “Neznáte mě, mladá dámo, ale já vás znám. – Inspektor Tetley ze Scotland Yardu… jsem přítel pana Terryho Westona,” dodal s úsměvem zpola úlisným, zpola poťouchlým.

Nevyčkávaje odpověď, pokračoval: “Copak jste dělala na tomto konci světa?”

“Zařizovala jsem si odvoz nábytku. Byl uložen ve skladišti,” řekla.

Usoudila, že by bylo zbytečné ptát se ho, jakým právem ji vyslýchá a jak si vůbec dovoluje ji oslovit, když jí nebyl představen. Řekla si, že nebude trvat na žádných formalitách, protože se doprava beztak co nevidět zase rozproudí a taxík s ní Tetleyovi ujede. Ale zatím ještě pořád stál.

“A kdepak je to skladiště?” zeptal se pan Tetley. “V Rotherhithu – no ne!” pokračoval, když mu poskytla žádanou informaci. “To je ošklivá čtvrť! Nepotkala jste tam nikoho, koho znáte? Potlouká se tam spousta podezřelých individuí.” Potřásla hlavou.

“Ne. Neviděla jsem tam žádného známého. A také jsem si nemyslela, že někoho potkám.”

“Nevím, nevím,” řekl Tetley a nespouštěl z ní své fretčí oči. “Rotherhithe je divná čtvrť: vždycky tam člověk potká lidi, které už někde potkal – je to skoro přísloví.”

“Není to moje přísloví,” řekla, a v tu chvíli se taxík konečně rozjel.

Teď se matně rozpomenula, že toho člověka už viděla. Přišel jednou po smrti Eliáše Decadona do domu na Berkeleyově náměstí. Jak divné, že ji oslovil na ulici! Neměla by o tom povědět Terrymu?

Zhluboka si povzdechla a rozzlobila se na sebe.

“Neblázni, Leslie Rangerová, a pusť policajty z hlavy.”

Taxík ji dovezl na Cavendishovo náměstí a tam Leslie vystoupila. I drožkář vystoupil na chodník, jak to taxíkáři dělají, aby se trochu protáhl.

“Hej!” řekl. “Co to je za vylomeninu?”

Sledovala jeho pohled a spatřila: na shrnuté kůži odklopené střechy bylo bílé kolečko. Když je strhl, bylo znát, že lepidlo je ještě vlhké. Řidič obešel svůj vůz: další bílé kolečko bylo vzadu a třetí na druhé straně.

,,To tam nebylo, když jsme odjeli z Rotherhithu,” řekl. “Že by ten člověk na motorce…”

Mráz jí přeběhl po zádech, sama nevěděla proč. A podruhé na ni padl panický strach, tím tísnivější, že si ho nedovedla vysvětlit.

Když úspěšně zakončila jednání o novém bytě, pocítila sto chutí dojít k nejbližší telefonní budce a zavolat Terryho. Pro takový hovor musí ovšem být nějaký pádný důvod, ale Leslie byla přesvědčená, že tentokrát má pádných důvodů alespoň půl tuctu.

KAPITOLA XIV

Terry pospíchal zpět do Scotland Yardu, aby se mohl účastnit tajné porady, svolané na dopoledne. V době, o níž zde je řeč, byl policejním ředitelem, tedy velitelem veškeré Metropolitní policie* sir Jonathan Goussie, původně důstojník z povolání.

*Metropolitní policie je odpovědna za bezpečnost, pořádek a klid ve Velkém Londýně, s výjimkou nejvnitrnější čtvrti, takzvané City. Tam funguje policejní sbor zcela nezávislý na “metropolitní”. Jeho název je City policie a vztah mezi oběma sbory není zvlášť srdečný.

Po celý život bedlivě zachovával všechny předpisy i řády, a nejvyšší hodnosti dosáhl tím, že se povždy pečlivě vyhýbal osobní odpovědnosti. Odpovědnost zásadně rozděloval mezi své podřízené. Sir Jonathan Goussie byl nervózní puntičkář, kterého děsila představa, že by se tisk do něho mohl někdy ,navézt’. A právě nyní sir Jonathan Goussie kompletně ztratil hlavu. Jeho bezprostřední podřízení byli zděšeni, když viděli, jak tento diplomaticky uhlazený, tolerantní a v podstatě zábavný pán propadá bezradnosti a zmatku a pozbývá velitelských schopností právě v této kritické době.

Seděl v čele dlouhého stolu a výral doleva i doprava.

“Krásně jsme to dopracovali!” řekl vzrušeným hlasem. “Nejlepší policejní sbor světa doběhnut a poražen tlupou vraždících pobudů…”

“A co proti tomu uděláme, pane řediteli?” Vrchní komisař Wembury, muž strohý a energický, přerušil ředitelův nářek.

“Netvrdím, že bezpečnostní opatření nebyla dostatečná,” řekl ředitel. “Jsem si jist, že Tetley učinil všechno, co bylo v lidských silách.”

“Dělal jsem, co jsem mohl,” řekl Tetley.

Tetley byl protekční dítě ‚starého’, a ačkoliv neměl právo účastnit se porady nejvyšších činitelů Yardu, Wembury ho s ohledem na okolnosti pozval.

“Nechci si na nikoho stěžovat,” pokračoval Tetley, “ale pletly se nám do toho vlivy, které jenom překážely.” Hodil nenávistným pohledem po Jiggsovi. “Americké metody jsou jistě svým způsobem dobré, ale nemůžete čekat, že by americký policista rozuměl, jak to chodí v Londýně.”

“O jakých vlivech mluvíte?” otázal se Terry hněvivě. “Poskytl vám všechnu pomoc -”

“Nechci zde mít žádné hádky,” řekl sir Jonathan nakvašeně. “Jde o to, najít způsob, jenž by zabránil opakování hnusného případu. Myslím, že návrh inspektora Tetleye je výborný.”

Terry se podíval na vrchního komisaře; vrchní komisař se podíval na Westona. Pro oba bylo novinou, že někdo vymyslel nějaký plán.

“Vítám každý podnět,” řekl Wembury naštvaně, “ale ohrazuju se proti tomu, aby někdo na mě s nějakým plánem vybafl na poradě. Co Tetley vymyslel?”

“Pan Tetley navrhl, abychom veřejně vypsali ohromnou odměnu za informace, které povedou k zatčení vrahů. A na rozdíl od běžné praxe by odměna neměla být vyhrazena lidem mimo policejní sbor.”

“Je to velmi originální nápad,” řekl Wembury chladně, “ale pochybuju, že nám pomůže. Budeme muset každý případ posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Jedno je jisté: Londýn teď bude doslova zaplaven dopisy značky Plať nebo pojdi.”

“Jeden došel dnes ráno,” řekl sir John věcně. “Mám ho u sebe.”

Prohledal si kapsy a vytáhl složený arch. Terry ze svého místa zahlédl, že je tištěn modrou barvou.

“Dostal ho můj velmi dobrý přítel, nebo přesněji řečeno synovec mého velmi dobrého přítele, a výslovně žádal, abych jeho jméno ani totožnost nesděloval svým kolegům – a pochopitelně ne veřejnosti.”

Terry užasle zíral na starého šéfa.

“To znamená, pane řediteli, že nám nepovíte, o koho jde?”

“To znamená, že to neřeknu ani vám, ani komu jinému,” řekl sir Jonathan škrobeně. “Dal jsem u telefonu tak říkajíc své čestné slovo, že jméno příjemce nevyjevím.”

Jiggs si odfrkl.

“Vynechají jeho jméno i na úmrtním listu?” otázal se, a sir John na něho upřel zamračený pohled.

“Žádného úmrtního listu nebude třeba, pane,” zavrčel, “jestli policie bude konat svou povinnost, a jestli naši novomódní spojenci jsou tak chytří, jak o nich říká fáma -”

“Fáma nelže, pokud jde o mne,” skočil mu do řeči Jiggs.

Wembury, vzteky bílý jak stěna, ani nepožádal o slovo:

“Pane řediteli, asi si neuvědomujete, co říkáte. Ten člověk – ať je to kdokoliv – bude potřebovat ochranu, a my ho nemůžeme chránit, nevíme-li, kdo to je. Musím trvat na tom, abyste nám řekl jeho jméno a adresu.”

Starý voják se v křesle napřímil, a v jeho očích byl válečný soud včetně popravčího pelotonu.

“Nikdo na ničem netrvá, pokud já jsem v sedle, pane,” řekl ředitel, a Terry v duchu zaúpěl. Věděl ze zkušenosti, že mluví-li sir Jonathan o sezení v sedle, je situace beznadějná.

Brzo nato porada skončila. Ředitel závěrem mlhavě naznačil, že hodlá prostřednictvím tisku vydat provolání k obyvatelstvu Londýna.

Když se účastníci porady rozešli, shromáždilo se několik vysokých úředníků v kanceláři vrchního komisaře, aby se – jaksi soukromě – poradili, co podniknout.”

“To provolání nesmí vyjít, dokud je neuvidíme, řekl Wembury. “Náš starý nikdy nevynikal obzvláštní inteligencí, ale teď je z něho kompletní, stoprocentní blázen. Skočím na ministerstvo vnitra a požádám ministra, aby mě přijal. Vím, že si tím koleduju o vyhazov z funkce za obcházení služebního postupu, ale…”

Ale k šéfovi vnitra se Wembury nedostal. Ministr byl mimo Londýn. “Dostali jsme telegram,” řekl Wemburymu státní podtajemník, “že se urychleně vrací – ale kdybyste snad zatím vyhledal sira Jonathana, a promluvil s ním mezi čtyřma očima -”

“To spíš vyhledám Balámova mezka, a promluvím si s ním mezi čtyřma očima,” řekl rozzuřený vrchní komisař.

Nicméně – když se vrátil do Yardu, dal ředitele požádat o přijetí, ale byl odmítnut. Ve čtyři hodiny přinesly večerníky ředitelovo Úřední sdělení, jež vlastnoručně a pečlivě sesmolil při obědě ve svém klubu. Toto “sdělení” vejde do dějin jako nejpodivnější zpráva, kterou Scotland Yard kdy vydal. Znělo:

Dva hrozné zločiny, které spolu mohou, ale nemusejí souviset, byly uplynulého týdne spáchány v obvodu Metropolitní policie. Oběma předcházela výhružná sdělení, jejichž pisatel žádal velkou částku peněz s tím, že adresát bude usmrcen, nesplní-li pisatelův požadavek. Policie se důvodně domnívá, že zavraždění pana Salamana nedaleko Mramorového oblouku bylo přímým důsledkem shora zmíněné hrozby. Pisatel dopisu, jejž obdržel pan Salaman, upozornil, že adresát dopisu bude usmrcen, obrátí-li se přímo nebo nepřímo na policii. Přes tyto vyhrůžky ředitel Metropolitní policie důtklivě žádá každého, kdo by obdržel podobné sdělení, nechť obsahuje hrozbu zavražděním nebo jiným zlem, aby písemnost neprodleně postoupil Scotland Yardu a oznámil telefonem vrchnímu komisaři, že dopis byl odeslán. Přeje-li si ohrožená osoba, aby její jméno zůstalo utajeno, bude přání respektováno. Snad by arci bylo v zájmu věc
i, aby policie znala jméno i adresu ohroženého, a byla průběžně informována, kam se ohrožený odebírá. V boji proti organizovanému zločinu dlužno počítat s tím, že výhrůžka bude v tom či onom případu splněna, a policejní ředitel nemůže ani za svou osobu, ani jménem sboru Metropolitní policie zaručit naprostou bezpečnost toho, kdo dá úřadům k dispozici výhružný dopis, ale policie učiní všechno, co je v jejich silách, aby poskytla ochranu zákona dbalým občanům.

Podepsán pod tím byl policejní ředitel plným jménem a se všemi tituly, řády a vyznamenáními.

Jiggs byl první, komu se výtisk večerníku dostal do ruky, a letěl s tím do Wemburyho kanceláře. Našel tam Terryho a vrchního komisaře, pohřížené do porady.

“Přečtěte si tohle!”

Wembury rychle přelétl sdělení, a dolní čelist mu poklesla.

“Pro pět ran,” řekl tiše.

Wembury popadl noviny a pádil chodbou ke kanceláři ředitele. Sir Jonathan právě vycházel, a s ním byl inspektor Tetley.

“Copak, copak – co se děje?” řekl ředitel. “Toto se děje,” řekl Wembury, a podával mu výtisk. “Je to vaše Úřední sdělení?”

Starý pán si důstojně nasadil brejle a přečetl provolání od první do poslední písmeny, zatímco Wemburym lomcovala netrpělivost. “Ano, toto je mé sdělení.”

“Jdu s tím rovnou k ministrovi vnitra,” řekl Wembury. “Dal jste zelenou vraždám! Řekl jste tím těm hrdlořezům naplno, že si mohou dělat co chtějí a že nejsme s to ochránit jejich oběti.”

“Napsal jsem to po zralé úvaze – -” začal sir Jonathan.

V jeho kanceláři zařinčel telefon.

“Vezměte ten hovor, pane Tetleyi,” řekl a obrátil se k Wemburymu: “Je vám jasné, že se dopouštíte hrubého porušení subordinace? Bude mou povinností hlásit to nejvyšším místům.”

Tetley se objevil ve dveřích: “Je to pro vás, pane řediteli.”

“Starý pán se vrátil do své kanceláře. Telefonní hovor byl krátký. Wembury slyšel, jak říká do mikrofonu: “Ano, sire,” a “ne, sire” a věděl, že Goussie mluví s ministrem vnitra. Snažil se ještě něco vysvětlit, ale ministr zřejmě položil sluchátko. Když se sir Jonathan zase objevil ve dveřích, byl velmi bledý.

“Jdu na ministerstvo vnitra,” řekl. “O všem rozhodnu, až se vrátím.”

Už se nevrátil. Deset minut poté, co byl uveden do kanceláře ministra vnitra, opět vyšel, a poslední vydání večerníků přinesla strohou, jednoznačnou zprávu, že sir Jonathan Goussie byl zbaven úřadu. “Ani ho nenechali podat demisi,” řekl Terry. “A proč by taky u všech čertů měli?” vrčel Jiggs. “Vyjde to na jedno.”

Seděli v Terryho úřadovně a popíjeli čaj – opožděnou svačinu – a Weston, jenž si vzpomněl na ranní rozhovor s Tannerem, pověděl Jiggsovi o tom, co po něm Tanner chtěl.

“Je docela možné, že to mínil upřímně,” řekl Jiggs. “Eddie je zvláštní člověk – je štrejchnutý rytířskostí a má záchvaty skutečné štědrosti a velkorysosti.”

Terry potřásal hlavou.

“Nemohl jsem se přimět k tomu, abych uvěřil, že chladnokrevně zavraždil svého strýce -” začal. Jiggs se ušklíbl.

“Že ho chladnokrevně zavraždil? Neznáte ty lidi, synáčku!” řekl. “Oni vskutku vraždí chladnokrevně – bez vzrušení, bez nenávisti, bez vzkypění krve. Zacházejí s lidskými bytostmi přesně tak, jak v chicagských velkojatkách zacházejí řezníci s jatečným dobytkem. Musíte nenávidět čuně, abyste je mohl podříznout? Občas si třeba řeknete ,Ubožátko’ – ale podřežete je stejně, protože to je vaše povolání. Nenávidíte mouchu, když ji plácnete? Nikoliv, vážený! Okolnost, že starý Decadon byl jeho strýc a že to byl stařec, byla Tannerovi nebo jeho holomkům úplně lhostejná. Zabít někoho – to je pro ně úkon tak všední, jako pro vás okartáčovat si kabát nebo upravit si vázanku.”

Chvíli přemýšlel.

“Pochopitelně chce Tanner to děvče dostat z domu. Všechen ostatní personál půjde také. Vsadil bych se s vámi, že v tuto chvíli už má v baráku nové lidi.

Znáte jméno některého ze služebnictva, kromě… pardon, ona nepatřila ke služebnictvu.”

“Je tam mladík jménem Danes, druhý dveřník,” řekl Terry, když chvíli vzpomínal.

Jiggs sáhl po telefonu a vytočil číslo. Za okamžik:

“Rád bych mluvil s druhým dveřníkem Danesem. Je tam dům pana Tannera, že ano?”

Několik vteřin naslouchal.

“Ach tak,” řekl nakonec a zavěsil.

“Danes odešel nadobro dnes po poledni. Co jsem vám říkal?*’

Vytáhl z kapsičky u vesty doutník, ukousl špičku a zapálil si.

“Nic jiného jste nemohl čekat. Eddie si nemůže dovolit mít v domě hromadu personálu, o kterém nic neví.”

“Vezme si do domu svou vlastní partu?” mínil Terry.

“Kam vás vede slepá vášeň,” zachechtal se Jiggs. “To by bylo příliš snadné. Nikoliv. Bude zaměstnávat výhradně lidi, kteří denně docházejí, ale bydlí doma. Možná, že bude mít ‚tajemníka’, – ale když půjdete na Berkeleyovo náměstí a budete s ním chtít mluvit, dozvíte se, že právě odešel. Eddie bude mít v domě dva tři elektrikáře, kteří opravují zvonky a jiné spotřebiče. Budou tam skoro pořád, ale když se po nich zeptáte, nepochodíte, protože si zrovna odskočili na oběd nebo na svačinu. Zjistil byste, že jediný, komu nedal padáka, je kuchařka.”

“Proč?” otázal se Terry.

“Protože beztak jenom dochází, ale v domě nebydlí. Za druhé se zdržuje výhradně v suterénu a za třetí výborně vaří. A teď si promluvme o té mladé dámě, do které jste zamilovaný -”

“Nejsem do ní vůbec zamilovaný,” protestoval Terry hlasitě.

“Uši vám zrudly,” řekl klidně Jiggs, “což znamená buď, že jste zamilovaný, nebo že si jste vědomý, že lžete! Ale tak či onak slečna – jak se jmenuje? Leslie Rangerová. Na tom, co Eddie řekl, může být hodně pravdy. Je docela možné, že by ji v noci chňapli a dozvěděli se od ní věci, o kterých ona sama neví, že je ví.”

“Pokud by jim ovšem něco pověděla,” řekl Terry.

“Můžete vsadit krk, že by jim všecko pověděla. Vy neznáte ty gorily, Terry! Jistě jste už slyšel rčení o lidech, kteří se před ničím nezastaví – to jsou právě oni! Podívejte se do kterékoliv staré knihy, přečtěte si, jakým způsobem středověcí kati a jejich holomci vyslýchali své oběti a dozvíte se – jenom polovinu toho, co dokáží dnešní gangsteři. Ta holota vydatně zdokonalila útrpné právo – zejména pokud se jim dostane do rukou žena. Mohl bych vám vyprávět příběhy, že by vám vstávaly vlasy na hlavě – co říkám? Vstávaly? Vlasy by vám slezly z hlavy včetně kořínků. V Michiganu byl gang, který honil člena jiného gangu a drapl jeho holku. Byla to zrzka horkokrevná a bojovná. A taky nerozumná: řekla jim, že ví, ale nepoví, kde se ten její John schovává.”

Jiggs vzal doutník z úst a díval se na něj.

“No – raději vám to nebudu vyprávět. Jenom tolik vám řeknu, že jim to pověděla! A toho jejího Johna chytili na označeném místě, v brooklynské putyce. Holka byla mrtvá, když jsme ji našli, ale bylo znát, co s ní prováděli. A chápejte – oni proti ní osobně nic neměli – oni se prostě potřebovali dozvědět, kde je ten její John. A osobně neměli nic ani proti tomu Johnovi, kterého pak oddělali – měli prostě uloženo zabít ho, a tím to pro ně zmrzlo.”

Chvíli přemýšlel a díval se na doutník, jako by se s ním radil.

“Krásné děvče, jen co je pravda.”

“Ta zabitá?” otázal se Terry.

Jiggs potřásl hlavou.

“Tu jsem viděl, až když byla mrtvá – a to už na ní nebylo nic hezkého. Ne – myslel jsem na Leslie, pardon, na slečnu Leslie. Viděl jsem ji dvakrát – je líbezná. Kde máte starého?”

“Míníte našeho ředitele? Ten šel domů. Wembury s ním ještě mluvil a přemlouval ho, aby mu řekl jméno toho ohroženého člověka. Ale nedozvěděl se víc než to, že mu starý poradil, aby se přes den nikde neukazoval, a večer aby nenápadně odjel do Skotska.”

“Hádám, že spousta dalších londýnských lidí dostala podobné dopisy. Slyšel jste něco o nich?”

Terry potřásl hlavou. Byl velmi nesvůj.

“Ne, nikdo se nepřihlásil, a dělá mi to starosti. Vydali jsme rozkaz všem obchůzkovým hlídkám – tedy uniformované policii – aby dnes večer hlásili každý dům, kde je v okně rozžatá svíčka.”

Jiggs si od toho nic nesliboval.

“Žádné svíčky nebudou. Tohle je melouch Modrých.”

“Možná že i Zelení něco podnikají,” řekl Terry. “Nemůžeme hlídat telefonní hovory, ale můžeme vyhlížet svíce.”

Jiggs povstal.

“Dnes večer už bydlím v jiném hotelu,” řekl. “Tam, kde jsem bydlel dosud, jsem byl trochu příliš na ráně a bylo na mě moc vidět. Jestli si některý z těch vagabundů vezme do hlavy, že jsem nějak užitečný Scotland Yardu, dají o sobě vědět. A když se v příštích čtrnácti dnech nikdo nepokusí mě zabít, budu to považovat za těžkou osobní urážku!”

Opustil Scotland Yard a vydal se pěšky třídou Whitehall směrem ke svému hotelu. Ruce měl zabořené do kapes svrchníku, a doutník v zubech i fešácky naražený klobouk posilovaly dojem, že tuto kráčí člověk, jenž považuje život za velkou legraci. Ale ruce v kapsách svíraly každá automatickou pistoli, a pod sklopenou obrubou klobouku, jež mu stínila oči, byl střípek zrcadla.

Whitehall byl přeplněný kancelářskými zaměstnanci, pospíchajícími domů a Trafalgarské náměstí připomínalo hustotou dopravy vířící kolotoč. Přešel Whitehall tam, kde ústí do náměstí, a nedávaje do poslední chvíle znát svůj úmysl, naskočil do jedoucího autobusu, uhánějícího západním směrem. O pět minut později prošel portálem svého hotelu. Uvědomil si, že neřekl Terrymu svou novou adresu, ale utěšil se tím, že dal domácí ústředně Scotland Yardu čísla, na kterých se ho může dovolat.

Vyšel do prvního patra, kde byl jeho pokoj, odemkl dveře a natáhnuv ruku do světnice, otočil vypínačem. V příští vteřině ležel poloomráčený na podlaze chodby, pokrytý omítkou a troskami demolované příčky. Hotel se zachvěl detonací výbuchu. Když se mu podařilo vstát – a neobešlo se to bez bolestí – viděl, že dveře jeho pokoje jsou vyvrácené a z místnosti že se valí oblaka kouře.

Jeho pravice, která otočila vypínačem, vyvázla jako zázrakem. Pečlivě si ji prohlédl, ale až na několik oděrek a škrábanců byla v pořádku. Všechna světla chodby zhasla, ba celý hotel byl po pět minut ponořen do šera.

Slyšel, že v přízemí někdo křičí; požární poplašné gongy se rozezvučely a schodištěm k němu zdola pronikaly hlasy.

Vytáhl ze zadní kapsy kalhot plochou baterku a posvítil si do pokoje. Byl dokonale zdemolovaný. Část stropu se propadla; okna byla vyražená do ulice. Trosky stolu byly rozmetané po místnosti a podlaha byla posetá kusy židlí a roztrhaného čalounění.

Jiggs se koukal a mrkal.

“Ananasy se vším příslušenstvím!” řekl.

KAPITOLA XV

Neznámý pachatel položil pumu na stůl a spojil ji s vedením elektrického osvětlení. Kdyby Jiggs byl napřed vstoupil do pokoje a teprve pak otočil vypínačem, nemohl uniknout smrti.

Z ulice k němu doléhaly signály požárních vozů, když procházel chodbou, posetou troskami. Na schodišti se setkal s ředitelem hotelu. Byl bledý a sotva mocen slova.

“Byla to jenom puma,” řekl Jiggs. “Projděte pokoji a podívejte se, nebyl-li někde někdo raněn.”

Naštěstí byly pokoje v tuto denní dobu prázdné. Jeho vlastní obývací pokoj byl přímo nad hotelovou šatnou. Její strop byl promáčknutý, ale šatnář vyvázl s nepatrným šrámem.

Když požárníci uhasili nevelký oheň a odjeli, Jiggs si prohlédl svou ložnici. Zeď byla proražená, a zubatá díra ve stěně ukazovala místo, kde stávala skříň.

“Nebudu mít moc práce s balením,” řekl Jiggs filosoficky.

Chtěl zavolat Scotland Yard, ale žádný z hotelových telefonů nefungoval.

Před budovou se nakupil velký dav – a dav byl v tuto chvíli nebezpečná kulisa. Jiggs vyšel z hotelu zadním východem, našel telefonní budku a zavolal Terryho:

“Vzal byste do podnájmu nebydlícího amerického policajta, jenž vlastní ohořelé pyžama a pošramocený kartáček na zuby?”

Jiggs mu dal adresu hotelu a Terry prohlásil, že si pro svého podnájemníka přijede.

“Jeďte zadem,” varoval ho Jiggs. “Před portálem je velká sešlost goril.”

Snad přeháněl, ale – jak Terrymu později vyložil – umí jedna automatická opakovačka v rukách odborníka být stejně nebezpečná jako padesát pistolí. Jeli do Scotland Yardu, a Jiggs si vezl skrovné zbytky své cestovní výstroje.

“Tak už tu máme ananasy,” řekl cestou Jiggs. “Byl jsem zvědavý, jestli se s nimi vytasí.” “Když říkáte ‚ananasy’, míníte pumy?” “Když říkám ,ananasy’, míním pumy,” přisvědčil Jiggs vážně. “Přesněji řečeno: ruční granáty zvlášť upravené. Patří ke gangsterské výzbroji.”

Potom se jeho tvář rázem rozjasnila. “Vlastně mi složili poklonu. Ti vagabundi si myslí, že něco znamenám! Kdo to vyšetřuje?” dodal nečekaně.

“Tetley,” řekl Terry. “Wembury ho vzal do Yardu a svěřil mu referát zvláštních úkolů. Tetley je svým způsobem docela mazaný,” dodal Terry, “a má více méně slušné výsledky. Pro moje gusto je trochu příliš zámožný, ale mohl se k tomu majetku dostat slušným způsobem.”

“Jistěže mohl,” přisvědčil Jiggs ironicky. “Ale to, co má dnes – to je nic proti tomu, co bude mít za tři měsíce. Jestli mu to projde, – ale to je velmi pochybné.”

Později večer dopravili detektivové do Scotland Yardu úlomky pumy a předložili je odborníkům.

“Príma materiál – bezvadně zpracovaný,” prohlásil Jiggs. “Oni mají někde v Londýně továrnu, ale plášť pumy byl odlitý v Americe. Myslím, že to potvrdí i vaši chemici, až udělají rozbor.”

Tetley, jenž přinesl zlomky pumy do kanceláře, podal krátké a ne příliš informativní hlášení. Nikdo neviděl nikoho vcházet do pokoje, a pokojská, jež tam tři čtvrtě hodiny před výbuchem uklízela, nezhlédla nic podezřelého.

“Zde je seznam všech hotelových hostí,” řekl Tetley, a položil na stůl arch papíru. “Jak vidíte, pánové, rozdělil jsem je podle pater. V poschodí, kde bydlel pan Jiggs -”

“Kapitán Allerman,” řekl Jiggs.

“Promiňte. V poschodí, kde bydlel kapitán Allerman, bydlela lady Kensilová s komornou, pan Braydon z Bradfordu, pan Charles Lincoln, americký filmový herec, a pan Walter Harman s rodinou, z Paříže.”

Jiggs se naklonil nad stůl a díval se na seznam.

“A pan John Smith z Leedsu,” řekl. “Asi jste na něho zapomněl, inspektore.”

Tetley se na něho podíval.

“Toto je seznam, který mi dali.”

“A pan John Smith z Leedsu,” opakoval Jiggs. “Mluvil jsem s ředitelem hotelu telefonicky a také jsem dostal seznam lidí v mém patře. A na tom mám seznamu se ten pan John Smith vyskytoval.”

“Mně o něm nepověděl,” řekl Tetley rychle.

“Nejenže vám o něm pověděl,” – tón Jiggsova hlasu byl neklamně urážlivý – “on vám dokonce řekl, že mu pan John Smith, jenž mluvil s divným přízvukem, je podezřelý.”

V kanceláři zavládlo hluboké ticho. “Ano, teď si vzpomínám,” řekl Tetley lhostejně. “Opravdu toho o něm tolik napovídal, že jsem zapomněl pojmout ho do seznamu.” Tetley jméno vepsal do listiny. “Řekl vám ředitel hotelu,” pokračoval Jiggs, “že ten pan John Smith je jediný host, kterého po výbuchu už nespatřil, a když otevřel jeho pokoj, že tam nenašel žádná zavazadla?”

“Pověděl vám to?” otázal se Wembury, když Tetley váhal.

“Ne, pane vrchní komisaři,” řekl pak Tetley umíněně.

“Možná, že to pověděl kapitánu Allermanovi, ale mně ne. Ostatně jsem vyšetřování ještě neskončil. Myslel jsem, že tu chcete mít zlomky pumy a předběžné hlášení co nejdříve.”

“Jděte a najděte Johna Smithe – z Leedsu,” řekl Wembury úsečně:

Jiggs vyčkal, až se za inspektorem zavřely dveře.

“Nechci kritizovat pátrací metody Scotland Yardu, šéfe” řekl, “ale mám dojem, že ta informace patřila do hlášení.”

Wembury kývnutím hlavy přisvědčil.

“Taky si to myslím.”

“Řekl vám sir Jonathan jméno člověka, jenž dostal výhružný dopis?” otázal se Terry.

“Ne – nevím proč, ale absolutně to odmítl. Když říkám, že nevím proč, nemluvím vlastně pravdu. Starý pán se řídí podle starého armádního kodexu, což je docela dobrý kodex pro důstojnické jídelny. Jenže ve Scotland Yardu se jaksi neosvědčuje. Slíbil tomu člověku nebo jeho strýci nebo tomu, kdo s ním mluvil, že jméno neprozradí – a ani ministru vnitra se nepodařilo přimět toho paličatého mez – tedy bývalého policejního ředitele, aby podal žádoucí informaci.”

“Zatracené nadělení,” řekl Jiggs.

Sklonil hlavu a díval se na desku stolu.

“Jak to vedete ve Scotland Yardu, když klovnete podezřelého člověka? Zacházíte s ním něžně a jen se ho na něco pozeptáte – nebo ho klepnete přes prsty a tak podobně?”

Wemburymu se zablesklo v očích.

“Nikoliv. Zacházíme s podezřelými jako s občany dokonale vzornými,” řekl. “A když se odvážíme zeptat se ho na něco z jeho minulosti, někdo v poslanecké sněmovně interpeluje ministra – a to je konec úředníka, jenž se moc vyptával.”

jiggs pomalu a zamyšleně přikyvoval hlavou.

“Je-li tomu tak – a já vám věřím,” řekl Jiggs, “chtěl bych vás na něco upozornit. Až někoho z těch vagabundů chytíte – a nepochybuju, že se vám to dřív nebo později podaří – setkáte se s exemplářem, jaký jste dosud neviděli. Neslyšel jste náhodou o případech, kdy podplacená nebo zastrašená porota u nás v USA osvobodila vyloženého vraha? Výkvět takových a podobných ,osvobozených’ přeborníků se vám nastěhoval do Londýna! A jestli váš zákon káže, aby se s nimi zacházelo něžně, pak, šéfe, jsem pro to vykašlat se na zákon.”

Vrchní komisař potřásl hlavou.

“Zde to, Jiggsi, nemůžete dělat.”

“Možná že si najdu místečko, kde kašlání není zakázáno,” řekl Jiggs, a nikdo mu to nerozmlouval.

Jiggs jel domů s Terrym a byl rád, když se ocitl v jeho útulném bytě v bloku nedaleko Marylebone Road. Terry neměl žádné služebnictvo a o pořádek v bytě pečovala uklízečka, jež denně docházela. Na štěstí byla v obývacím pokoji připravená rezervní postel, neboť Terry očekával návštěvu tety, která bydlívala u něho, kdykoliv přijela do Londýna.

“Jestli tetinečka přikvačí pozdě v noci, bude muset pořádně bouchat na dveře, aby mě vzbudila,” řekl Jiggs.

“Nepřijede. Dostal jsem telegram, že návštěvu odkládá.”

Terry zívl. Ani on ani Jiggs nespali v uplynulých dvou dnech víc než dvě souvislé hodiny.

“Já osobně,” řekl Jiggs, “na spaní nevěřím. Občas sice zavřu oči, ale jen jako ústupek lidským obyčejům.”

A přece byl po desíti minutách v posteli a už spal, když mu Terry klepal na dveře, aby se zeptal, nepotřebuje-li něco.

Oba spali tvrdě, tak tvrdě, že telefon řinčel několik minut, než je probudil. První ho zaslechl Jiggs, a když vyšel na chodbu, objevil se tam také Terry.

“Kolik je hodin?” zeptal se Jiggs.

“Půl třetí,” řekl jeho hostitel.

“Kde je telefon?”

“Vedle v pokoji.”

Terry šel za ním a stál vedle Jiggse, jenž zvedl sluchátko.

“Bude to patrně pro mně,” řekl. “Požádal jsem jménem chicagské policie pár lidí, aby se mi tu trochu poohlédli.” Pak: “Je to Scotland Yard. Ano, dobrá… vyřídím váš vzkaz. Šéfinspektor Weston je zde, ale u telefonu je kapitán Allerman.*’

Chvíli mlčky naslouchal, a pak zvedl hlavu:

“Jméno toho člověka, s nímž ředitel Goussie nadělal tolik cirátů, je sir George Gilsant.”

“Odkud to víte?” otázal se vyjeveně Terry.

“Našli ho o půlnoci vedle kolejí,” řekl Jiggs. “Měl na sobě pyjama a v sobě vrchovatou dávku olova.”

Terry vytrhl Jiggsovi sluchátko z ruky.

“Víc vám nemohu říct, pane šéfinspektor,” řekl telefonista. “Před několika minutami jsme dostali od hertfordshirské policie předběžné hlášení. Našli ho na železničním náspu. Patrně už ležel v posteli…”

“Je mrtvý?”

“Ó ano, pane šéfinspektore. Hertfordshirská policie se domnívá, že cestoval v expresu Londýn – Skotsko. Mrtvolu našel půl hodiny po průjezdu vlaku pochůzkář traťové údržby.”

“Dobrá,” řekl Terry po několika vteřinách. “Přijedu na Yard.”

Jiggs seděl v křesle, lokte na stole, hlavu v dlaních.

Starý mu poradil, aby jel do Skotska, že ano?” řekl divoce. “A on jel! Kdo to byl, ten sir George Gilsant?” otázal se.

Terry mu náhodou mohl informaci podat. Sir George byl bohatý majitel latifundií a měl velkou kapitálovou účast na nějaké severoanglické ocelárně. Sir George sám byl cizího původu a stal se anglickým občanem několik let před válkou, když se jeho otec dal naturalizovat. Kromě pozemků vlastnil i dům v Londýně a v Aberdeenu. Jiggs přikývl.

“Kdyby se tam byl dostal, mohl být v suchu,” řekl nečekaně. “Váš bývalý starý je všestranný pitomec, ale jestli se vám podaří dostat některého z těch ohrožených lidí do širých prostorů prérie – odpusťte ten výraz z westernů – gangsteři tam za nimi nepůjdou; je to pro ně příliš nebezpečné. Přehledné venkovské silnice můžeme snadno ohlídat. Ale kdo se pokusí opustit Londýn vlakem, jede velmi pravděpodobně rovnou do márnice. Musíme znát ty lidi – znát jejich jména a bydliště v tu chvíli, kdy dostanou výhružný dopis, a pak je můžeme zachránit. Když říkám ,můžeme’, míním tím, že se nám to snad podaří,” řekl Jiggs. Podíval se na hodiny, tikající nad krbem. “Je už příliš pozdě pro ranní senzaci – nebo to ještě stihnou?”

Terry potřásl hlavou: “Není pozdě. Poslední vydání jdou do rotačky ve čtyři. Spolehněte se – v ranících to bude.”

Terry se vykoupal a oblékl a ještě čekal nekonečnou dobu, než Jiggs byl v pochodové výstroji.

“Beztak jste musel čekat na služební vůz, který jsem objednal,” řekl Jiggs.

“Mohli jsme si také posloužit taxíkem,” řekl popuzený Terry.

“Když už jste v náladě dát si něčím posloužit, smím vám posloužit dobrou radou, Terry?” Jiggs mluvil velmi vážně. “Pokud nesprovodíme ze světa tenhle náš menší propletenec, neberte si za žádných okolností taxíka na ulici. A když mou radu neposlechnete, svitne vám patrně velmi brzo, proč jste měl poslechnout.”

Když přijeli k Yardu, viděli, že celá budova je osvětlená jako by bylo podzimní odpoledne. Vrchní komisař byl ve své kanceláři a Terry se dozvěděl všechny podrobnosti a okolnosti vraždy. Zpráva byla sestavena z hlášení detektivů pracujících jak v Londýně, tak na místě, kde byla nalezena mrtvola, a z telefonických raportů hertfordshirské policie.

Sir George opustil svůj londýnský dům krátce po desáté hodině. Provázel ho komorník nesoucí dva kufry. Komorník už předem objednal dvě kupé spacího vozu v rychlíku do Skotska, jenž odjíždí z Londýna v deset třicet večer. Sir George s komorníkem odjeli autem na nádraží Charing Cross, kam přibyli asi v deset hodin deset minut. Sir George se rovnou odebral se do svého kupé a v něm se, patrně na radu policejního ředitele, zamkl.

Komorníkovo kupé bylo na druhém konci vlaku, čekal, až se vlak rozjede, pak zaklepal na dveře, vešel a pomohl siru Georgeovi svléct se a připravit se na noc. Po celou tu dobu byly dveře zamčené. Komorník opustil svého zaměstnavatele pět minut před jedenáctou a počkal na chodbičce, až sir George zase zamkne.

Mezi oddílem sira George a sousedním kupé byly dveře, rovněž uzamčené. V tomto sousedním oddíle – objednaném na jméno paní Dearbornové – cestovala starší dáma, patrně invalidní. Chůze jí zřejmě působila potíže. Nemocnou paní doprovázela snědá, tmavovlasá a obstarší ošetřovatelka s brýlemi na očích.

Když byla mrtvola objevena, poslala policie telegram do všech stanic při trati až do Yorku a železničáři a místní policie prohlédli celý vlak. Oddíl paní Dearbornové byl prázdný. Průvodčí spacího vozu vypověděl, že nemocná paní a její ošetřovatelka opustily vlak v Hitchinu, kde expres na jejich předběžnou objednávku zastavil, ač podle jízdního řádu vlak stanicí jen projíždí.

Zaměstnanci stanice Hitchin potvrdili, že tam dvě ženy vystoupily ze skotského expresu. Před nádražím na ně čekala velká limuzína. Vrátný, jenž měl službu, se pozastavil nad tím, že žádná z žen neměla zavazadlo.

V době, kdy tyto zprávy došly na Scotland Yard, bylo už příliš pozdě na organizování silniční kontroly. Teprve nazítří se podařilo získat spolehlivé informace o trase černé limuzíny.

Sira Jonathana Goussieho probudili v časných hodinách ranních a informovali ho o tragédii. Byl zděšen nad pomyšlení.

“Ano, to byl ten gentleman, který se na mne obrátil,” řekl. “A snad… když se všechno uváží… snad jsem přece jen měl raději porušit dané slovo. Do Skotska jel na mou radu… Bože na nebesích, jak děsné, jak děsné!”

Těch několik málo okamžiků ho změnilo v lidskou trosku, ve zdrceného starce. Vrátili se do Terryho kanceláře, když se na obloze ukázaly první náznaky rozbřesku.

“Živnost se začíná hýbat,” řekl Jiggs. “Rád bych věděl, kolik dnes shrábnou.”

“Myslíte, že psali i jiným lidem?”

Jiggs přikývl.

“A že ti lidé zaplatili?”

“Ovšemže zaplatili,” řekl Jiggs. “Pořád ještě nevidíte ten psychologický trik? Ti chlapi nežádají obrovské částky. Po Gilsantovi chtěla dva tisíce liber – a to byl pro milionáře jeho kategorie pakatel. Dva tisíce liber mít nebo nemít přece v jeho rozpočtu vůbec nic neznamenalo. Není to, jako by žádali dvacet tisíc, nebo padesát tisíc nebo podobnou splašenou sumu. Přicházejí s rozumným požadavkem – a za dva měsíce přijdou s dalším rozumným požadavkem. A každého, kdo se dá jednou obrat, budou obírat znova a znova. V tom je umění a podstata vyděračství. Vždycky si můžete dovolit zaplatit – jednou. Teprve když se to opakuje podesáté, začíná se to otravně zajídat. Teď, po té vlakové vraždě, budou rozesílat dopisy po stovkách.”

“Nechcete snad tvrdit,” řekl Terry nakvašeně, ,,že by se Angličané podrobovali -”

“Pusťte všechno to anglánství z hlavy,” přerušil ho zamračeně Jiggs. “Zbavte se konečně té líbivé pověry, že Angličani jsou bohorovní nadlidé, kteří na výhrůžky reagují jinak než příslušníci jiných národů. My dva tu můžeme sedět na galérii a kritizovat – říkat, že jsou zbabělí a že my dva bychom neplatili – ale naším povoláním je, dát se zabít – není to jejích povolání. Kdo byl největší, nejvelkolepější Angličan světových dějin? Richard Lví srdce, viďte? Ale když mu císař Rakouska nebo vím já čeho řekl, že ho oddělá, pakliže nezacvakne, cožpak pan Richard Lví srdce nedal doma honem posbírat daně a činže a všechny prachy, včetně drobných merglí z dětských prasátek, jen aby si zachránil krk? To víte, že to udělal! Lidé nejsou zbabělí, když chtějí žít – sice bychom, synku, byli zbabělci všichni!”

Když Jiggs řekl, že pověřil pár lidí, aby se zde porozhlédli, nebylo to pouhé chvástání. Pravda, nešlo o lidi, kteří by byli v oficiálním nebo neoficiálním spojení s chicagským policejním ředitelstvím, ale pocházeli z vrstev, ve kterých se Jiggs velmi dobře vyznal. Jiggs přijel do Anglie původně proto, aby se účastnil mezinárodní policejní konference o falešných hráčích a podvodnících, kteří – v nemalém počtu – tráví život cestováním mezi Spojenými státy a Evropou. Jiggs navázal nenápadný kontakt s půl tuctem takových paroplavebních výtečníků, a dostával od nich užitečné informace.

Nečekaje na pozvání pozval se Jiggs tohoto rána sám k snídani u jistého Joe Liebera, zvaného Kanárek. Joe Lieber ,Kanárek’ bydlel – a žil si – poblíže Eustonu v tichém nádražním hotelu, kousek stranou od velkoměstského ruchu. Další výhodou hotelu bylo, že se zde sotva setká s někým, koho obehrál v kartách na poslední transatlantické plavbě.

Lieber byl tělnatý muž, rudý ve tváři a mírně plešatý. Měl smysl pro humor; ale hlavní jeho cena spočívala v tom, že dobře znal americký Střední západ a jeho méně žádoucí občanstvo. Lieber zvedl hlavu, když Jiggs – bez ohlášení – vstoupil do obývacího pokoje, kde se Joe právě chystal posnídat.

“Vejce na špeku? Totéž pro mně, Joe. Co se děje ve světě?”

“Už jste viděl noviny, Jiggsi? Kdosi vám nadělil ananas, že jo? Je to ta samá smečka, která oddělala síra tentonoc?”

Jiggs přisvědčil kývnutím hlavy.

“Budeme se mít co ohánět – někteří z nás,” řekl.

“To mě tedy raději vynechejte jako pramen informací.”

“Máte studené nohy, Joe?”

Jiggs si přitáhl židli.

“Ani ne, Jiggsi, ale nechtěl bych, aby mi vychladly. Já nevěděl, že ty melouchy budou spojené s takovým bengálem. Máte tady v Londýně pohromadě zatraceně ostrou bandu.”

“Viděl jste někoho?” otázal se Jiggs.

Joe našpulil rty.

“Nemám moc chutí vám něco vykládat – jakživ jsem nedělal konfidenta – ale je tu Eddie Tanner a je tu taky Kerky Smith. Ale to ovšem už víte.” Jiggs přisvědčil. “Nějací menší páni?”

“Hick Molasco je tady. Jeho sestra je provdaná za Kerkyho.”

“Vystupuje pod jeho jménem,” upřesnil situaci Jiggs. “Ještě někdo?”

Joe se opřel o lenoch křesla.

“Nevím, jestli to má cenu, Jiggsi, abych vám něco povídal. – Jsou to zbabělé krysy – jeden vedle druhého – a radši bych je viděl smažit se v pekle než cucat v parku bonbóny. Ale já jsem ženatý člověk s početnou a hladovou rodinou.” Rozhlédl se po světnici. “Mrkněte se za dveře, Jiggsi.”

Číšník, na kterého Joe před chvílí zazvonil, právě vcházel.

“Objednejte si, nač máte chuť,” řekl Lieber.

Když Jiggs za číšníkem zavřel dveře, Lieber pokračoval: “Já nemám rád ty pingly, co vypadají jak Rinaldo Rinaldini,” řekl. “Posaďte se.”

Naklonil se přes stůl k Jiggsovi a ztlumil hlas:

“Pamatujete se na Ananasového Pouliskiho – co v Chicagu vyfasoval deset až doživotí?”

Jiggs přikývl.

“Já se s ním seznámil,” pokračoval Joe, “je tomu dvanáct nebo spíš už patnáct let, když byl v partě, která obdělávala západní oceán. Pak jsem slyšel, že se dal k nějaké tlupě v Chicagu, a když jsem ho tam potkal, byl samé zlato a drahé kamení – div že nenosil taky náušnice,. Ta jeho tlupa dodávala stávkokazy a mrzačila dělníky, když byla stávka nosičů -”

“Hodil státnímu zástupci do domu pumu – ” přisvědčil Jiggs. “A za to ho skřípli.”

Joe se znova rozhlédl po pokoji a zašeptal:

“Je zde.”

“,Zde v hotelu nebo v Londýně?”

“V Londýně. Je to velká legrace, ale já ho viděl na Oxford Street v nějakém krámě. Kupoval tam šaty pro svou starou matku. On mě neviděl, ale já slyšel, co říká prodavačce.”

“A on vás neviděl?” otázal se Jiggs a oči mu blýskaly vzrušením.

“Neviděl,” potřásl Joe hlavou.

“Nemůžete si vzpomenout, který obchod na Oxford Streetu to byl?”

Kanár zamyšleně našpulil odulé rty.

“Nemůžu. Ostatně to nebylo přesně vzato na Oxfordské – ale hned vedle, v jedné z těch postranních ulic, kde prodávají levné šatstvo. Abyste věděl – já tam byl kupovat něco pro manželku, tedy pro ženu – no zkrátka -.” Joe dokončil větu rozpačitými gesty.

“Na tom přece vůbec nezáleží,” řekl Jiggs zdvořile. “Nepamatujete, co koupil?”

“Ne. Pořád mu ještě předkládali zboží, když jsem odešel.”

Nicméně mohl popsat celkem přesně, kde se ten obchod nalézá.

“Nevíte náhodou, kde Pouliski toho času bydlí?”

“Teď už víte zrovna tolik co já, Jiggsi,” odsekl Joe, a zpronevěřil se na chvíli své pověsti bodrého společníka. “Lebedím si, že s tím melouchem nemám nic společného, protože jak na to koukám, je to zatraceně nebezpečné. – Někdo včera vyhodil do vzduchu hotel.

Jsou to zbabělé krysy – mému švagrovi rozmlátili ananasem kvartýr, protože se nechtěl přidat k jejich instalatérskému sdružení, a v žádné lásce je nemám.”

Potom nedůsledně dodal:

“Ananas měl na nose brýle – a před krámem na něho čekal žlutý taxík se zelenými koly.”

Najednou se plácl dlaní přes ústa:

“Budeš zticha?” vrčel. “Copak nikdy nebudeš mít rozum? A ostatně, Jiggsi, třebas to nebyl vůbec jeho taxík, ale stál tam a podle sklopeného praporku taxametru na někoho čekal.”

Jiggs se vrátil do bytu Terryho a zavolal ho po telefonu. Pověděl mu tresť získaných informací, aniž pojmenoval informátora, a nakonec dodal: “Jistě máte v Yardu oddělení pro taxíky – aha, Evidence vozidel individuální veřejné dopravy se to jmenuje. Dobrá – mohl byste se spojit s šéfem toho oddělení a zeptat se, zda má v evidenci zvěrstvo, jako je žlutý taxík se zelenými koly? A poslyšte, Terry, zavolejte mi prosím vás meziměstsky Policejní ředitelství Chicago – objednejte mým jménem transatlantický hovor. Než to přijde, budu u vás v úřadovně – pardon, v kanceláři, jak tomu říkáte.”

Sotva položil sluchátko, začal telefon vyzvánět.

Jiggs si pomyslel, že telefonista v Yardu zapomněl vypojit, a zvedl mikrofon.

“Haló, jste to vy, Jiggsi?”

Allerman, jenž se nepředstavil a dosud vůbec nepromluvil, mírně užasl.

“Haló, Kerky! Dal jste se na telepatii?”

“Nic takového!” Jiggs slyšel, jak se Kerky tiše zachechtal. “Nic záhadného. Vytáčel jsem vaše číslo a snad jsem se připletl do konce vašeho hovoru s naším milým Scotland Yardem. Co je nového v Chicagu? Snad vám tam někdo nestůně?”

“To právě chci zjistit,” řekl Jiggs. “Jak víte, že jsem zde?”

“Telefonista ve Scotland Yardu mi to pověděl,” řekl Kerky. “Já jsem se vás totiž chtěl zeptat, jestli byste nechtěl se mnou poobědvat, v Carltonu nebo kde by vám to vyhovovalo. Když jde o vás, není mi nic dost nóbl, Jiggsi. A také bych chtěl, abyste se seznámil s mou manželkou.”

“Se kterou z nich?” otázal se Jiggs nespolečensky.

“Poslyšte – kdybych jí to řekl, moc by se mrzela. Tak přijdete? Platí?”

“Platí,” řekl Jiggs.

Jiggs nepovažoval vůbec za možné, že by některý z telefonistů Yardu – z lidí vycepovaných k mlčenlivosti – dal Albuquerquovi Smithovi soukromé telefonní číslo Terryho Westona. Nelenil, a pro jistotu se ústředny zeptal, když přijel do Scotland Yardu. Ovšemže měl pravdu a ovšemže Smithovi nikdo nic neřekl.

“Hlídají si nás v jednom kuse – věděli, že jsem tam,” řekl Jiggs zamyšleně.

Když ráno odcházel od Kanára Liebera, povšiml si, že z vedlejšího pokoje vychází číšník, jenž je obsluhoval. Jiggs se rozhodl vsadit mnoho na jednu kartu. Provázen dvěma detektivy Scotland Yardu vrátil se do hotelu. Jeho přítel nebyl doma, ale Jiggs poznal ,svého’ snědého číšníka. Ředitel hotelu byl přítomen hovoru, který se odehrával v Lieberově obytném pokoji.

“Zatýkám tohoto člověka pro podezření z trestného činu,” obrátil se na ředitele, “a žádám vás, abyste jednoho z těchto úředníků zavedl do číšníkova pokoje,” řekl Jiggs.

Byla to sázka do loterie, ale měl štěstí. Číšník, jenž se zprvu tvářil pobaveně a lhostejně, nečekaně vyrazil z pokoje a dal se na útěk. Když ho detektivové dostihli, dopustil se hříchu, který policie nerada odpouští: vytáhl pistoli na detektiva, jenž ho držel. Jiggs mu zbraň vyrazil z ruky, a číšník dostal želízka.

V jeho pokoji byl nedokončený dopis, psaný anglicky. Začínal bez oslovení.

Jiggs přišel navštívit Kanára Joea Liebera a dlouho spolu mluvili. Joe říkal něco o Pouliskim – o Ananasovém Pouliskim. Co to bylo, jsem neslyšel, mluvili moc potichu.

Jiggs si dopis přečetl a strčil ho do kapsy.

“Neodvážejte toho člověka do Yardu, zavezeme ho do bytu pana Westona,” řekl detektivům. “Napřed ho prohledejte a pak mu sundejte pouta. Nechceme budit pozornost.”

Jiggs se přátelsky zavěsil do zatčeného, a dostali se do Terryho bytu bez jakéhokoliv incidentu.

“Vy dva mládenci můžete čekat venku, a já si s tím pánem tady promluvím mezi čtyřma očima!” řekl Jiggs, a ve snědé tváři se objevil výraz krajního znepokojení.

Detektivové chvíli váhali, ale nakonec se vzdálili.

“Tak, milánku,” řekl Jiggs, “mám velmi málo času a nemůžu z tebe páčit pravdu bůhvíjak diouho, ale potřebuju vědět, komu jsi chtěl poslat ten dopis.”

“To vám neřeknu,” odpověděl číšník, jenž byl v hotelu veden pod jménem Rossi.

“Už ti, chlapečku, někdo vyložil, co je výslech třetího stupně?” otázal se Jiggs. “To jenom abys věděl, co tě teď čeká a nemine. Komu byl ten dopis určený?”

“Vy mě můžete -” začal mladý muž vztekle.

Jiggs ho popadl za límec a znova ho prudce zvedl ze židle.

“Promluvme si jako rodní bratři,” řekl přívětivě. “Nechci tě mlátit – srdce by mi pukalo. Ale prostě potřebuju vědět, kam jsi ten dopis chtěl poslat.”

Třesoucí se mladík chvíli uvažoval.

“Dobrá,” řekl potom na půl úst. “Píšu ty věci pro nějakou slečnu. Jmenuje se Leslie Rangerová.”

Jiggs na něho vyvalil oči.

“Pro koho?” zeptal se nevěřícně. A pak užasl, neboť Rossi uvedl správnou adresu Leslie Rangerové.

“A ty jí to posíláš?’*

“Ne, pane.” Mladý muž potřásl hlavou. “Chodí si pro to nějaký kluk a odnáší jí to.”

Jiggs si zhluboka oddechl.

“To bychom tedy měli. A teď mi ještě pověz, jaký kluk si pro to má přijít a kdy.”

Ale v tom ohledu Rossi nemohl poskytnout žádné informace, protože – jak řekl – jednal pouze podle rozkazu. Nedávno mu telefonoval krajan (Rossi pocházel ze Sicílie), aby dával pozor na Liebera, aby zapisoval jména lidí, kteří ho navštíví, a aby podle možnosti naslouchal, o čem mluví. Neznámý krajan ho zapřísáhl posvátným jménem tajného spolku, jejímž členem je i on, Rossi, a proto poslechl.

“Moc pěkná povídka,” řekl Jiggs. “A teď bys mi snad mohl laskavě vyložit, proč nosíš u sebe pistoli ostře nabitou a proč jsi ji tasil na detektiva? Co sis myslel, že se bude dít?”

Ale nyní se Rossi zahalil v mlčení.

“Nebudeš mluvit?” otázal se Jiggs unaveně.

O deset minut později se Rossi rozpovídal. Nakonec mu Jiggs dopřál chvíli, aby se dal dohromady, načež ho odvezl na Scotland Yard a odevzdal ho žurnálnímu strážmistrovi věznice.

Potom Jiggs podal hlášení vrchnímu komisaři:

“V každém velkém hotelu mají gangsteři svého člověka – lépe řečeno své lidi, protože v každém patře je jeden. Tenhle Rossi sem přijel – to by si člověk nevymyslel – z Nového Orleansu. Vedlo se mu tam špatně, a někdo mu poradil, že v Anglii člověk může snadno přijít k hromadě peněz. Hlásil se tedy u pohlavára svého tajného spolku v Novém Yorku, a ten ho obratem poslal do Londýna. Ona existuje nějaká úmluva o mezistátní výměně číšníků, a v rámci té dohody ho nasadili do hotelu u Eustonského nádraží. Vysvětlení, proč se oháněl bouchačkou, je prosté: Rossi už jednou seděl – vyfasoval rok až dvacet za zločin těžkého ublížení na těle. Rossi ještě není perfektní gangster – ale je to nesporný talent.”

“Jak to vypadá s jeho cestovním pasem?”

“Je v pořádku,” přikývl Jiggs. “Nic na něho nemáme, a také mu nemůžeme prokázat, že je v přímém spojení s gangstery. Nezná Tannera ani Kerkyho ani koho jiného. Kdyby je znal, byl by to položil – protože je bábovka a měkkota.”

Vrchní komisař se na Jiggse podezíravě zadíval.

“A toto všechno jste zjistil pouhým kladením otázek?” zeptal se.

“Víceméně,” řekl Jiggs.

Pak se prudce naklonil přes stůl:

“Poslyšte, šéfe – za necelých pět dní jste tu měli pět zavražděných – a na hromadu dalších lidí zubatá už čeká. A za takových okolností vám víc záleží na nedotknutelnosti jednoho darebáka než na životech vašich přátel a spoluobčanů? Opravdu to v Anglii chodí tak, že se nesmíte dotknout útlocitu takového vyvrhele?”

“Je to předpis, Jiggsi,” řekl vrchní komisař.

Jiggs přikývl.

“To je ohromný předpis, jen co je pravda. Káže vám, abyste se dali vraždit jako gentlemani, že ano? Proti kulometům nemůžete jít se špuntovkami, šéfe, ani s vodními pistolkami! Já ho jenom klepl přes ruku, a už byl na hromadě. Ale kdyby se on byl prstem dostal na spoušť svého smith-wessonu – jeden z vašich detektivů by v tuto chvíli byl mrtvý nebo by mu bylo mnohem hůř, než je teď Rossimu.”

Byly to argumenty, na něž nebylo odpovědi.

“Raději si promluvte s Terrym,” řekl Wembury. “Nemohl bych říci nic, co by nevyznělo jako souhlas – a to nesmím.”

Jiggs nebyl v Terryho kanceláři ještě ani pět minut, když mu hlásili transatlantický hovor. V příští vteřině slyšel povědomý hlas.

“Hej, Hoppy!” vítal ho radostně. “Zde je Jiggs, volám z Londýna, Anglie. Poslyš, neplýtvej časem – žádné ‚slyším tě, jako bys mluvil od vedle’ a podobné. Pamatuješ Ananasového Pouliskiho – Petra Pouliskiho?… Tak jest. Nebručí v Jolietu?…”

Terry viděl, jak se Jiggs mrzutě kaboní.

“Vážně? Máte jeho dobrou fotografii?… Jo, to postačí. Postarej se, aby mi ji zatelegrafovali. Kdy že vyšel z Jolietu?… Že si odseděl jenom dva roky? Chudinka nebohá.”

KAPITOLA XVI

Ministerstvo vnitra nařídilo zvláštním rozkazem, aby se koronerovo řízení o smrti sira George Gilsanta konalo v Londýně a nikoliv v Hertfordu. Když Terry zajel k soudu, kde měl být proveden předběžný výslech, měl s sebou inspektora Tetleye.

“Život,” řekl Tetley, “je vlastně jenom jedno zpropadené koronerovo řízení za druhým.”

Kroutil si navoskovaný knírek a culil se, očekávaje uznání za duchaplnost.

“Až jednou řeknete něco opravdu legračního, budu se smát, Tetleyi,” řekl Terry. “Ale pobavit mě v tuto chvíli, to by dalo zatracenou fušku.”

“Berete ty věci příliš vážně,” řekl inspektor. “Koneckonců, zločiny toho druhu se děly a dějí a hlavní je neztratit hlavu. Kdyby sir George byl dal na naši radu -”

“Tím množným číslem patrně míníte někdejšího ředitele a sebe?”

Tetley přikývl.

“Chtěli jsme, aby odjel z Londýna vozem.”

“Kdo vám řekl Gilsantovo jméno – náš starý?”

Tetley přisvědčil. Byl na sebe velmi pyšný.

“Ano, pověděl mi to. A já byl jediný člověk, komu řekl, že ohroženou osobností je sir George.”

Terry Weston na to neřekl nic. Kdykoliv si vzpomněl na fiasko, které Yard utrpěl, pokaždé si přál, aby někdejšího ředitele potkalo něco mimořádně vzrušujícího.

Tetley měl ostatně pravdu: i Terry viděl v duchu před sebou příšerné procesí koronerových porot. Řízení o smrti Salamana a detektivů bylo odročeno. Pokud šlo o nejnovější oběť gangsterů, omezil se koroner na formální zjištění totožnosti mrtvého a souhlasil s odročením na čtrnáct dní.

Terry zůstal v soudní síni, aby se s koronerem dohodl o příštím zasedání poroty.

“Mám dojem, že budete potřebovat víc než dva týdny, šéfinspektore, viďte?”

“Vypadá to, že budeme potřebovat léta,” řekl Terry sklíčeně. “Nebudeme-li mít mimořádnou kliku, nedá se dnes vůbec říci, kdy bychom mohli před vaši porotu předstoupit s nějakými fakty. Z té ,kliky’ si nic nedělejte – stýkám se teď s americkým detektivem, a moje angličtina se poněkud liší od tónu, jenž se vyžaduje ve vznešených salónech Londýna. Místo ‚kliky’ jsem měl říci ,trochu štěstí’

Koroner si drbal bradu.

“Je to všechno zvláštní,” řekl. “Dnes dopoledne jsem potkal velmi bohatého člověka jménem Jenner, který byl nervově úplně vyšinutý. Když jsem ho oslovil, chvěl se jak osika a napadlo mi, že snad také dostal výhružný dopis.”

“Opravdu?” Terry setřásl svou sklíčenost a soustředil se na pravděpodobný další případ. “Myslím, že toho člověka znám. Je to Turnbull Jenner, majitel uhelných dolů?”

“To je on,” potvrdil koroner. “Říkal, že je hrozná ostuda, když Scotland Yard nedokáže chránit lidi. Citoval ředitelovu vyhlášku.”

“Ta bude citována ještě velmi dlouho,” řekl Terry posupně.

Když vyšel ze soudní budovy, spatřil Tetleye, zabraného do vážné rozmluvy s mužem, kterého Terry neznal. Neznámý byl nápadně světlovlasý a vryl se do Terryho paměti mimořádně protáhlým obličejem a masivní bradou. Za chvíli prošel kolem hovořící dvojice třetí muž, jenž se po několika krocích vrátil a prohodil k nim několik slov. Tea třetí byl baculatý tlouštík s kulatou tváří, výšky něco pod ‚vojenskou míru’. Měl brýle s kostěnou obrubou a byl pečlivě oblečený. Muž, jenž hovořil s Tetleyem, a ten třetí spolu odešli. Tetley se pomalu vracel k soudní budově. Když seznal, že ho Terry pozoruje, upadl do očividných rozpaků.

“Haló, šéfe! Právě jsem mluvil tamhle s těmi dvěma lidmi. Ptali se na nejbližší cestu do Highgatu, a protože to byli cizinci, zeptal jsem se jich jako vlídný domorodec, odkudže pocházejí.”

“Ani jsem si jich nevšiml,” řekl Terry, a viděl inspektorovi na tváři, že se mu ulevilo. “Můžete si vzít služební vůz, Tetleyi, a jet na ředitelství,” dodal. “Večer s vámi budu chtít mluvit.”

“Myslel jsem, že byste mě mohl vzít zpátky svým vozem, a cestou bychom si mohli promluvit o situaci.”

“Pojedete, jak jsem vám řekl,” odpověděl Terry, a Tetley zuřivostí zesinal.

“Nemluvíte s žádným šmaťchavým policajtem na obchůzce, Westone,” řekl. “Takové vytahování -”

“Když mne oslovujete, říkejte mi pane šéfinspektore,” přerušil ho Terry, “a zasalutujte – račte si to laskavě zapamatovat, inspektore!”

Otočil se a odešel. Tetley byl vzteky němý, a nebyl by ze sebe mohl vypravit slovo, ani kdyby mu byla napadla přiměřená odpověď.

Terry se vrátil na ředitelství těsně před pátou, k smrti unavený a fyzicky neschopný pokračovat v pátrání. Slíbil sám sobě, že vyhledá Leslie Rangerovou – věděl, že se dnes stěhuje do nového bytu -, ale zatím mu neoznámila novou adresu.

Jiggs vešel do Terryho kanceláře. Vypadal, jako by se byl právě probudil, vyspalý takříkajíc do růžová, a měl před sebou celý činorodý den. Terry jenom malátně ukázal na židli.

“Posaďte se a nebuďte energický, jsem kompletní zřícenina.”

Jiggs si zapálil vyhaslý čvaňhák doutníku. “Ta objednaná fotografie prý už přišla belinografem nebo jak tomu patentu říkáte, – fotografie Ananasového Pouliskiho. Je to velká legrace: ačkoliv jsem ho sám jednou zatkl, nemůžu si vzpomenout, jak vypadá – pořád si ho s někým pletu. Kolik chtěli po tom Gilsantovi?”

“Dva tisíce liber,” odpověděl Terry a sáhl po telefonu. “A to mi připomíná,” řekl, “je tam vrchní komisař?… Mohl bych s ním mluvit?”

“Je na cestě k vám, pane šéfinspektore,” řekl hlas sekretářky, a právě v té chvíli Wembury vstoupil.

“Co uděláme?” řekl Terry. “Člověk jménem Jenner dostal výhružný dopis – lépe řečeno: koroner se tak domnívá.”

Vrchní komisař přikývl a unaveně klesl do křesla. “Je to mizerné dilema. I já jsem dostal echo o dalším člověku, který obdržel vyděračský dopis a neobrátil se na Scotland Yard. Co s tím máme dělat? Začneme-li provádět nějaká opatření a oni toho člověka zavraždí, jsme za jeho smrt odpovědni. Myslím, Terry, že bychom si měli stanovit zásadu: Dokud se příjemnce výhružného dopisu na nás neobrátí, nebudeme nic podnikat. Připouštím, že se tím dopouštíme zbabělosti, ale co si máme počít? Nemůžeme si brát na svědomí životy těch lidí – a pokud jde o mne osobně, nepřišel jsem na žádný způsob, jak zaručit jejich bezpečnost. Ten člověk, Jiggsi, kterého jste dal za mříže, chce advokáta. A také si stěžoval strážmistrovi věznice a policejnímu lékaři, že jste ho zbil.”

“Já si s ním promluvím,” řekl Jiggs.

Právě v tu chvíli vešel s nějakým papírem v ruce doručovatel:

“Tohle přišlo po drátě, pane vrchní komisaři. Technik, který nám to přinesl; čeká venku.”

“Uveďte ho.”

Operátor belinografu vstoupil a opatrně sloupl obal fotografie, která byla ještě trochu vlhká.

“To je náš hošan,” řekl Jiggs. “Jak jsem jenom mohl tu vizáž zapomenout! Ananasový Pouliski!”

Jiggs podal snímek přes stůl Terrymu, a šéfinspektor zalapal po dechu, neboť fotografie ukazovala tlouštíka, jenž mluvil s Tetleyem dnes odpoledne před soudní budovou!

KAPITOLA XVII

Scotland Yard má zvláštní oddělení, o němž se nikdy nepíše. Jeho úkoly bývají trapné. Ba už jeho samotná existence by mohla být považována za urážku nejlepšího policejního sboru světa.

Vedoucí tohoto oddělení byl povolán do kanceláře vrchního komisaře.

“Zařiďte přísné střežení inspektora Tetleye,” zněl šéfův rozkaz. “Musí být pod dohledem čtyřiadvacet hodin denně. Dejte tajně prohledat jeho kancelář, a Tetley může být kdykoliv zatčen bez písemného zatykače, na rozkaz šéfinspektora Westona nebo na rozkaz můj či kapitána Allermana,” dodal Wembury.

Vedoucí zmíněného oddělení slyšel už příliš mnoho překvapujících věcí, než aby mohl být překvapen nyní.

“Dohlédnu na to osobně,” řekl.

Dvacet speciálně vybraných detektivů přišlo do kanceláře Terryho Westona a dívalo se na fotografii Ananasového Pouliskiho. Dívali se na ni dlouze a upřeně, jako by ji přefotografovávali každý do svého mozku, a pak odešli.

Těsně před půlnocí přišel do jednoho z nejpřepychovějších nočních klubů uhlazený pán, provázený krásnou mladou ženou, a požádal o stůl. Pán měl buclatou tvář, byl obrýlený a mluvil měkkým jižanským nářečím. O pět minut později vešel do klubu muž, jenž nebyl ani ve fraku, ani v smokingu a jenž – nedbaje klubových stanov – přistoupil k tlouštíkově stolu a vytáhnuv si židli usedl přímo proti tělnatému elegánu.

“Pojďte ven, chci s vámi mluvit,” řekl klidným tónem. “Sáhnete-li si do kapsy, zastřelím vás – tak mi bylo nařízeno.”

“Kdo jste?” otázal se tlouštík po vteřince.

“Jsem úředník ze Scotland Yardu.”

“Oukej, půjdu s vámi.”

Buclatý pán vstal, prohodil ke své společnici několik uklidňujících slov a vyšel z místnosti. V šatně požádal o svůj svrchník.

“Je krásný teplý večer a nebudete ho potřebovat,” řekl detektiv.

Teprve teď si Ananasový Pouliski všiml, že v šatně postává půl tuctu mužů-hromotluků, z nichž žádný se netváří přívětivě.

Z Yardu zatelefonovali Jiggsovi, jenž vyslechl zprávu o zadržení živého Pouliskiho bez nadšení.

“‘se rozumí, že přijdu k jeho výslechu,” zavrčel jedovatě. “Budu obsluhovat rozprašovač voňavky!”

Když Pouliski, eskortovaný do Terryho kanceláře, spatřil Jiggse, zarazil se na okamžik ve dveřích, zamračeně se na něho podíval a pak s očividným sebepřemáháním vstoupil do místnosti.

“Dovolte, abych vám nabídl židli,” řekl Jiggs zdvořile. “Jak se máte, Ananasi? Moc dlouho jsem vás neviděl.”

Pouliski neodpověděl. Podíval se na židli, ozkusil ji a pak si sedl.

“Mé jméno je George Adlon Green,” řekl. “Potvrdí vám to můj cestovní pas. Stala se nějaká mýlka.”

“‘se ví,” řekl Jiggs. “George Adlon Green, lord z Tarrytownu a Cicera, hrabě z Michiganu a král všech pobudů.”

Pouliskimu trochu otrnulo. Drze civěl na amerického policistu, pak se ohlédl a podíval na vrchního komisaře:

“Kdo je ten člověk?” zeptal se ho.

“Tři staré jizvy po bodných ranách pod pravým ramenem,” řekl Jiggs. “Těch jste se asi nezbavil, Ananasi.”

Jiggs viděl, že se Wembury mračí, a za výslechu už nepromluvil. Cestovní pas pana Greena byl v pořádku. Bylo významné, že ho má v náprsní kapse smokingu. Střelnou zbraň u sebe neměl. Detektiv, jenž ho v klubu hlídal z druhé strany stolu, byl výborný, a přece nezpozoroval, že Pouliski podstrčil svou pistoli své krásné společnici. Pouliski tedy nebyl ozbrojený a nadto podal uspokojivé vysvětlení o tom, jak strávil den.

Ano, pamatuje se, že mluvil s Tetleyem. Ptal se ho na cestu do Highgatu. Šel totiž dopoledne k soudu podívat se, jak vypadá koronerova porota. Mimořádný zločin pochopitelně vzbudil jeho pozornost. V Londýně nikoho nezná; je zde se svou švagrovou na dovolené a bydlí v Bloomsbury.

Nádražní zřízenec, jenž pomáhal “staré dámě” do vagónu, i průvodčí spacího vozu, kterého povolali z Yorku, čekali v předsíni. Ani jeden ani druhý nemohli prokázat totožnost “staré dámy” nebo “ošetřovatelky” s Pouliskim. Průvodčí si byl skorém jistý, ale odpřisáhnout že by to nemohl.

Pouliskiho dali odvést do jiné místnosti a začali se chvatně radit.

“Nemáme nic, co by nás opravňovalo vzít ho do vazby,” řekl vrchní komisař. “Ani za předpokladu, že ten člověk je skutečně Pouliski, nemůžeme podat trestní oznámení pro falšování cestovního pasu. Byla by to věc federálních úřadů USA – nikoliv naše.

Jiggs stál u stolu – v nehybné tváři ponurý výraz.

“Šéfe,” řekl, a mluvil zvolna, jako by vážil každé slovo, “ve vedlejší místnosti máte člověka, jenž zavraždil sira George Gilsanta. Zda přitom střílel on nebo jeho komplic, není podstatné. Pouliski je zabiják, zkušený výrobce pum. Co s ním uděláte? Vyhostíte ho z Anglie?”

Vrchní komisař potřásl hlavou.

“Pravdy se nedopátráme. Naše pravomoci jsou velmi omezené.”

Jiggs chvíli přemýšlel.

“Dobrá, pusťte ho,” řekl. “Odvezu ho domů. Jestli při tom udělám něco, co bych neměl, můžete mě dát zatknout. V žádném případě to nemůže poškodit pověst Scotland Yardu, protože sem nepatřím. Ale nemíním přihlížet, jak se chladnokrevný vrah v duchu řehtá a lažo plážo odchází ze Scotland Yardu.”

Vrchní komisař dlouho přemýšlel, a pak:

“Dobrá, odvezte ho domů,” řekl.

Jiggs si zhluboka oddechl.

“Já si s dovolením trochu zadetektivuju,” řekl.

Eskorta přivedla Pouliskiho do kanceláře.

“Nemíníme vás zatknout, pane Greene. Jste volný. Kapitán Allerman vás doprovodí do vašeho bytu.”

Green zbledl.

“Žádný doprovod nepotřebuju,” řekl divoce. “Já tu raději zůstanu přes noc. A toho člověka beztak nemůžu cítit.”

“Půjdeš se mnou, milánku,” řekl Jiggs a zavěsil se do něho.

Vůz Terryho Westona čekal poblíže brány.

“Umíš řídit, chlapečku?”

“Ne,” řekl Green hlasitě.

“Jen to zkus! Za starých časů jsi točil volantem docela dobře. Já si sednu za tebe a budu ti říkat, kam pojedeme.”

Terry, jenž šel za nimi dolů, viděl, že vůz nezahýbá k Bloomsbury, ale směřuje do vnitřního města, kde začíná výpadovka.

Tři další muži viděli vůz odjíždět od Scotland Yardu a mizet, zahlédli ustrašeného Pouliskiho a za ním nelítostnou tvář Jiggse Allermana. Za autem s těmito dvěma muži se rozjel další vůz. Jeho osazenstvo sledovalo zpovzdáli dvojici Pouliski – Allerman vnitřním městem a WhitechapeLem až do zalesněného předměstí Epping. Když tam Pouliski a Allerman zastavili – a zůstali tam hodinu – zastavil i jejich motorizovaný ,stín’, zachovávaje uctivou vzdálenost.

Ve tři čtvrtě na tři ráno se sladovaný vůz obrátil, a zamířil k Londýnu. Tentokráte řídil Jiggs a na zadním sedadle dřepěl Pouliski.

Vjeli do dvora Scotland Yardu, Jiggs pomohl Pouliskimu vystoupit a doprovodil ho nahoru do kanceláře vrchního komisaře. Wembury byl ještě přítomen, zvedl hlavu a zřejmě užasl, neboť neviděl na Pouliskim žádné stopy zlého nakládání.

“Myslím, že bychom toho pána měli pustit, šéfe,” řekl Jiggs. “Zmýlil jsem se a s někým jsem si ho spletl.”

Terry, jenž právě v tuto chvíli vstoupil, ustrnul a oněměl úžasem.

“Dobrá,” řekl Wembury. “Pusťte ho.”

Jiggs doprovodil vězně, jenž už nebyl vězněm, na nábřeží a zavolal mu taxíka. I toto viděli tři pozorní muži. Jeden z nich šel do telefonní budky a zavolal nějaké číslo.

“Pouliski žvanil.”

Chvíli bylo ticho, a pak nějaký hlas řekl:

“Dobrá. Dejte mu, co mu patří.”

“Co to u všech čertů má znamenat?” otázal se vrchní komisař, když se Jiggs k němu vrátil.

“Ten chlap je vrah, o tom není sporu. Kdo byl jeho komplic, nevím – a patrně to neví ani on sám. Ale nejenže zavraždil sira George Gilsanta. On dokonce strčil do mého hotelového pokoje ananas – a to je neodpustitelné.”

“Tak proč jste ho pustil?”

“Já jsem ho nepustil, já jsem ho zabil,” usmíval se Jiggs. “Nějaký vůz mě sledoval celou cestu až do Eppingu a celou cestu zpátky až do Scotland Yardu. Spoléhám na psychologii.”

Jiggs měl pravdu. Strážník, procházející časně ráno Svatojakubským parkem, spatřil pár elegantních střevíců, vyčuhujících z nějakého křoví. Při bližším ohledání se ukázalo, že jde o nohy muže, jenž byl z bezprostřední blízkosti zastřelen. Z jeho hlavy zbylo tolik, že bylo možno identifikovat ho jako pána s cestovním pasem na jméno Green. Psychologie vyhrála.

“To dá rozum,” řekl Jiggs, když dopoledne vysvětloval svou zvláštní teorii, “že to tak muselo dopadnout. Uvažte: Gang, jenž ví, že Ananas je zbabělá měkkota, si ho hlídá. Vidí, že se se mnou vrací do Scotland Yardu, že je propuštěn na svobodu a že mu osobně obstarávám taxíka. Jak říkám: rozum dá, že psychologická hlava gangu řekla: ‚Pouliski žvanil – dejte mu, co mu patří.’ Vsadil bych se, že to řekl doslova a do puntíku tak, jak vám to povídám. Byli přesvědčeni, že je Pouliski zradil – a podle toho s ním naložili. Čímž přišli o nejlepšího výrobce pum, jaký se kdy v Chicagu vyskytl.”

KAPITOLA XVIII

Věci dospěly tak daleko, konstatoval úvodník deníku Megaphone, že přijímáme úděsné zločiny, páchané dnes a denně, málem za samozřejmosti. Má se snad podivná smrt záhadného Greena, má se snad zavraždění sira George Gilsanta nebo masakr u Mramorového oblouku, jenž pobouřil civilizovaný svět a kde zahynuli čtyři lidé, stát všednodenní událostí? Nechceme přece, aby se z nás stali lidé tak otrlí, že nás nevyburcují ani otřesné zločiny tohoto druhu!

Následovaly ještě mnohé další úvahy a variace na toto téma. Leslie Rangerová dočetla úvodník a s povzdechem odložila noviny.

Dnešní den prožila v nemilém chaosu. Včera večer jí přivezli nábytek a v pokojích dosud vládl zmatek. Přitom měla vlastně mimořádné štěstí, neboť získala za velmi výhodných podmínek malý byt ve čtvrtém patře nového činžáku a z oken měla pěknou vyhlídku na Cavendishovo náměstí.

V den, kdy opustila zaměstnání u Eddieho Tannera, dostala odkázaných tisíc liber a většina této částky byla ještě nedotčená.

Ačkoliv nájemné za byt vskutku nebylo vysoké, přece jen představovalo výdaj, jenž jí připomínal nutnost najít co nejdříve nové zaměstnání. Bylo divné – nebo se jí alespoň zdálo divné – že ze všeho, co souviselo s prací na Berkeleyově náměstí, nejvíce postrádá příležitost vídat se s Terrym Westonem. Sama sobě to vysvětlovala tím, že šéfinspektor Weston je velmi příjemný člověk, že to je muž, s nímž se může spřátelit každé děvče bez rizika, že to povede k pošetilým milostným zápletkám. Líbila se jí jeho veselost, ačkoliv – pomyslela si se soucitným úsměvem – právě teď má jistě pramálo důvodů k veselí. Občas si Leslie uvědomila další psychologicky divné faktum: že málokdy pomyslela na mimořádné dobrodružství, jež prožila v noci po smrti Eliáše Decadona. Kdykoliv se jí vzpomínka na únos vynořila z podvědomí, vždycky jí okamžitě zapudila, jako člověk setřásá vzpomínku na zlý s
en. Byla rozespalá, když tehdejší sen začal, a tvrdě spala, když skončil. Nikdy nedokázala plně pochopit reálnost snu ani pocítit strach, který by jí nebezpečné dobrodružství vlastně mělo ještě i dodatečně nahánět. A už vůbec jí nenapadlo, že by ona – Leslie Rangerová – mohla být v nějaké spojitosti s tragédiemi, jež se v tak rychlé posloupnosti odehrály za uplynulých dnů. A neměla ani nejmenší potuchy, že je stále ještě činitelem – svrchovaně důležitým činitelem – ve válce, která probíhá před jejíma očima. Jen čirá náhoda tomu přece chtěla, že se stala sekretářkou Eliáše Decadona. A pouze tato okolnost byla důvodem, proč jiejí osobní zájem byl do jisté míry upoután k tomuto jednomu zločinu, jenž se jí zdál ze všech nejošklivější.

Odpoledne jí přivezli nové koberce, a Leslie strávila zbytek dne tím, že je s pomocí dvou zaměstnanců dodavatele položila a připevnila. Když nadešel večer, začaly pokoje už vyhlížet obyvatelně. Byt, jenž budil dojem jakéhosi stavitelova postskripta, byl skutečně velmi malý – a proto nesnadno pronajatelný – pro Leslie však byl dost veliký. Zařídila si pracovnu ve výklenku, jenž byl jen o malinko větší než skříň ve zdi; miniaturní halu za předsíňkou si zařídila jako obývací pokoj a největší místnost bytu jí měla sloužit za ložnici. Pracovna mohla být velmi užitečná: Leslie vlastnila psací stroj, a kdyby bylo nejhůře, mohla by se živit opisováním. Ale chloubou bytu byl ultramoderní telefonní přístroj, jejž zde zanechal předchozí nájemník, a Leslie měla další štěstí: pošta jí v neuvěřitelně krátké době přidělila nové číslo a dala aparát zapojit.

Ostatní obyvatelé činžáku byli většinou zámožní příslušníci svobodných povolání, a nejeden z nich platil nájemné desetkrát vyšší, než pan domácí bude vybírat od ní. Prostředí bylo tedy blahobytně solidní a budova moderní, což mělo značné výhody; ve vstupní hale domu byl ve dne v noci vrátný a ve sklepě kotelna ústředního topení, jež skutečně hřálo.

Přihlásila se v agentuře, která prostředkuje kancelářské síly, ale nedoufala, že by tímto způsobem získala práci, jež by jí opravdu vyhovovala. Leslie byla ideální sekretářka, která nikdy nezapomínala, co jí bylo uloženo, a jež měla paměť jako přesně vedená kartotéka.

Připravovala si prostou večeři, když zazněl zvonek. Musí to být někdo – řekla si – kdo myslí, že tu bydlí ještě předchozí nájemník, nebo –

Ale Terry má jistě příliš mnoho práce, než aby mohl chodit na návštěvy. A kromě toho: nezná ještě její novou adresu. Leslie otevřela dveře, a když spatřila krásnou ženu, stojící na chodbě, věděla, že jde o omyl. Pak užasla:

“Jste slečna Rangerová?”

“Ano, jsem Leslie Rangerová,” řekla překvapeně.

“Smím dál?”

Omluvila se – jak to ženy dělají – za nepořádek v bytě a vysvětlila příčiny. Všechno to ze sebe vypravila trochu ztrémovaně. “Pojdte do kuchyně,” řekla nakonec. “Je to jediná místnost, která je jakžtakž v pořádku.”

Návštěvnice byla mimořádně a nákladně vyparáděná. Měla sobolí přehoz, ačkoliv večer byl vskutku vlahý, a brilianty na jejích prstech přímo oslňovaly. Bylo to poprvé, co Leslie viděla platinovou blondýnu z dostatečné blízkosti, aby mohla ocenit matnou nádheru takového účesu.

“Můžu si sednout? Je mi jedno, nač.” Přitáhla si tvrdou kuchyňskou židli a usedla. Její punčochy byly tak tenké, že to vlastně vůbec nebyly punčochy, povšimla si Leslie a odhadla, že ženiny střevíčky jsou americké. Přezky na nich byly posázené kaménky, jež budily dojem briliantů a patrně brilianty opravdu byly. Alespoň sršely jako pravé drahokamy. V náušnicích měla velké solitéry a na hrudi rozměrný šperk, zavěšený na tenounkém řetízku kolem krku. “Jistě mě neznáte.”

Mluvila hrdelním hlasem Kaliforňanky, ale to Leslie ovšem nemohla vědět.

“Já jsem paní Smithová, můj manžel je ten pán, co mu říkají Albuquerque Smith, protože pochází z Albuquerqueu, já jsem se narodila kousek dál na západ – v Los Angeles, možná že jste to jméno už slyšela, to je tam, kde se dělají filmy – pro biografy, abyste rozuměla.”

Leslie jenom němě přikývla. Představa, že tu sedí někdo z blízkosti Hollywoodu, byla omamná.

“Můj manžel, pan Smith, je zde na vakacích a právě přišel o svou sekretářku, ona se bude vdávat a odjela za tím svým nastávajícím do Bombaje, to je v Indii, a já jsem slyšela o vás a řekla jsem si, že byste třebas mohla přijít a domluvit se s panem Smithem.”

Toto všechno řekla jedním dechem a bez odmlk, které by naznačily, kde jedna věta končí a druhá začíná. Její hlas byl jednotvárný a ne zvlášť příjemný a po celou dobu se dívala střídavě na Leslie a na zařízení její kuchyně. Ani Leslie, ani inventář zřejmě nenalézaly přízně v jejích domýšlivých očích. “Je to velmi hezké od vás, paní Smithová,” dostala se Leslie konečně ke slovu, neboť i platinové blondýnky musejí dýchat. “Hledám místo sekretářky.”

“Vy jste pracovala u pana Tannera, že jo, a my se s ním trochu známe, je to milý člověk a opravdu nóbl gentleman. Když jste od něho odešla, pověděla jsem to Kerkymu a on řekl ,Hleď, Coro, mohla bys rovnou jít a promluvit si se slečnou…’ – musela se na vteřinku odmlčet, aby se rozpomenula na příjmení – ,Rangerovou’ a já jsem řekla Oukej. Já nejsem moc pro to, aby děvče přijalo zaměstnání u nějakého muže, když tam není manželka nebo jiná dáma. Děvčata se dostávají do všelijakých malérů, protože nemají trochu rozumu. Já bych vám mohla povídat věci o děvčatech, která přijala zaměstnání u mužů zde v Londýně, že byste mi to ani nevěřila.”

Udělala pauzu a dodala jako poznámku pod čarou:

“Říkají mi Cora – ale není to moje křestní jméno.”

“Velmi ráda přijdu zítra za panem Smithem.” Cora Smithová otevřela kabelku nezvyklého tvaru. “Je roztomilá, viďte?” řekla. “Koupila jsem ji v Paříži, to je ve Francii. Stála mě šest stovek na dřevo – věřila byste to? – Ale všechny ty brilianty jsou pravé. Tuhle jsem jeden ztratila a nevěřila byste, co jsem měla za tahanice, než jsem z pojišťovny vyrazila peníze. Řeknu vám, ti pojišťovací jsou ze všech gaunerů nejhorší.”

Vytáhla z kabelky platinové pouzdro a z něho navštívenku a vznešeně odplula, zanechávajíc za sebou kormovou brázdu exotického aroma, v němž patrně každý člověk mohl najít svůj oblíbený parfém. Leslie otevřela okno. Měla ráda voňavky, ale nesmíchané a jednu po druhé.

Podívala se na vizitku. Text byl stručný: Paní A. Smithová, a pod tím, v závorkách kurzívou: rozená Schumacherová. Adresa byla načmáraná tužkou nahoře napříč navštívenkou. Leslie dlouho nemohla rozluštit jméno hotelu, ale když se jí to konečně podařilo, znělo velmi povědomě.

Když se pak později chystala jít spát, uvědomila si, že paní Smithová nemohla dostat její jméno a adresu od zprostředkovatelny – jak se tedy dozvěděla, že hledá zaměstnání? Potom Leslie připadla na vysvětlení, jež se jí zdálo pravděpodobné: Edwin Tanner ji asi doporučil Smithům.

Albuquerque Smith! Opakovala si jméno, aby si je zapamatovala. Jeho žena mu říká “Kerky”, což je legrační. Je to zřejmě bohatý muž, když si může dovolit tak třpytivou manželku.

Zhasla světlo, vklouzla do postele, a právě se jí začalo zdát o briliantech, jež se oslnivě třpytí a vydávají směsici exotických vůní, když znova zazněl zvonek u dveří. Byla už skorém půlnoc. Oblékla si župan a šla ke dveřím.

“Kdo je tam?” zeptala se opatrně.

“Mohu s vámi promluvit – aspoň na okamžik? Je to velmi důležité.”

Úžasem vyjekla. Byl to hlas Edda Tannera.

“Jsem v bytě úplně sama, pane Tannere – tak vás bohužel nemohu pozvat dál.”

“Prosím vás, otevřete! Je to velmi, velmi naléhavé.”

Zaváhala, pak odšoupla zástrčku a odemkla. Edwin Tanner byl ve večerním úboru, byl červený ve tváři a rozčilenější, než ho kdy viděla.

“Zůstanu zde,” řekl, opíraje se zády o vnitřní stranu dveří. “Nechci jít dál. Navštívila vás dnes žena, která si říkala Smithová?”

“Ano, manželka pana Albuquerqua Smithe.”

Přikývl hlavou a Leslie si poprvé všimla hranatosti jeho brady. Dívala se na něho a měla dojem, že brada je každou vteřinu hranatější.

“Chtěla po vás, abyste přijala zaměstnání u něho – u Smithe?” A když přisvědčila: “Co jste jí řekla?”

“Řekla jsem, že pana Smithe zítra navštívím.”

“Na nic víc se vás nevyptávala?”

Ještě nikdy nezněl jeho hlas tak vyloženě americky. Obvykle přece mluvíval pomalu a monotónně, po způsobu londýnské ,zlaté mládeže’.

“To je všechno, co jsem chtěl vědět, slečno Rangerová. Hrozně nerad jsem vás vyrušil tak pozdě v noci. Myslím, že uděláte dobře, když k panu Smithovi nepůjdete. Nelíbilo by se vám tam. Nevyprávěla Sally náhodou něco o svých předchozích manželských dobrodružstvích?”

Viděl jí na tváři, že nechápe.

“Říkala si patrně Cora, ale ve skutečnosti se jmenuje Sally.”

“Znáte ji velmi dobře?” neodolala Leslie zvědavosti.

Přikývl a tváří mu přelétl jeho charakteristický úsměv.

“To bych řekl! Byla to kdysi má zákonitá manželka – rozešli jsme se před osmi lety.”

Leslie se na něho nevěřícně podívala.

“Před osmi lety? Vždyť je to ještě dnes pouhé dítě!”

“Osmatřicet je na dítě dost vysoký věk. Naskytne-li se vám někdy příležitost, povězte jí, že jsem vám řekl, že je jí osmatřicet. Bude radostí bez sebe!”

Díval se na ni dlouze, rozmyslně, pohledem, jenž po ní klouzal jako paprsek světlometu.

“Být na vašem místě, slečno Rangerová, nepřijal bych nabízené místo. A ta nabídka je beztak jen vějička. Kerky sekretářku nepotřebuje. Sally byla jednou z nejhbitějších stenotypistek v Chicagu, než se sčuchla s prachatými hlavouny.” A pak rychle dodal: “Používám ošklivého slangu. Mínil jsem, než se spřátelila s bohatými příslušníky podsvětí.” “Než se za vás provdala?” neodpustila si Leslie. “Přesně tak. Asi byste si to nikdy nepomyslela, slečno Rangerová, ale já jednou utratil pro Sally půl miliónu dolarů. Tenkrát byla bruneta a nebyla ještě tak hogo fogo. – Tak to je všechno, co jsem chtěl vědět, a myslím, že jste mi všechno řekla.”

Obrátil se, natáhl ruku, sáhl po klice a ustrnul. Leslie přímo cítila napětí, jež se ho zmocnilo, ačkoliv mu neviděla do tváře.

“Stalo se něco…” začala.

Zvedl ruku a Leslie zmlkla. Pak se Eddie prudce otočil a ukázal rukou za ni a pak doleva a Leslie věděla, že jí nakazuje, aby šla do svého malého obývacího pokoje. A nejdivnější ze všeho bylo, že beze slova uposlechla.

Když byla mimo dohled, zaslechla zvuk otevíraných dveří a pak hlas Edwina Tannera: “Hej, chlapče! – Co tady čenicháš?” “Kdepak, Eddie – já jenom jdu navštívit přítele, co bydlí v tomhle činžáku… a povídám, Eddie, dejte pryč tu svou bouchačku.”

“Stoupni tamhle obličejem ke zdi a sáhni po stropu, jak nejvíc stačíš!” Dlouhé ticho, a pak:

“Nač taháš s sebou tohle? Prezent pro toho přítele?”

“Ale Eddie,” kňoural hlas neznámého, “opatrnosti není nikdy nazbyt v tomhle městě. Víte, že obyčejně nechodím s bouchačkou.”

“Už s žádnou chodit nebudeš,” řekl Eddie.

“Nebudu, když nechcete,”

“Oukej,” řekl Tannerův hlas. “Jdi rovnou ke zdviži – já půjdu za tebou. Mám dole za rohem vůz. Projedeme se a popovídáme si.” “Oukej, Eddie, jak chcete.”

Leslie slyšela, jak se dveře bytu tiše zavírají, a za chvíli zaslechla zvuk zdviže, která pro ně přijížděla. Nespatřila tvář muže, jenž stál před jejími dveřmi, jenž sledoval Edwina Tannera do domu a jenž nyní zaplatí za svou pošetilost nejvyšší měnou, která ve světě gangsterů obíhá.

KAPITOLA XIX

Poslední dobou Leslie nespávala dobře, ale dnes, první noc v novém bytě, si nemohla stěžovat: spala tvrdě, žádné sny ji neděsily, a – spala dlouho. Když se probudila, svítilo slunce skulinami kolem stažených záclon. Hodiny na nočním stolku ukazovaly tři čtvrtě na dvanáct. Myslela, že se předcházejí, náramkové hodinky však říkaly totéž – a teď si Leslie vzpomněla na schůzku s Albuquerquem Smithem, ale vzpomněla si zároveň na Tannerovo varování.

Už byla ustrojená a popíjela první šálek čaje, a pořád se ještě rozmýšlela, má-li na schůzku jít nebo nejít. V jednu hodinu se Albuquerque Smith podíval na své ploché, brilianty posázené hodinky.

“Ta slečinka už asi nepřijde,” řekl své ženě, a Cora potřásla unuděně hlavou.

“To by člověk od takové holky nečekal… vsadila bych se, že to nemá v almaře tři věci, které by se k sobě hodily -”

“Rád bych věděl, jestli za ní včera večer byl Eddie Tanner.”

Užasle se na něho podívala.

“Copak to nevíš?” zeptala se, a otázka ho z nějaké příčiny popudila.

“Nejsem vševědoucí,” zavrčel.

Ale Cora byla příliš hloupá, než aby se dala umlčet.

“Myslela jsem, že víš o všem, co Eddie dělá.” Usmál se na ni dlouhým, pomalým a zlomyslným úsměvem.

“Uložil jsem jednomu hochovi, aby ho stopoval, ale hoch se neozval. Stačí tato iníormace, aby tvá majestátní mysl byla upokojena?”

Mluvil-li Kerky o její ‚majestátní mysli’, bylo to znamení, že se na ni zlobí a že je na čase přestat s vyptáváním.

I když Leslie Rangerová nepřišla, Kerky Smith bez hosta nezůstal. Čísi stín padl na stůl, a Kerky – s vidličkou napůl cesty mezi talířem a ústy, zvedl hlavu.

“Koukejme, Jiggs!” řekl.

“Pozval jste mě včera na oběd, Kerky, ale já jaksi pozapomněl. Dobrý den, paní Kerkyová! Skupovali jsme Londýn dnes dopoledne?”

Kerky zarazil její stížnosti do podřadné kvality londýnských obchodů.

“Poslyš, Coro, rád bych si s kapitánem Allermanem popovídal. Nechtěla by ses naobědvat nahoře v pokoji?”

Jiggs byl překvapen, když se poslušně zvedla a odešla, bez protestu a aniž se zamračila. Byla – po pravdě řečeno – dokonce ráda, že se na chvíli zbaví manžela, jenž byl dnes v náladě méně shovívavé.

“Kdekdo se činí,” řekl Jiggs. “Za chvíli nebude v Londýně dost koronerů, aby stačili té epidemii stoprocentního amerikanismu.”

Kerky se zazubil.

“Přestaňte shazovat naši rodnou zem, Jiggsi. Myslím, že to vůbec nejsou Američani, ale nějaká cizí verbež. Já vždycky říkám: proč se neseberou a nejdou tam, odkud přišli?”

“To je přesně to, co vždycky říká kde kdo,” řekl Jiggs, “obzvlášť když tazatel není dost inteligentní, aby se zeptal na něco, co může zodpovědět někdo inteligentnější. Kdy vy jedete domů, Kerky?”

“Kdo? Já?” Kerky Smith byl překvapený a zároveň uražený. “Proč já bych jezdil domů? Mám v úmyslu podívat se do Paříže.”

“Víte, co se zde stane člověku, kterého klovnou pro vraždu prvního stupně, Kerky? Ani nejlepší advokáti světa ho nespasí. Tady neexistují žádná tlačítka, žádné protekce. Takovému anglickému soudci záleží čerta starého na tom, jestli obžalovaný má milión dolarů nebo milión dluhů. Musí to být zatraceně nemilé vyjít z cely odsouzenců k smrti a stoupnout na propadliště.”

Úsměv na rtech Kérkyho se nezměnil.

“Snad nečekáte, že vám jde o kejhák, Jiggsi?” otázal se nevinně. “Moc by mne to mrzelo.”

“To je jedna stránka situace,” řekl Jiggs, kterého ničí drzost nikdy nevyvedla z míry, “a povím vám ještě o druhé stránce. Po Londýně se potlouká pistolnický čarostřelec, který je nebezpečnější než horká zima.”

Kerky se znovu zazubil.

“Já jsem tak hubený, že by se žádná kulka do mě nemohla strefit.”

“Ten člověk by se do vás strefil,” řekl s neochvějným klidem Jiggs. “Ten člověk je takové střelecké eso, že by dokázal zasáhnout i váš mozek – a to je opravdu malý terč.”

“Co byste rád k obědu? Porci jedu na paprice? Ne – já nejedu domů – alespoň zatím ne. Až budete v Novém Yorku, řekněte jim, že jsem tady a že si prohlížím pamětihodnosti Londýna:”

Jiggs vstal od stolu.

“Jste zkušený cestovatel, Kerky, a víte, co to znamená, když siréna parníku čtyřikrát zahouká. Že to znamená: Opusťte loď! A jestli jste to houkání přeslechl, jděte rovnou k nějakému dobrému ušaři!”

Jiggs šel vzhůru po náměstí Haymarket, došel až k nároží Panton Streetu a právě uvažoval, kudy Půjde dál, když se od konce Haymarketu přihnal tmavý taxík, jenž prudce zpomalil, až zaskřípaly brzdy, a zahnul do Panton Streetu. tak těsně při obrubě chodníku, že Jiggs ustoupil. Nejenže ustoupil, ale také se přikrčil. Z nitra vozu třeskly tři střelné rány. Ve skle výkladní skříně naskočily hvězdy. Taxík pokračoval v cestě, jel rychle – na drožku až pozoruhodně rychle – ale rychlejší byly střely Jiggsovy pětačtyřicítky. Dvakrát vystřelil a dvakrát drožku zasáhl. Vůz se řítil Orange Streetem, a když Jiggs došel k nároží, byl taxík ten tam.

Policista se objevil na scéně a tvářil se přísně.

“Co to máte v ruce?” otázal se.

Jiggs se podíval a strčil svou pětačtyřicítku zpátky do kapsy.

“To byla pistole,” řekl a polohlasem vysvětlil strážníkovi situaci.

Lidé se začali zastavovat, jiní přibíhali z Haymarketu, a Jiggs nechtěl policistu uvést do trapné situace.

“Viděl jste projíždět autodrožku?”

“Ano, pane, jela Orange Streetem. Uvnitř byl člověk patrně opilý.”

“Ne opilý – patrně umírající, doufám,” řekl Jiggs spokojeně.

V tu chvíli ho strážník poznal.

“Kapitán Ammerman, že ano?” řekl.

“Allerman by bylo lepší, ale i Ammerman poslouží. Tak nějak se jmenuju.”

“Drožka jela značnou rychlostí. Už jsem ji chtěl zastavit.”

“Sotva byste ji byl zastavil,” řekl Jiggs dobrácky, “ale zcela určitě byste byl schytal kulku do břicha.”

Teď už bylo na místě půl tuctu policistů. Seběhli se sem ze všech stran, když třeskly výstřely a zazněly policejní píšťalky. Zatknout nebylo koho, a velký zástup, jenž každou minutou ještě rostl, začal záhy sdílet obvyklý osud zástupů: stal se v očích zákona jediným provinilcem, totiž dopravní překážkou, a byl přísně vyzýván k rozchodu.

Jiggs hlásil střelecký incident Scotland Yardu, ale věci dospěly již tak daleko, že nikoho už nic nemohlo překvapit, a i vrchní komisař, jenž se právě vrátil z ministerstva vnitra, projevil zájem jen nevalný.

Když Jiggs chtěl zběžně přelétnout obsah odpoledního vydání novin, upoutala jeho pozornost zpráva z parlamentu.

V odpovědi na dotaz poslance za volební obvod West Croydon ministerský předseda prohlásil, že byl informován ministrem vnitra o nedávných těžkých nepřístojnostech v Londýně a že sněmovně bude zítra předložena osnova mimořádného zákona. (Potlesk.) Bude obsahovat drastické trestní sankce. Právnímu řádu bude sjednán průchod za každou cenu.

Jiggs byl zvědavý, jaká ustanovení nový zákon přinese. Věděl, že Britové jsou v dobách krize lidé urputní – a když ne přímo divocí, tak jistě nemilosrdní.

Scotland Yard byl těžce ustaraný, ani ne tak vraždami jako faktem, že nedostal žádné další oznámení o vyděračském dopise. Jedné noci napočítaly hlídky osm rozžatých svíček v osmi oknech různých domů. Jména dotyčných obyvatelů byla zjištěna a pečlivě zaznamenána.

“Mám teď jedno jediné přání,” řekl Terry, “aby se nám přihlásil statečný člověk, který řekne: ,Tady je dopis, který jsem dostal, tady si přečtěte, čím mi vyhrožují: a teď je na vás, vašnostové, abyste mě ochránili.’ Dostanu-li zítra ráno takový dopis, budu šťastný.”

Dostal takový dopis následujícího dne v deset hodin dopoledne, ale šťastný nebyl, protože příjemcem dopisu, jenž s obvyklou tištěnou výhrůžkou žádal pět set liber, byla – Leslie Rangerová.

KAPITOLA XX

Přinesla dopis osobně a bylo zřejmé, že ji psaní pobavilo a vůbec nepolekalo. Když Terrymu z čekárny telefonovali, že si s ním přeje mluvit, rozzářil se.

“Doprovoďte ji nahoru,” řekl. “Je to slečna Rangerová,” vysvětlil Jiggsovi a Jiggs něco zabručel.

Terry povstal, když Leslie vešla do kanceláře s úsměvem pro oba.

“Koukněte se na to,” řekla. “Není to legrace?” Terry vzal dopis, spatřil zelený tisk, uhodl obsah ještě dříve, než přečetl jediné slovo, a zbledl. Mlčky podal psaní Jiggsovi.

“Máte vůbec pět set liber, slečno Rangerová?” mračil se Allerman. A pak nadzvedl huňaté obočí: “Ovšem, ovšem! Zdědila jste tisíc liber. A oni se s vámi chtějí podělit rovným dílem.”

“To je přece absurdní,” řekla Leslie. “Poslali mi to jako žert.”

Oba muži se podívali jeden na druhého.

“Myslíte si, Jiggsi, že to je žert?”

Jiggs Allerman se drbal na bradě a rozpačitě se ušklíbal.

“Ne, nemyslím, že to je stoprocentní žert. Co uděláte, Terry?*’

“Ještě nevím. Půjdu za vrchním komisařem. Máme zde rezervní místnosti a mohli bychom jí tam dát postel. Promluvím s vrchní vězeňskou dozorkyní.”

Když Terry vyběhl z místnosti, jako když ho vystřelí:

“Je to opravdu tak vážné?”

Leslie nebyla člověk bázlivý – a přece ji zamrazilo.

“Tedy, slečno Rangerová,” okolkoval Jiggs, “není to tak vážné, a přece by to mohlo být vážné. Ale vím o člověku v Londýně, který to vůbec nebude považovat za žert.”

Vyčkal, až se Terry vrátí, pak se omluvil, popadl klobouk a zmizel. Na dvoře sedl do služebního vozu a dal se odvézt na Berkeleyovo náměstí.

Pan Tanner je doma – řekl úpravný dveřník, muž nevysoké postavy – a jistě ho za okamžik přijme. Přitom si dveřník Jiggse prohlédl zkoumavým pohledem od prořídlé kštice až po solidní boty.

“Odpusťte, že jsem vás nechal čekat, Jiggsi,” řekl Eddie Tanner, zavíraje dveře za svým hostem. “Posaďte se. Zapálíte si? Mám dobré doutníky.”

Jiggs pozvání přijal.

“Děje se něco?”

“Vůbec nic,” řekl Eddie. “Budu asi muset zajet na týden do Berlína. Člověk nemůže na dálku přimět pány advokáty, aby sebou trochu hodili.”

“V Londýně je teď hezky rušno,” řekl Jiggs.

Eddie Tanner přikývl hlavou.

“Slyšel jsem, že si včera někdo po vás střelil. Jeden z mých přátel byl právě na Haymarketu.”

“Jeden z vašich přátel mě sledoval od Scotland Yardu, a byl tudíž na Haymarketu,” řekl Jiggs přívětivě.

“Tak či onak – nedostali vás,” usmál se Eddie, “za což jsme všichni velmi vděční osudu.”

“Někoho nedostanou, někoho dostanou – a těch není málo. Poslyšte, Eddie, já nevěděl, že ti lidé nevynechávají ani ženy.”

Eddie zvedl hlavu.

“Jak to myslíte?” zeptal se.

“Myslím například to děvče, co zde bývalo – jak se jenom jmenuje? – jo, míním slečnu Rangerovou. Vybafli na ni dnes ráno se zeleným psaním. Taxa je pět set liber – pětadvacet set dolarů podle starého kursu, když libra byla ještě libra.”

“Slečna Rangerová?” Eddie Tanner, jindy tak neochvějně klidný, tentokrát očividně zneklidněl. “Zelení? To jsou ti lidé, kteří posílají dopisy zeleně tištěné, že ano? Je to žert.”

Jiggs potřásl hlavou.

“Nemyslím, Eddie, že to je žert.”

Edwln Tanner si velmi pomalu vzal cigaretu ze zlaté tabatěrky a zapálil si.

“To je vrchol drzosti,” řekl po chvíli. “Ale nemyslím, že z toho něco bude, Jiggsi. Co s tou mladou dámou uděláte?”

Jiggs se zazubil.

“Popis bezpečnostních opatření uveřejníme v odpoledních hodinách. Nepřehlédněte je.”

Eddie se zasmál.

“Byla to hloupá otázka. Vy už jdete, Jiggsi?”

Jiggs přikývl.

“Přišel jsem jenom na skok,” řekl.

Téhož večera ve čtvrt na osm Kerky Smith nervózně procházel sem a tam velkou dvoranou svého hotelu, a každých pár minut se zastavoval a koukal na hodinky. Byl senzačně vyštafírovaný, vesta a vázanka zářily bělostí a v klopě fraku měl velkou gardénii.

“Na mou duši, Kerky, vypadáte velkolepě!”

Kerky zajel, jakoby bezděčně, rukou do vnitřní kapsy saka a pomalu se obrátil.

“Haló, Eddie!” řekl.

“Pojďte něco vypít do baru.”

Sestoupili do zimní zahrady a Eddie lusknutím prstů přivolal číšníka.

“Jdete do opery, viďte?”

“Ne, jdu do divadla. Zatracené ženské! O dochvilnosti nemají ponětí… Cora šla dopoledne nakupovat.” Znova se podíval na hodinky. “Trvá jí vždycky hodiny, než se hodí do parády.”

“Je to divné, jak ženy nechávají člověka čekat,” řekl Edd.

Vyfoukl kolečko kouře a koukal, jak se rozplývá. “Pamatujete se na tu mou sekretářku, na slečnu Rangerovou? Hrozně milé děvče. Šel jsem ji navštívit a čekal jsem celé odpoledne, ale je na Scotland Yardu. Nějaký šprýmař jí poslal dopis sorty ,plať, nebo pojdi’ a mám dojem, že si Jiggs a Terry Weston kvůli tomu dělají starosti. Já jsem jim řekl, že si tím nemusejí lámat šišky.”

“‘se ví,” zamumlal Kerky, nespouštěje oči z vchodu do baru.

Protože já na to koukám takhle.” Eddie se díval na svou cigaretu, jako by z jejího popela chtěl vyčíst tajné poselství. “Slečně Rangerové se koneckonců nemůže stát nic horšího, než by se mohlo přihodit řekněme Coře. Dejme tomu, že zítra ráno najdou tu Rangerovic holku mrtvou – no jo, ale stejně by se mohlo stát, že vám ráno přinesou v ozdobném košíku Cořinu hlavu, jen tak – coby veselý počinek do nového dne.”

Teď Kerky naslouchal pozorně, s nehybnou tváří. Jen chvění rtů nemohl potlačit. Měl velmi rád tu svou platinovou ženu, byl na ni nezřízeně pyšný a věděl, že muž, který tu s ním sedí a jenž tak lhostejně pokuřuje, je dokonale prostý sentimentality. A že by Cořina hlava pro něho neznamenala víc než hlava nějaké ovce. Kerky sám byl nelítostný a nemilosrdný, ale Edwin Ttoner byl odchovanec školy, z níž vycházeli chlapi ostří a tvrdí jak ocel.

Zavládlo ticho – velmi dlouhé ticho.

“Platí, Eddie,” řekl pak Kerky a odkašlal si. Byl sám překvapený, jak chraptivě zněl jeho hlas.

Edwin Tanner se podíval na hodinky a vstal.

“Je mi líto, že jste zmeškal to divadlo,” řekl. “Počítám, že Cora uvázla někde v dopravní šlamastice a že tu bude kolem osmé.”

Bylo pět minut po osmé, když se Cora objevila – do bělá rozpálená vzteky, velmi řečná a také trochu vystrašená.

“Poslyš, Kerky,” (hovor se odehrával v soukromí jejich obývacího pokoje) s tím člověkem musíš zatočit, toho člověka musíš odrovnat! Zavřeli mě do nějakého pokoje – mě, mě se opovážili zavřít a nabulíkovat mi, že stůněš a že mě chceš vidět -”

“Zavři tu svou mluvnici, sladká,” řekl Kerky mírně.

“A bolí mne hlava!” pokračovala.

Kerky se zazubil.

“Buď ráda, že máš hlavu, která tě může bolet – věř mi! Řeknu ti, Coro, ten chasník je mazaný. Skoda že ten melouch neděláme spolu, on a já.”

Cora Smithová věděla, že mluví o jejím někdejším manželovi. Nikdy o Edwinu Tannerovi nemluvil jinak než o ,tom chasníkovi’.

Přesně v osm hodin byl Jiggs volán k telefonu a poznal hlas Eddieho Tannera.

“Nedělejte si žádné starosti o slečnu Rangerovou,” řekl. “Mám dojem, že to byl žert.”

“Prima,” řekl Jiggs a tlumočil novinu Terrymu.

“Ale nemůžete se přece spolehnout na slovo takového člověka,”

“Můžete se spolehnout na jeho slovo,” řekl Jiggs důrazně.

“Když říká, že to je žert, je to žert.”

“A vy věříte, že to je žert?”

“Původně jsem to nevěřil,” řekl Jiggs a potřásl hlavou. “Teď to věřím.”

“A že Leslie není nijak ohrožená?”

“Jsem o tom přesvědčený,” řekl Jiggs, “a snesete-li to veršované: Slečně Rangerovic nehrozí zlého vůbec nic.”

Terrymu nakonec nezbylo než dovolit zmíněné slečně Rangerovic, aby opustila Yard a vrátila se do svého bytu. Terry Weston se k tomu rozhodl s těžkým srdcem – Leslie však si oddechla. Nevěděla, že po celou noc hlídkuje na chodbě před jejími dveřmi detektiv, ani neměla tušení, že auto, které po většinu noci parkovalo přímo proti portálu činžáku, je vybaveno kulometem, za nímž sedí Jack Summers, zvaný Anglán, největší střelecké eso mezi zabijáky, importovanými do Chicaga.

Příštího odpoledne měla Leslie hosty. Jiggs a Terry Weston ji poctili návštěvou a přišli vypít šálek čaje. Oba chtěli vidět byt – a zejména chtěli poznat ‚přístupové cesty’, a jak Jiggs, tak Terry byli velmi zvědavi, co dělala před třemi dny v londýnské City. Jiggs na to přivedl řeč.

“Potkala jste tuhle v City mého starého přítele, slečno Rangerová, viďte? Míním chvalně známého inspektora Tetleye.”

Leslie na existenci inspektora Tetleye už dávno zapomněla. Ale teď si zase vzpomněla.

“Ano, ano. Vracela jsem se z Rotherhithu a taxík musel zastavit před křižovatkou. Tam ke mně přistoupil a oslovil mě. Já ho neznala.”

“Ale počítala jste s tím, že vás vyhledá, Leslie. Že”ano?”

Potřásla hlavou.

“Tak tedy on s tím počítal. Čekal na vás asi deset minut na chodníku – a pak k vám přistoupil, jak poznal, ve kterém voze jedete, to nevím.”

“Ó…” zalapala po dechu.

Teď prvně pochopila význam těch tří bílých koleček, přilepených na drožku, a vylíčila Terrymu a jiggsovi, jak to všechno bylo.

“Když jsme vystoupili z vozu – tedy taxíkář a já – viděli jsme, že nám někdo přilepil na vůz tři bílé papírky. Podezírala jsem toho námořníka na motocyklu.”

Jiggs prudce zvedl hlavu.

“Povězte nám o tom námořníkovi na motocyklu,”

Vysvětlila mu, že jela do Rotherhithu zařídit odvoz nábytku ze skladiště a že tam zaslechla hlas, jenž jí byl povědomý.

“Vůbec si nemyslím, že to byl týž muž, protože – doufám, že se neurazíte – všichni Američané mluví stejně.”

“Doufám, že se neurazíte, ale oni stejně nemluví,” řekl Jiggs, “ale přejděme pomluvu mé mateřštiny bez dalšího komentáře. Jste si docela jistá, že jste slyšela muže, jenž vás odvážel z domu v noci poté, co byl zavražděn Eliáš Decadon?”

Zaváhala.

“Jsem si skoro jistá.”

“Dobře jste si ho prohlédla?”

Popsala muže i jeho druha. Jiggs si drbal bradu. Potom:

,,Měl na sobě vysoké boty a námořnický svetr a potloukal se po přístavišti. Kdo to skladiště koupil? Promiňte, to ovšem nemůžete vědět. Otázka se tudíž z důvodu její pošetilosti škrtá. A to je všechno, co si ti dva námořníci povídali?”

“To je všechno – až na nějaký vtip o… o nějakých děvčatech, ale to nestojí za zmínku.”

“Všechno stojí za zmínku,” řekl Jiggs. “Co si říkali?”

Pověděla jim to.

“Já si vezmu Janu a ty si vezmeš Christabelu?” Jiggs zkrabatil čelo. “Zní to jako narážka na nějaké záletnické dobrodružství, o něž mezi námořníky není nouze.”

Zachytil Westonův pohled a začal okamžitě mluvit o něčem jiném. Když byli venku:

“Nač a proč jste mi signalizoval ‚stop’?” zeptal se Jiggs.

“Něco mi napadlo,” řekl Terry rychle, “i když teď ještě nemohu posoudit, zda z toho něco bude. Nevím, jak to chodí u vás ve Státech, ale u nás má většina člunů a vlečných lodí dvě jména, zpravidla dívčí. Najdete zde spoustu Marií a Ann, i Markét a Viktorek, a nepochybuju, že někde na Temži je také nějaká Jana a Christabela.”

Jiggs táhle hvízdl.

“Jméno lodě? V tom by opravdu mohlo být vysvětlení vtipu!”

“Jsou patrně opravdu na lodi, která se jmenuje Jana a Christabela. A neklame-li mě paměť, není to žádná kocábka, nýbrž parní remorkér.”

Jakmile se vrátili do Yardu, spojil se Terry s šéfem říční policie, jenž byl živoucí encyklopedií, pokud jde o plavidla všelikého druhu.

“Jana a Christabela? Ano, znám. Je to velký dvoumotorový remorkér s osvědčením způsobilosti pro dálnou plavbu. Patříval londýnské Betonii, což byla cementářská firma. Když Betonia zkrachovala, byl remorkér prodán – podívám se, komu.”

Za deset minut volal zpátky a podal slíbenou informaci: remorkér byl prodán nějakému panu Grayshottovi z Queensboroughu. Plavidlo kotví většinou v hlavním temžském přístavu. Před dvěma týdny vezlo dříví do Teddingtonu, ale pak se vyskytla nějaká technická závada a od té doby se strojníci vrtají v mašinách a majitel lodě musel odmítat všechny další zakázky.

“Kde je remorkér nyní?” zeptal se Terry.

“Buď v hlavním přístavu – nebo snad v Greenvichi.”

Trvalo tři čtvrtě hodiny, než se říční policii podařilo zjistit, kde se Jana a Christabela nachází. “Stroje jsou asi už zase v pořádku,” řekl šéf říční policie, “protože remorkér se bez cizí pomoci přemístil a kotví toho času poblíž Isle of Dogs. Loď byla ostatně prodána do Ameriky a část posádky, která s ní má přeplout Atlantik, je už na palubě, ale něco neklapalo s registrací. Tak je ještě zde.”

Téže noci jel Terry rychlým vozem do Greenwiche. Na greenwichském molu ho očekával policejní motorový člun. Jakmile Terry Weston vstoupil na palubu, člun zajel do středu řeky, pak opsal oblouk a zamířil přídí proti proudu.

“Tam je,” řekl seržant, velitel člunu.

Terry zaostřil triedr na mohutné plavidlo se dvěma komíny, zakotvené těsně při břehu. Remorkér byl ponořen ve tmu. Jen předepsaná světla hlásala, že loď kotví. Obrys nasvědčoval, že je to plavidlo mohutné, a Terry ochotně uvěřil, že Jana a Christabela je nejrychlejší lodí na Temži.

“Přejete si vystoupit na palubu?”

“Ne,” řekl Terry. “Nechci, aby ti lidé pojali sebemenší podezření, že jsou pod dohledem; ale remorkér musí být hlídán dnem a nocí. Dohodl jsem se s velitelem říční policie, že pošle do Greenwiche dostatečný počet lidí, aby se mohli střídat, a strážní službu že převezme zvláštní motorový člun. Nebude na něm vidět, že je policejní, ale bude mít na palubě vysílačku a telegrafistu – a všechny poznatky musj být ihned hlášeny Scotland Yardu.”

Příliv stoupal a motorový člun pokračoval v plavbě, až se dostal do blízkosti vysoké budovy skladiště kdysi Zaymenova. Na sousedním molu právě skládali ze dvou nákladních člunů cihly při světle oslnivých acetylénových lamp. V jejich záři Terry viděl průčelí opuštěného skladiště. Na jeho rampě nebyl nikdo.

“Přejete si přistát?”

“Ne, nemyslím, že by to stálo za to. Odvezte mě k Starému labutímu molu. Řekl jsem řidiči mého auta, aby mě tam čekal.”

Motorový člun zamířil znova do středu řeky. A pojednou:

“Pozor!” vykřikl jeden z policistů.

Kormidelník se ohlédl, pak bleskurychle otočil kolem a člun zahnul prudce doleva. Byl to rychlý manévr, a přece unikli záhubě jen o vlas. Nad nimi strměla masivní příď mocného remorkéru, jenž je pak minul v těsné blízkosti. Teprve v tuto chvíli náhle vzplanula jeho boční světla. Do tohoto okamžiku byla loď neosvětlená. Seržant něco zakřičel, ale remorkér uháněl dál.

“Plul bez světel!”

Seržant se vztekle díval za mizící zádí Jany a Christabely.

“Seberu za to kapitána!”

“Raději ještě ne,” řekl Terry. “Zatím toho nechme.”

Když se vrátil domů, našel Jiggse zahloubaného do zvláštního vydání večerníku se zprávou o nových opatřeních, jež mají čelit vlně zločinů. V právnické mluvě se souhrn opatření jmenoval: “Dodatek k Trestnímu zákoníku: Zákon o mimořádném zmocnění soudů.”

“Někteří z těch vagabundů zastříhají ušima,” řekl Jiggs. “Smrt za použití granátové pumy, – doživotní za přechovávání granátových pum, – pětadvacet ran karabáčem za neoprávněné nošení nabitých střelných zbraní, – sedm let a pětadvacet ran karabáčem za účast na organizovaném vydírání…”

Jiggs přeskakoval podrobnosti, soustředil se na sazby, a obdivně potřásal hlavou.

“Ten karabáč – říkají mu devítiocasá kočka – se jim nebude líbit, ale koneckonců: kdo se bude ohlížet na gusto těch hadrníků? Čtrnáct let a pětadvacet ran za použití střelné zbraně s úmyslem usmrtit – pane jo!” Zahvízdal. “A to není všechno. Padesát tisíc liber odměny – a to je už nějaká odměna – za informaci.” četl nahlas Jiggs, “která povede k usvědčení osoby nebo osob vinných vraždou, spáchanou na -”

Složil noviny.

“Napřed chyť zajíce,” řekl, “pak mu dej za ucho a on ti poví, kde je liška. Pak chytíš lišku, dáš jí za ucho a ona ti poví… a tak dále, a nakonec se dostaneš k velkému medvědovi a toho pověsíš. Co jste dnes večer zjistil o Janě a Christabele?”

Terry mu vylíčil bleskové dobrodružství na Temži a Jiggs mlčky naslouchal. Pak řekl:

“Vědí o každém vašem kroku. Až zítra tu loď prohledáte a budete dávat kapitánovi blokovou pokutu za plavbu bez světel, zjistíte, že na palubě je posádka zbrusu nová. Možná že už bude nový i majitel remorkéru a že ten velký dvoumotorák patří nějakému nemanicovi, který dosud nevlastnil ani pramičku. A pak jste se podíval na to skladiště? To je gól pro vaši Leslie – nezapomeňte připsat jí ho k dobru.”

“Co se stane s tím skladištěm?”

“Nic. Ti lidé si mohou dovolit skoupit řadu baráků a dát je strhnout. Ostatně – nemusí to pro ně být stoprocentní ztráta: mohou to skladiště zase prodat a tratit jen maličkost. Ale jak říkám: mohli by si dovolit odepsat to všechno. Peníze se jim jen hrnou.” Jiggs se opřel o lenoch křesla. “Čtyřicet tisíc liber denně – to je dvakrát sto tisíc dolarů. Dobře si to pamatujte, synku. A vždycky se vyskytne užitečné minimum vzdorovitých paličáků, aby ti vagabundi měli záminku k nějaké ostrostřelbě a připomenuli tak dalším obětem, že to míní vážně.”

KAPITOLA XXI

Jiggs popsal paní Coru Smithovou celkem přesně, když řekl, že je krásná, ale pitomá. Když byl v ráži, dával jí přízvisko gardám. Nikdo přesně nevěděl, co to znamená, ale znělo to podezřele jako nadávka málo salonní. Kdyby Cora nebyla vskutku pitomá, byla by si jistě všimla, že trpělivost jejího chotě se chýlí ke konci. Když zakňourala posté, že by přece měl ,něco podniknout”, přestal číst noviny, velmi rozvážně je složil a dal je do koše, jako by ukládal do bankovní pancéřové schránky cenný papír v hodnotě miliónu dolarů.

“Poslyš, Coro! Víš, že o svých obchodních záležitostech málokdy s někým mluvím. Vím, že sis hodně zkusila, když tě vrazili do té temné komůrky a když ti řekli, abys tam počkala. Mám ti říci, proč jsi tam byla? Tak abys to věděla: Někdo poslal výhružný dopis té holce Rangerové. Kdo to je, to víš, protože jsi s ní mluvila; kdo to je, to víš, protože u mné měla nastoupit místo sekretářky; a kdo to je, víš bez dalšího vyptávání prostě proto, že to víš!”

“Co to má společného se mnou?” zeptala se Cora umíněně.

“Hned k tomu přijdu. Oni si mysleli, že mám nějaký vliv na toho podřadného meloucháře, co se roztahuje po Londýně. Tak tě zavřeli a drželi tě tam tak dlouho, dokud někdo ten dopis pro Rangerku neodvolal a dokud jí neřekl, že to byl žert. A kdyby ten dopis nebyli odvolali – mám ti říci, co by se ti bylo stalo, Coro? Byli by ti ukrojili tu tvoji šišku.”

Dívala se na něho s otevřenými ústy.

“Mně?” potom zakvičela.

Vážně přikývl.

“Ano, chtěli tě zabít, děcko, useknout ti hlavu a poslat mi ji jako prezent.”

Opovržlivě se usmála.

“A přestaň se culit. Byli by to udělali – krom jiných věcí. No – a tak teď už budeš hodná a přestaneš fňukat?”

Ale Cora bublala vzteky.

“Kvůli té zatracené blbé stenotypistce?! Kam to máš okna, Kerky! A ty si tady sedíš a mluvíš o tom, jakoby -”

“Přestal jsem o tom mluvit, andílku,” řekl Kerky, “a ty jsi o tom přestala mluvit. Já vím velmi přesně, jak ti je, ale ty nevíš, jak je mně, protože já neotvírám chlebárnu tak dokořán jako ty. Něco se stane – dřív, než si myslíš. Neprojde jim to. A já jim to nedaruju. V tuto chvíli mám přechodný nedostatek nápadů – ale já na něco přijdu, a pak si s tím chasníkem promluvím řečí, které porozumí.”

“Ale já chci, abys setřel tu holku,” řekla divoce.

Kerky se usmál.

“Dočkej,” řekl významně.

Ale událost – lépe řečeno: senzace – příštího dne způsobila, že Kerky na Leslie Rangerovou rázem a dokonale zapomněl.

Skorem kdekdo zná Cuthberta Drooda. Požívá mezinárodní pověsti jako lovec dravé zvěře, jako cestovatel i jako výborný společník a jako člověk, jehož osobní neohroženost dosvědčuje nejvyšší vyznamenání, jakého může statečnost dosáhnout – Viktoriin kříž.

Cuthbert Drood byl jedním z mála záložních plukovníků na světě, jenž nevyužívá svého práva mít šarži na vizitkách, a jenž slyší na prosté oslovení ,pane’. Byl to urostlý muž světlé pleti a nazrzlých vlasů, jenž věnoval zimu lovu či honům a léto jachtařině. Jeho otec byl pivovarník. Kromě toho měl Cuthbert Drood z otcovy a matčiny strany úhrnem šest příbuzných, z nichž každý mu odkázal po miliónu liber šterlinků. Byl dobrý boxer, za studentských tet si vyběhal šampionát university, hrál tenis, byl vynikající střelec a – starý mládenec.

Neobrátil se na policii, když ráno – jednou a touž poštou – dostal dva dopisy, jeden tištěný modře a druhý tištěný zeleně. Zařičel potěšením, zvedl telefon a pozvonil tiskové agentuře.

“Nelíbí se mi,” řekl, “že lidé, kteří dostávají vyděračské cedulky, jsou jaksi upejpaví a nechávají si to tajemství pro sebe. Bojím se, že by policie držela i můj případ pod pokličkou – a tak pro jistotu volám napřed vás, než pojedu na Scotland Yard říci jim, že jsem nedostal jeden hadr, ale hned dva!”

O několik minut později zvonil telefon na Terryho stole. Drood pověděl Westonovi o výhružných dopisech a dodal, že informoval tisk.

“Tyhle případy potřebují publicitu – čím víc, tím líp. Nikdy jsem si nedělal reklamu, ale tentokrát mám chuť pozvat si parádní kutálku. Nemám pravdu?”

Když Terry k němu přijel, našel ho v knihovně, kde s ním bylo půl tuctu opálených mužů různého věku. a v dosahu každého hosta byla velká sklenice plná nebo zpola plná whisky. Terry byl halasně představen a ukázalo se, že jeden každý z těch bujarých mužských je lovec, kámoš velkého Cuthberta.

“Postaráme se, aby si ta banda přišla na své.” hlaholil Drood. “Už se mi dělalo nanic z toho, jak na ty dopisy reagují i nejlepší lidé Anglie. Mladý Ferthen by zasluhoval napráskat kárabáčem – zaplatil a práskl do bot. Nevěřil byste, že sloužil u stočtyřiaosmdesátých a že si za války vedl dobře.” Hluboký bas zavrčel, že to opravdu demoralizuje.

“Mě to nedemoralizovalo,” zařičel Cuthbert a zazubil se. “Přátelé mi prokázali čest a shromáždili se zde k této zajímavé příležitosti. Budou zde dnes přenocovat. Veškerému služebnictvu jsem řekl, aby šlo ke všem čertům – a dojde-li k nějaké střílenici, přisadíme si!”

Terry se vracel do Yardu s pocitem, ze konečně svitla jakási naděje: Cuthbert Drood je oříšek, který ani Modří, ani Zelení asi nebudou s to rozlousknout.

Za návštěvy se dozvěděl jednu zajímavou věc: modrý dopis byl dán na poštu předevčírem, ale byl adresován do Ebury Streetu. kde Drood sice měl také dům, ale kde nebydlel. Nájemník tohoto domu opravil adresu a vrátil dopis poště. Tak se stalo, že Drood dostal modrý dopis se zpožděním a – současně s vyděračským listem zeleným.

Terry se stavil pro Jiggse a vylíčil mu podrobně situaci.

“Četl jsem to ve večerníku,” řekl Jiggs. “Je to divné a vzniknou z toho komplikace. Jasně z toho však vysvítá,” pokračoval Jiggs, “že zelená a modrá tlupa uzavřela nějakou dohodu. Nevím, kdy to udělali, ale mám dojem, že to muselo být brzo po smrti starého Decadona. Oba gangy si rozdělily bohatou část Londýna s tím, že jeden nepoleze druhému do zelí. Tak se vysvětluje, proč Drood dostal dva dopisy. Modří poslali psaní do Ebury Streetu v domnění, že tam bydlí. Zelený gang adresoval dopis do Park Streetu. Otázka teď není, zda se Droodovi a jeho kámošům podaří zahnat ty vagabundy střelbou na útěk. Otázka je: jaký postoj teď zaujmou Zelení vůči Modrým – a naopak, a co v té věci podniknou. Moc bych za to dal, kdybych si mohl poslechnout šumot ve správném telefonním drátu!”

Jiggs Allerman měl pravdu. Šum v jednom telefonním vedení byl velmi zajímavý. Kerky Smith mluvil ze svého přepychového hotelového apartementu s Edwinem Tannerem. Eddie byl v někdejší malé pracovně Leslie Rangerové na Berkeleyově náměstí a s ním tam byli tři mladí muži. Vypadali velmi spořádaně, seděli na krajích židlí a jeden každý držel svou bouřku čili tvrdý černý klobouk na kolenou.

“‘se ví,” řekl Eddie. “Četl jsem to v novinách… Jeden člověk dostal dva dopisy, po jednom od každé skupiny.”

“Jo,” řekl Kerky přesladce. “Zelení chtěli pět tisíc liber. Ten ošuntělý kapesní zloděj, který si říká Modrý a myslí, že disponuje partou, ten by byl rád, kdyby dostal dva tisíce. Myslím, že v tom případě bez řeči vyhrává ten silnější.”

Eddie se usmíval.

“Máte to všechno popletené. Silnější není ten, kdo si víc otevírá hubu.”

Kerky Smith dlouho přemýšlel, než promluvil.

“Ať je to tak nebo onak,” řekl, “nikdo beztak nedostane nic. Ten člověk je stoprocentní veterán z velké války a bouchačka je pro něho tak všední věc jako párátko.”

“To je fakt,” souhlasil Eddie. “Možná že si ti Modří a Zelení o tom promluví a na něčem se dohodnou.”

“Možná že si spolu promluví,” řekl Kerky, “ale myslím, že si spolu nepromluví. Nemůžete chtít po velkoobchodníkovi, aby si zadal schůzkou s hokynářem.”

“To je váš názor na situaci, Kerky?”

“‘se ví, že to je můj názor,” odpověděl Kerky a položil telefon.

Byl toho dne v nekompromisní náladě. S Corou pořád ještě nebyla řeč – stále ještě měla vztek na lidi, kteří ji unesli. Kerky sám se cítil uražený a byl ve své nejlepší lidožroutské formě. Otázka teritorií nebyla vyřešena ani dokonale, ani uspokojivě. Zmocněnci obou stran sice probírali sféry zájmů a došli k povšechné dohodě, Velký hoch sám však ještě nic neschválil.

A teď se tu vyskytl problém, velmi ožehavý a životně důležitý: Kdo sestylizuje odpověď vzpurnému Cuthbertu Droodovi? Celý svět ví, že se postavil Modrým i Zeleným a nebylo by dobré, kdyby vyvázl beztrestně. Ale na štěstí byl trest – přiměřeně okázalý a proveditelný – k dispozici. Obě strany totiž byly na podobnou záležitost připravené, ačkoliv jedna nevěděla o druhé, pokud jde o formu trestné expedice.

Eddie si začal dovolovat. Nejenže se dopustil neprominutelných prohřešků – teď jeho vinou nastala nová, mrzutá situace, přesně tak, jak to Kerky předvídal. V omezeném a cizím prostoru, jako Londýn, není místa pro dvě party. Buď se musí spojit, nebo jedna z part musí vypadnout – a Kerky věděl, která by to byla.

Jeho podrážděnost ještě stoupla, nálada se ještě více zachmuřila, když vešel do obývacího pokoje a našel tam Coru. Nesnášel brečící ženy a nevzpomněl si na příčinu, dokud mu ji Cora nepřipomněla,

“Nemůžeš to pustit z hlavy, děcko? Už na to nemysli.”

“Byli by mě oddělali, a tobě by to bylo bývalo jedno,” vzlykala. “Já jsem ti mockrát říkala, jaký je Eddie. Ty si myslíš, že je bačkora, ale to se zatraceně mýlíš. Je to chlap tvrdá – tvrdší než všichni tvoji lidi dohromady. Víš, co mi jednou udělal, když jsem se na něho namíchla? Chytil mě za krk a podržel mě z okna osmnáctého poschodí… v Novém Yorku. Byla jsem vyděšená k smrti.”

Naříkala a vzpomínala na výdrž, ale Kerky musel odejít. Měl velmi důležitou schůzku.

Ve čtvrti Soho byla nevelká holičská oficína, za níž byla velmi soukromá místnost, vyhrazená velmi výjimečným zákazníkům. Kerky mezi ně patřil. Vešel, svlékl sako, snědý holič zavřel dveře a vzal k ruce hřeben a nůžky. A co holič pověděl Albuquerquovi Smithovi a co Albuquerque Smith pověděl holiči, bylo přísně neveřejné.

Byla to Kerkyho oblíbená metoda: kdykoliv se objevil v nějakém novém městě, objevil se tam i člověk, jenž koupil nějakou holírnu, zařídil za ní pokoj s těžkými, hermetickými dveřmi, a zaměstnával dva lidi, kteří mluví stejnou řečí jako on sám. Taková oficína představovala ideální zpravodajskou ústřednu. Stejně jako holírna patřila k podniku i malá sázkařská kancelář. Byla v prvém poschodí, měla tucet telefonů, ale jen dva tři úředníky.

Kerky skončil rozhovor, sám se učesal a loudavým svým krokem prošel ‚veřejnou’ holírnou. Jeho auto, jež čekalo naproti ve vedlejší uličce, nehlučně přijelo k chodníku. Kerky nasedl a vůz se rozjel. Skoro ve stejnou chvíli ho začalo předjíždět jiné auto.

Kerky vytušil nebezpečí a ve zlomku vteřiny, než se rozřehtal kulomet, sebou hodil na podlahu svého vozu. Slyšel řinčení skla; několik střepin na něho spadlo. Jeho řidič se zhroutil a padl na volant.

Zazněly výkřiky a policejní píšťalky. Vzrušení lidé ječeli jako pominutí. Strážník, jenž přiběhl, pomohl Kerkymu z vozu. Byl otřesen, ale nezraněn.

“Myslím, že můj šofér je postřelený.”

Lidé řidiče opatrně vyprostili a položili ho na chodník, a někdo zatelefonoval pro ambulanci.

Kerky Smith nebyl vyděšený; nebyl vskutku ani raněný. Byl jen trochu víc než jen znepokojený. Ale mezi všemi pocity převládal respekt k nepříteli, kterého podceňoval.

Jeden večerník konstatoval suše: “Záhadná střelba v Soho.” Jiný – jenž spíš tušil, než věděl: “Kulometná bitva mezi gangy.”

“Což je pravda,” řekl Jiggs, když se zastavil na rohu nábřeží a koupil si noviny. “Přesně tak to je. Trochu pyrotechnického představení s modrým a zeleným bengálem – a Kerky Smith trochu méně sebejistý, než byl. Říkám vám, Terry, že ten člověk uspořádá nějaký cirkus. Prostě se musí vytasit s něčím velikým, aby nepropadl mindrákům.”

“Totéž si myslím já,” řekl Terry zamyšleně. “Ani já nejsem tak sebejistý, jako jsem byl dopoledne.”

“Ohledně Drooda?”

“Kdokoliv tam půjde, musí počítat s rachotivým uvítáním.”

Terry přikývl.

KAPITOLA XXII

Ačkoliv majitel domu uváděl, že byt Leslie Rangerové je ve čtvrtém poschodí, byl doopravdy ve výši pátého patra. Přízemí budovy zabíraly totiž obchodní místnosti s vysokými stropy, a pak tu byl ještě mezanin, který se jaksi nepočítal vůbec.

Leslie si v novinách přečetla, co Cuthbert Drood vzkázal gangsterům, a pocítila osobní zájem: neboť Drood patřil k osobnostem veřejného života, které jsou romantickým idolem mladých. A pak tu byla další okolnost tak říkajíc ještě osobnější: Leslie objevila, že ze svého ‚zvýšeného’ čtvrtého patra vidí přes ulici na plochou střechu domu, jejž Drood právě měnil v pevnost. Na této střeše provozoval Cuthbert Drood – minimálně oděný – každého rána gymnastickou rozcvičku. Leslie neodolala zvědavosti a se zájmem toto cvičení neznámého atleta sledovala.

Bezplatná podívaná se jí naskytla hned prvního rána, když se probudila v novém bytě – a záhy zvěděla, kdo že je ten urostlý muž, oděný v modré šortky a nic jiného.

Už se stmívalo, ale dešťové mraky, jež stínily Londýn, se ztratily, a na západní obloze vzplály temně oranžové červánky. Vzduch byl mimořádně čistý a viditelnost i do značné dálky byla znamenitá. Když vystrčila hlavu z okna a natáhla krk, viděla dokonce světla Hampsteadu.

Leslie seděla u okna a koukala zamyšleně pánubohu do oken, když zpozorovala, že se něco děje na vysoké střeše domu, sousedícího s pevností Cuthberta Drooda. Z této střechy muselo být dokonale vidět na Droodovo ranní cvičiště. Pozornost Leslie Rangerové upoutal muž, jenž se zřejmě skrýval za komínem a prozradil svou existenci tím, že z tohoto úkrytu opatrně vykoukl – a zase rychle zmizel. Napřed si Leslie myslela, že to je detektiv, protože byla přesvědčená, že policie učinila důkladná opatření a má své lidi na všech místech, odkud je vyhlídka. Chvíli se ještě dívala, ale domnělého detektiva už nespatřila. Potom podlehla chronickému pokušení: vstala, došla k telefonu a zavolala Terryho. Muž za komínem – to si přiznala – představoval velmi chatrnou výmluvu. Ale byla to výmluva.

Terryho dlouho nemohli najít, ačkoliv byl určitě někde v budově Yardu. Telefonista, jenž zřejmě pochytil od Jiggse Allermana nové výrazivo, nakonec řekl, že jí šéfinspektor Weston ,zabzučí!’ O deset minut později jí Terryho hlas příjemně rozbušil srdce.

“Je to snad hloupá otázka,” řekla, “ale máte nějaké lidi kolem domu pana Drooda?”

“Máme tam pár detektivů,” odpověděl Terry překvapeně. “Proč se ptáte?”

“Vidím ze svého okna na střechu Droodova domu i na střechu sousedního objektu. A na té druhé střeše jsem zahlédla nějakého muže. Teď už je skoro tma, ale před chvílí jsem ho viděla naprosto zřetelně a uvažovala jsem, zda to je detektiv.”

Slyšela, že se Terry s někým radí, a když zaslechla šťavnaté citoslovce, domyslela si, že poradcem je Jiggs.

“Dovolila byste, abychom vás navštívili – kapitán Allerman a já?”

Měla špatné svědomí, že je obírá o čas, který patří jejich službě, a řekla to.

“Vůbec ne,” odpověděl Terry. “Ta návštěva bude ostatně také služební. Ale než k vám odjedu, spojím se s úředníkem, který velí té operaci, a zeptám se ho, zda prohlížel střechu – patrně to byl on.”

Přijeli za půl hodiny.

“Nenašel jsem Tetleye,” řekl Terry, “ale bylo mi řečeno, že zde byl celý podvečer – a tak muž, kterého jste viděla, byl asi Tetley.”

“A on také rozsvítil žárovky na střeše?”

“Cože?” otázal se Jiggs prudce. “Jaké žárovky?”

Zavedla ho k oknu a Jiggs ji málem odstrčil. Na ploché střeše Droodova domu svítily tři červené žárovky rozmístěné do tvaru trojúhelníku.

“To je divné,” řekl Jiggs a zamyšleně si mnul rty. “K čemu to tam u všech čertů dali?”

“Tetley má asi na střechách své lidi a patrně jim chtěl poskytnout orientační body,” řekl Terry. “Hlásil mi, že bude mít odstřelovače v tuctu oken, ze kterých je vidět na Droodův dům.”

“Tak tak,” řekl Jiggs pomalu. “Je to ohromný nápad.”

Najednou začal rychle luskat prsty.

“Ale kdo se pokusí vniknout do toho domu a vyvolat střílenici?” zeptal se prudce. “Ani chicagský policajt by se o to nepokusil. Chalupa je plná střeleckých přeborníků – a i kdyby ti vagabundi Drooda dostali, stálo by je to přinejmenším půl tuctu lidí. Pojďte, Terry.”

Bez slůvka rozloučení vyběhli oba z bytu. Vozovku přeběhli tryskem, těsně před chladiči taxíku a dalšího uhánějícího auta. Na protějším chodníku je chtěl zastavit strážník, poznal však Terryho a ustoupil. V příští vteřině Jiggs zabušil na dveře Droodovy rezidence. Byl nemálo překvapen, když se místo dveří otevřela ve dveřích jakási střílna, za níž se objevila podezíravá tvář.

“Co chcete?”

Spehýrku v podobě střílny pořídil téhož odpoledne podnikavý Cuthbert s pomocí truhláře.

“Nemůžete dovnitř, pánové,” řekl muž za střílnou. “Pan Drood si nepřeje mít v domě policejní úředníky. Má zde své přátele a postará se o sebe.”

“Je to velmi důležité – životně důležité. Chci na střechu -”

“Nemůžete na střechu ani do suterénu.”

Muž zavřel dvířka špehýrky, až to bouchlo. Jiggs se užasle podíval na Terryho.

“Co to je za blázinec?” řekl Terry a zaklepal znova.

Střílna se znovu otevřela, ale tentokrát se v ní objevila dlouhá hlaveň těžké automatické pistole, spočívající na drsné dolní hraně dřeva.

“Vím, kdo jste, pane Westone, ale plním jednoznačný rozkaz. Nemůžete vstoupit do tohoto domu dříve než zítra ráno. Pan Cuthbert Drood se zařídil podle vlastních plánů a nepřeje si žádnou policejní asistenci.”

“Nedá se nic dělat,” řekl Terry, když scházeli ze schodů portálu.

Situace byla groteskní a Terry nevěděl, má-li se zlobit nebo smát. Zeptal se detektiva, jenž hlídkoval na rohu náměstí, kde by našel inspektora Tetleye, a pak šel do telefonní budky a zavolal ho.

“Ano, pane šéfinspektore, odpovídá to dohodě. Povolil jsem panu Droodovi, aby se zařídil podle vlastního uvážení.”

“Byl jste dnes odpoledne nebo podvečer na střeše Droodova domu?”

Nastala odmlka. “Ne, nebyl,” řekl pak Tetley. “Proč se ptáte?”

“Nařídil jste, aby tam byla nainstalována světla?” (Tuto otázku Terrymu napověděl Jiggs.)

Další, nezvykle dlouhá odmlka.

“Ne, pane šéfinspektore. Je to možná vlastní nápad pana Drooda. Je to velmi umíněný gentleman.”

Když Terry zavěsil sluchátko a oba vyšli z budky, Jiggs se zastavil: “Jestli proti tomu nic nemáte, zavolal bych Yard a požádal je, aby mi poslali pušku. Na koho se tam mám obrátit?”

Ohromený Terry mu podal žádanou informaci a mlčky přihlížel, jak Jiggs vytáčí číslo.

“Pošlete mi spolehlivou pušku-opakovačku – viděl jsem je ve vaší zbrojnici, když mě pan Brown prováděl Yardem… ano, s namontovaným dalekohledem, jestli nějakou máte. Pošlete ji co nejrychleji na Cavendishovo náměstí číslo 174… je to činžák. Ať ji doručitel odevzdá v bytě slečny Leslie Rangerové. Inspektor Weston tam bude… dobrá, dobrá, tak šéfinspektor Weston, když jste tak zatraceně puntičkářský.”

“Co to je za nápad, Jiggsi?” zeptal se Terry, když přecházeli náměstí, aby se dostali k číslu sto čtyřiasedmdesát.

“Je to prostě nápad – počkat!”

Zastavil se uprostřed vozovky a byl by se dostal pod kola taxíku, kdyby ho Terry nebyl popadl za paži a nestrhl ho zpátky.

“Nemohla by ta vaše náhlá osvícení počkat, až nebudeme v jízdní dráze?” řekl Terry nakvašeně.

Když byli na chodníku, zeptal se Jiggs:

“Máte v Yardu nějaké tlumiče? Uspořilo by mi to všelijaké zbytečné vysvětlování.”

“Tlumiče zvuku pro pušky? Máme jich tucty.”

Leslie byla překvapená, když se vrátili, a také si trochu oddechla. Jiggs zavolal znovu Scotland Yard a doplnil svou objednávku.

Doufal, že činžák, v němž bydlí Leslie, má plochou střechu, ale už z náměstí viděl, že tomu tak není. Střecha byla krytá taškami a svážená. Zbývala jediná možnost: okno bytu Leslie Rangerové.

“A teď nám povězte, co chcete podniknout?”

“Měl jsem je požádat ještě o triedr,” řekl Jiggs sklesle. “Paměť mi prostě vynechává – “

“Mám dalekohled,” řekla Leslie.

Zašla do ložnice a vrátila se s dalekohledem, jenž patříval jejímu otci. Jiggs zaostřil triedr na plochou střechu Droodova domu a spokojeně zachrochtal.

“Prima! Kolem dokola je zídka – bál jsem se, že tam není. Podívejte se, Terry, jak jasně ty žárovky svítí – jsou dvakrát tak jasné, díváte-li se na ně shora. Vidíte, jak ta jedna vrhá světlo až na zeď vedlejšího domu?”

Koukl se na hodinky a zasténal.

“Jak dlouho těm lidem potrvá, než se sem dostanou z Yardu?” otázal se za chvíli.

Terry vyslovil odhad.

“Já bych to dokázal za polovičku.”

“Cokoliv bych byl řekl, vy byste to dokázal za polovinu času,” řekl Terry dobrácky. “Máme krásnou hvězdnou noc,” dodal.

“Všiml jsem si toho.”

“Tak, Jiggsi, konec tajnůstkářství! Co budete s tou puškou dělat, až ji budete mít?”

“Povím vám, co s tou puškou budu dělat, až tu pušku budu mít,” řekl Jiggs klidně. “Já jsem obstojný střelec – abych řekl pravdu, jsem proklatě dobrý střelec, odpustí-li slečna Rangerová westernový výraz – a hodlám sfouknout ta světla.”

“Co?” zeptal se nevěřícně Terry.

“Jak jsem řekl. Postarám se, aby ty žárovky prskly a zhasly – a jestli to nedokážu, půjdu zpátky do školy pro policejní rekruty!”

“Ale Jiggsi, to přece nemůžete udělat v srdci Londýna!”

“Jestli váš tlumič je vůbec nějaký tlumič, srdce Londýna se nerozbuší.”

Pušku přinesli o deset minut dřív, než Terry považoval vůbec za možné dostat se od nábřeží Temže na Cavendishovo náměstí. Jiggs cvičenou rukou nasadil tlumič na ústí opakovačky.

“Smekám před londýnskou policií,” řekl. “Nežádal jsem munici – a přece mi jí poslali balík. V Yardu mají mozky – můžete se na mě odvolat, kdyby někdo pochyboval.”

Naplnil zásobník, sklonil se u okna a zacílil. Ozvalo se tlumené “plop!” – a jedno z červených světel zhaslo. Terry se podíval dolů na ulici: lidí tam bylo dost, ale každý šel svou cestou a výstřelu si zřejmě nikdo nepovšiml. Jiggs zacílil znova. Tentokráte bylo to “plop!” hlasitější a svištění střely znělo jako krátké zakvílení vichřice. Druhé světlo zhaslo. Slyšeli náraz projektilu na cihly.

“Pánbůh zaplať za tu zídku! Tohle už bude lehčí.” Zvedl pušku. Z jejího ústí vyšlehl záblesk plamene a hlasitější, dunivější “plop!”, a třetí žárovka zhasla. Tentokrát to na ulici několik lidí zaslechlo. Obličeje chodců se zvedaly k obloze a lidé se pátravě rozhlíželi. Jiggs sňal tlumič z ústí pušky a zálibně se zubil od ucha k uchu.

“Tak slečno, už můžete rozsvítit.” A pak rychle: “Ne – ještě ne! Terry – neslyšíte něco?”

Jiggs vystrčil hlavu z okna a Terry napínal sluch. “Ano – letoun.”

Slyšel, jak Jiggs prudce nabírá dech. “Zrovna včas, viďte?”

Ticho pokoje proťalo zachrastění a pak třesknutí, když kapitán Allerman energicky otevřel a znova přirazil závěr pušky. V její komoře byl nyní další ostrý náboj.

Teď už byl rachot leteckého motoru zřetelnější. Letadlo se blížilo Cavendishovu náměstí. Dívali se k obloze, ale nic neviděli. Pak se jim letoun najednou objevil: byl to malý černý jednoplošník a letěl tak nízko, že se kola jeho podvozku málem dotýkala střechy vysokého obchodního domu. Letoun nabral trochu výšky, pak ji zase ubral a mířil rovnou k severní straně náměstí. Potom prudce stoupl, opsal křivku a vracel se.

“Hledá světla,” řekl Jiggs.

A pak zašeptal svůj oblíbený citát z Shakespeara:

“Ted, ruce mé, mi věrně služte!”

Na ústí pušky už nebyl žádný tlumič. Leslie pocítila třesk detonace jako fyzický úder, a couvla. Závěr pušky znova zarachotil – a další detonace se rozlehla pokojem.

Letoun se blížil středu Cavendishova náměstí, když se najednou prudce zakymácel. Ztratil rychlost a sklouznuv po ocase zřítil se do zahrady, jež tvoří střed náměstí.

“Tumáš!” Byl to triumfující Jiggsův hlas.

Velký strom zmírnil pád letounu; náraz na zem skoro neslyšeli.

V mžiku se ozvaly policejní píšťalky a ze všech stran se začali sbíhat lidé.

“Pro boha živého, co jste to udělal?” zeptal se zděšeně Terry.

“Co jsem udělal?” řekl Jiggs. “Sestřelil jsem člověka, jenž měl bombardovat Cuthberta Drooda a jenž by to byl taky udělal, kdyby byl našel značkovací světla, která mu tam nachystali. – Ti chlapi umějí zabíjet nejen pistolemi!”

Policisté, kteří přeskočili zábradlí kolem zahrady, našli v troskách letounu sténajícího člověka. Našli tam také padesátikilovou pumu, vrchovatě naplněnou – jak se později ukázalo – velmi účinnou trhavinou.

Raněného vytáhli z bouračky a sanitka s ním zamířila k nejbližší nemocnici. I Jiggs a Terry se vezli v téže sanitce.

“Není mrtvý,” řekl Jiggs s politováním. “Je to mrzuté – ale konec konců jsem zase tak moc špatně nestřílel, když uvážíte, že se cíl pohyboval rychlostí sto padesáti kilometrů za hodinu. To vám, Terry, musím povědět, jak jsem jednou v Coloradu trefil divokou kachnu -”

Chlubil se celou cestu do nemocnice. Raněný neřekl, jak se jmenuje. Měl ošklivý průstřel paže a lehčí poranění lýtka. Tvrdošíjně odmítl povědět své jméno.

“To vůbec nevadí,” řekl Jiggs. “Cirkusák Amuta – že jo, synáčku? Dělával jsi letecké kotrmelce pro filmy, že jo – a taky jsi letadlem kdysi vozil z Kanady kontraband pro Hymie Weisse, nebožtíka neoplakávaného. Pocházíš z Indiany.” Muž se na něho zavile mračil, ale neříkal nic. “Posledních deset minut jsem se snažil přijít na to, odkud tě znám,” pokračoval Jiggs, “a ejhle – už tě mám! Cirkusáku, jsi na tom bledě. Jestli máš drobek rozumu, začneš rovnou zpívat.”

“Nic vám nebudu povídat, Jiggsi,” sténal Amuta. “Možná, že přece jen něco povíš, než natáhneš brka,” řekl Jiggs významně. “Pokud se pamatuju, nešetřil jsem česnekem, když jsem nabíjel pušku.” Ve tváři raněného se objevil výraz zděšení. Další konverzaci znemožnil lékař, jenž Jiggse vykázal z místnosti.

“Co to mělo být s tím česnekem?” otázal se Terry, když opouštěli nemocnici.

“To já jenom abych ho trochu rozveselil,” přiznal se nekajícně Jiggs. “Ti vagabundi věří, že kulka potřená česnekem je jedovatá. Jednou už jsem Cirkusáka měl v chladírně – jo, říkají mu Cirkusák, protože je velmi dobrý pilot a umí se s letadlem producírovat jako akrobat v cirkusu – zkrátka, Cirkusák Amuta zastřelil nočního hlídače a já ho našel a vrazil jsem ho do lapáku. Státní zástupce to správně ohodnotil jako vraždu prvního stupně – vy tady tomu říkáte úmyslná, předem uvážená vražda, a s tím šel před porotu. Ale Cirkusák si přivedl procesí falešných svědků, kteří mu dokazovali alibi, a jeho advokát brečel porotcům na vestu, a nakonec byl Amuta s plnou parádou od obžaloby osvobozen, potřásl si rukama s porotci a patrně šel se soudcem povečeřet Tak to tam chodí – nebo alespoň za oněch dob chodilo.”

Věci z rozbitého letadla byly dopraveny na Scotland Yard. Pumu už měli pyrotechnici. Obsah pilotových kapes a zavazadla byl rozložen na stole v kanceláři vrchního komisaře. Amuta měl u sebe cestovní pas jihoamerického státu na jméno Thomas Philipo a jízdenku cestovní kanceláře z Paříže do Cádizu. V kufru byl oblek a náprsní taška s šesti tisíci franky, třemi tisíci peset a cestovními šeky na dva tisíce liber.

Majitel jednoplošníku nebyl zjištěn. Znalci sice objevili pod vrstvou laku na trupu letadla původní registrační číslo a Yard se obrátil na letecký odbor ministerstva dopravy, výsledek rešerše však nebyl nic platný: jako majitel letounu byl v rejstříku uveden člen mnohamilionového ‚klanu’, slyšícího na nejrozšířenější příjmení: Jones.

“Žádné trestní oznámení na Amutu nemůžeme podat,” řekl Terry, když se vrátil z krátké porady s vrchním komisařem. “Nemůžeme mu dokázat, že se chystal bombardovat Droodův dům. Nanejvýš bychom ho mohli stíhat pro nezákonné přechovávání třaskavin bez povolení příslušných úřadů. Měl dvě pistole – a to by byl další delikt. Ale šéf se domnívá, že by to nestálo za rozruch, který by to přelíčení vyvolalo, a že by mohlo dojít k panice, kdyby se veřejnost dozvěděla, že gangsteři používají letadel.”

“Jediné, co je na celé věci opravdu zajímavé,” řekl Jiggs, “je fakt, že Drooda považovali za svou kořist Zelení – a chtěli mu dát na pamětnou. Ne – dnes v noci už se o nic dalšího nepokusí. Kerky už ví, že letadlo bylo sestřeleno, a bude velmi zticha, protože to je první případ, kdy někdo z jeho smečky padl do rukou policie. A abych nezapomněl, Terry – uděláte dobře, pošlete-li do nemocnice půl tuctu lidí, aby dohlíželi na Cirkusáka.”

“I o tom jsem mluvil s Wemburym – ale situace je složitá. Nemůže-li na Amuta podat trestní oznámení, nemůže ho ani dát pod policejní dohled. A vnitro je proti tomu, aby Amuta přišel před soud.”’ Jiggs pokýval hlavou.

“Kerky bude čekat, co podniknete. A jestli si pomyslí, že by z toho mohlo být soudní přelíčení, vyfoukne vám Cirkusáka ze špitálu rychleji, než byste stačili říci ,švec’.”

Po celý večer policie hledala vůz, z něhož bylo stříleno na Kerkyho Smithe. Hledala usilovně, ale marně. Kerkyho honosná limuzína byla kulometnou palbou proděravěná a stav jeho raněného řidiče byl kritický.

Ministerstvo vnitra ustavilo nepočetnou komisi veřejné bezpečnosti, jež permanentně zasedala. Mezi prvními body jednání byla otázka, zda Kerkymu Smithovi má být doručen vyhošťovací dekret a zda policie má Smithe dopravit na nejbližší loď jedoucí do Spojených států. Jiggs – dotázaný na svůj názor – byl vehementně proti takovému opatření.

“Kerky je připraven odjet – a zakážete-li mu pobyt v Anglii, pojede do Paříže, a nemůžete mu v tom zabránit. Ne – nechte Kerkyho v Anglii. On se časem sám odrovná. A pokud jde o to organizované vyděračství – máme od něho pokoj alespoň na týden. Modří a Zelení si musejí napřed navzájem vyříkat své spory – a dokud se nedohodnou na nějakém čachru, budou se pobíjet navzájem.”

Jiggs znal gangsterské metody vskutku dokonale – a věci se vyvíjely skoro doslova tak, jak je předpověděl.

Londýnu nadešel týden divokých událostí, tak neuvěřitelných, že nebylo divu, mnul-li si Londýňan při četbě raníku oči a přemýšlel, zda se neocitl v nějakém jiném světě.

Třída Sedmi sester je jednou z hlavních dopravních tepen Londýna. Strážník, jenž procházel touto živou ulicí za svítání po večerním kulometném útoku na Kerkyho Smithe, spatřil v zahrádce před blahobytným domem ležícího muže. Měl v sobě tři střelné rány a byl přiměřeně mrtvý. Přivolaný policejní lékař vyslovil domněnku, že muž byl zabit jinde a teprve pak hozen do zahrady.

Skoro v téže době zaslechli tři dělníci, pracující v hlavním kanalizačním tunelu severního Londýna, dvoje silné šplouchnutí. Když došli na místo, odkud žbluňknutí zaznělo, našli ve vodě – po vydatném dešti jí tudy proudil příval víc než metrový – skrčené mrtvoly dvou mužů. Když se dělníci podívali vzhůru ke stropu tunelu, spatřili, jak se právě zavírá příklop šachty. Mrtví byli postřeleni a pak dobiti těžkými zabijáky. V kapsách neměli ani osobní doklady, ani jiné papíry, ale plášť jednoho z nich měl poutko s firmou krejčího: Hemm, Cincinnatti.

Terry šel časně ráno do márnice zhlédnout mrtvé. Jedna z těch tichých šedých tváří se mu zdála divně povědomá. Policejní fotograf pořídil snímky nebožtíků už několik hodin předtím, a Terry zajel s kopiemi fotografií k Leslie Rangerové. Přijel tam právě ve chvíli, kdy Leslie dosnídala.

“Snad byste mi mohla pomoci – pokud ovšem snesete pohled na snímek muže, který byl v noci zavražděn.”

Malinko se ušklíbla, ale vzala fotografii do ruky a Terry jí viděl na očích, že muže poznává.

“Kdo to je?” otázal se.

“Jeden z nových zaměstnanců, které jsem viděla v domě pana Tannera, když jsem tam předevčírem šla vrátit knihy, které mi svého času půjčil pan Decadon.”

Do této chvíle měl Terry dojem, že noví lidé přišli na Berkeleyovo náměstí už v době, kdy tam Leslie ještě pracovala. Nebylo tomu tak, a byla tedy čirá náhoda, že mu Leslie mohla poskytnout informaci.

“Předpokládal jsem. že nějak souvisí s Edwinem Tannerem,” řekl.

Leslie se otřásla.

“Je to všechno příšerné! A včera někdo střílel na pana Smithe!”

“Nemyslím, že byste kvůli tomu měla strávit bezesnou noc,” řekl Terry.

Odjel s fotografiemi na Berkeleyovo náměstí a Eddie Tanner identifikoval oba muže bez váhání.

“Byli to moji zaměstnanci,” řekl. “Měli včera odpoledne volno a v podvečer si vyšli. Když jsem dnes ráno zjistil, že se nevrátili, hodlal jsem dát jim výpověď. Kde byli nalezeni?”

Terry mu to vylíčil a Tanner zprávu mlčky vyslechl.

“Je mi jich líto. Byli to hodní a velmi ochotní lidé. Ale myslím, že oba byli cizího původu a byli patrně zapleteni do nějakých sporů se svými krajany. Snad šlo o nějakou krevní mstu nebo něco podobného. Kdy uděláte konec této válce gangů?”

“Kdy vy jí uděláte konec?” zeptal se Terry bez okolků.

Eddie se usmál.

“Vidím s politováním, že vám Jiggs vsugeroval naprosto mylnou představu o mé maličkosti,” řekl.

A když se Terry chystal k odchodu:

“Nedoprovodím vás, protože venku číhá nějaký gentleman s kulometem, namířeným na mé domovní dveře. Vy to nevíte – ale já to vím. A jestli se mě zeptáte, kde že se ten střelec usadil, odpovím vám zdvořile, že vám to nemohu říci. Postarám se, aby vám sluha otevřel dveře dokořán, takže kulometčík uvidí, kdo z domu vychází. Bylo by politováníhodné, kdyby se zmýlil.”

Ještě na chodbě Terry slyšel, jak se Edwin Tanner směje. Na schodech portálu se Terryho zmocnil divný, málem strašidelný pocit: někde v bezprostředním okolí, co by kamenem dohodil, číhá zločinec s prstem na spoušti rychlopalného kulometu. Terry se rychle rozhlédl a viděl, že tu je tucet míst, kde by se zákeřný vrah mohl skrývat: v hustém křoví zahrady uprostřed náměstí, v neobydleném domě přesně proti číslu 147, na některé ze tří střech.

Jedinou naději vkládal Terry v houževnatost a vytrvalost. Zatelefonoval na místně příslušnou strážnici a měl štěstí: velitel okresu byl právě přítomen.

“Někde na Berkeleyově náměstí je člověk s kulometem,” řekl mu Terry. “Vezměte všechny lidi, které můžete sehnat, a prohledejte prázdné domy, střechy a zahradu uprostřed náměstí. Nepředpokládám, že ho chytíte, ale za pokus to stojí. Po akci se hlaste u mne na Yardu.”

Krátce po poledni téhož dne zavrávoral a klesl k zemi muž, jenž přecházel vozovku v místech, kde třída Piccadilly ústí do třídy Park Lane. Policista, jenž k němu přiběhl z nedalekého svého stanoviště, viděl, že muž krvácí z hlavy. Dal ho urychleně dopravit do nedaleké nemocnice, muž však zemřel dříve, než mohl být položen na operační stůl. Nikdo neslyšel žádnou ránu, bylo však zjištěno, že byl usmrcen střelou z pušky, vypálenou ze značné výšky nad jízdní dráhou. Ani v tomto případě neposkytlo šatstvo žádnou stopu, z níž by bylo možné usoudit na totožnost bledého mrtvého s kadeřavými vlasy. Chirurg v nemocnici vyslovil domněnku, že jde o Levantince židovského původu. Nebožtík měl ploché zlaté hodinky drahé americké značky. Na tenounkém zlatém řetízku, splývajícím zpod límce a pod košilí na hruď, visel miniaturní zlatý a platinový krucifix. V kapsách se našlo skoro padesát liber v an
glické měně a ploché kožené pouzdro, obsahující tři stodolarové bankovky, ale žádné osobní průkazy s výjimkou dokladu, že zesnulý byl členem chicagského sportovního klubu. Členská průkazka nezněla na jméno, ale číslo vyznačené v pravém rohu snad povede ke zjištění totožnosti.

Jiggs zajel do nemocnice, podíval se na zavražděného a potřásl hlavou.

“Neznám ho,” řekl. “Nic jiného jste u něho nenašli?”

“Našli jsme u něho ještě svazek klíčů,” řekl inspektor, který měl na starosti svršky mrtvého. “Jeden z nich je od pokoje v Abstinentském hotelu v Gower Streetu.”

Ředitel zmíněného podniku, převezený do nemocnice, zavražděného okamžitě poznal. Vypověděl o něm, že bydlel v hotelu sedm týdnů, že to byl tichý, mírný a přívětivý člověk, a v knize hostí že se zapsal pod jménem Henry Nemo.

“Nemo je ovsem literární postava,” řekl Terry. “I v USA čteme verneovky,” soudil Jiggs. “Jenom bych hrozně rád věděl, zda pan Nikdo byl zelený nebo modrý. Zelení zatím vedou s velkým náskokem.”

Příští událost byla podstatně senzačnější. Začala v přízemí malé restaurace poblíže Shaftesburyho třídy. Ke stolu, za nímž seděli dva muži, přisedli dva další muži. První dvojice, jež si stůl předem zamluvila, je zřejmě neočekávala, ale neprotestovala. Majitel restaurace, Ital, původem ze Sicílie, v nich poznal krajany, ale nic víc o nich nevěděl. Nevěděl, jak se jmenují nebo čím jsou, a nikdy předtím je neviděl. Čtyřčlenná společnost si objednala víno, velkou láhev Chianti a čtyři sklenice, jež nezůstaly prázdné.

První dvojice si před příchodem nečekaných spolustolovníků objednala večeři, ale pak požádala vrchního, aby ještě nenosil na stůl. Potom jeden z mužů vstal, došel za restauratérem a zeptal se ho, nemá-li oddělený salónek; potřebovali by ho asi na půl hodiny, aby mohli projednat nějaké obchodní záležitosti. Náhodou byla oddělená místnost k dispozici, a Garcia – majitel restaurace – zavedl společnost do druhého patra, rozžal světlo a přinesl jim tam čtvrtou židli. Zeptal se jich, zda by tam nepovečeřeli, ale to odmítli. Požádali jenom, aby jim přinesli nahoru načatou láhev vína. což se stalo.

Mluvili výhradně anglicky; tím si byl Garcia jist; nezaslechl ani jediné slevo italské nebo sicilsko-italské. Minulo půl hodiny, přizemní jídelna byla už plně obsazená, a když přicházeli další hosté, vyběhl Garcia do druhého patra zeptat se, zda by přece jen nepovečeřeli nahoře a uvolnili tak zamluvený stůl v přízemí. Zaklepal na dveře, a když nikdo neodpovídal, otevřel a vešel do salónku. Hrůzou zkameněl. Dva muži leželi hlavami na stole zbroceném krví. Sklenice předtím plné byly prázdné a neporušené. Po ostatních dvou mužích nebylo vidu ani slechu.

Garcia – tak se později upřímně přiznal policii – začal zděšením málem ječet. Nicméně si včas uvědomil, že je obchodník s plným krámem zákazníků, kterým nesmí zkazit chuť k jídlu. Seběhl dolů, zavolal si vrchního číšníka a vyložil mu, co se stalo. Vrchní telefonoval policii, zatímco Garcia hledal, kudy vrahové mohli uniknout. Záhada nebyla veliká: hned v přízemí, vedle schodiště, byly dveře, vedoucí do dvorku za restaurací. Kdo se chtěl ze dvora dostat na ulici, tomu stačilo otevřít a pak za sebou zavřít další dveře.

Terry nebyl na Yardu. Jiggs podřimoval u stolu žurnálního úředníka a přibyl na místo činu do několika minut.

“Docela obyčejná sicilská zabijačka,” řekl. “Napřed obligátní sklenice vína, přátelský přípitek a potom – prásk ho! Žádné výstřely jste neslyšel, pane Garcio?”

“Ne, pane, mohu přísahat – “

“Nemusíte přísahat. Máte hlučnou restauraci, a oni byli dvě patra výš. Poznal byste ty dva, co zmizeli?”’

Garcia pokrčil rameny a rozhodil paže.

“Jak bych mohl? Neznal jsem ani ty dva ubohé lidi, kteří jsou mrtví. Byli to prostě zákazníci; sotva jsem se na ně podíval.”

Výpověď zněla celkem věrohodně, Jiggs však znal sicilskou povahu: krajan vrahů krajany nikdy neprozradí – bylo ostatně docela možné, že si Garcia svých hostů opravdu blíže nepovšiml. Mohl jen říci, že byli hladce oholení a snědí a jeden z nich že měl černý klobouk. Byl to popis poněkud neúplný.

Terry se o vraždách dozvěděl, když se vrátil do Yardu z marné cesty na venkov: byl se podívat na další podezřelé letadlo a vyslechnout jeho majitele a pilota.

“Handrkování pokračuje normálním způsobem,” řekl Jiggs, “a v souladu s vžitým pravidlem hry, jež zní: Kdo zabíjí, přijde k zabití.”

Těsně před půlnocí došlo k dalšímu, divokému incidentu. Dvě auta se prohnala šílenou rychlostí třídou Piccadilly, na náměstí téhož jména zajela do protisměru a ve chvíli, kdy míjela velké nároží s Lyonsovou restaurací, muž, sedící vedle řidiče druhého auta, zahájil palbu z kulometu. Palba byla okamžitě opětována z prvního vozu. Obě auta zabočila na Leicesterské náměstí a vzduch se chvěl rachotem rychlopalných zbraní. V divadle Empire právě skončilo noční představení a lidé se panicky rozutíkávali. Obě auta prosvištěla Svatomartinským i Trafalgarským náměstím, mihla se Northumberlandskou třídou a zabočila z nábřeží do směru k City. První vůz pojednou začal jakoby kličkovat, narazil na kandelábr a počal hořet. Druhý vůz pokračoval v cestě, ale – jak později vypověděl svědek – střelec, sedící vedle řidiče, ještě stačil pokropit havarované vozidlo kulometnou dávkou. Kolemjedoucí automobi
listé zastavili a pokoušeli se uhasit oheň. Na místo přiběhl strážník městské policie, otevřel žhavé bezmála dveře a snažil se vytáhnout nehybná těla, jež viděl zhroucená na podlaze vozu. Zprvu se mu to nedařilo, ale když hasicí přístroj zlikvidoval oheň, podařilo se mu za přispění chodců vyprostit a položit na chodník cestující, z jejichž šatů se kouřilo.

Ve voze byli – kromě řidiče – tři muži, a byli zřejmě mrtví dříve, než vznikl oheň. Řidič ještě dýchal, když ho vyprostili. Dodatečně se ukázalo, že utrpěl sedm střelných ran.

“Pěkné nadělení,” řekl náměstek ředitele městské policie, když zíral na příšerné mrtvoly. “Co v té věci podnikne Scotland Yard?”

“Scotland Yard,” řekl naštvaný úředník zmíněného sboru, “s povděkem přijme každou radu, na kterou se zmůže městská policie.”

Mezi městskou a metropolitní policií, z nichž každá je autonomním útvarem, vládla značná řevnivost. “Zatím,”’ pokračoval detektiv z Yardu (byl to Stalbridge, pozdější šéfinspektor) “bych si dovolil upozornit vás, pane náměstku, že se tahle střílenice odehrála na území City. Přenecháme proto s velkým potěšením vyšetření případu městské policii.”

“Vaše odpověď, inspektore,” řekl náměstek ředitele mrazivě, “je impertinentní.”

“Lituji, a prosím za prominutí,” řekl inspektor, jenž vůbec ničeho nelitoval a o žádné prominutí nestál.

Příštího jitra, velmi časně zrána, zatelefonoval Kerky Smith na Berkeleyovo náměstí.

“Jste to vy, Eddie? Nepřišel byste něco pojíst?”

“Hodláte snad porazit tučné tele?” otázal se Eddie, ale narážka na biblický příběh o návratu ztraceného syna Kerkymu nedošla, neboť literatura nebyla jeho silnou stránkou.

“Jak to? Ale cokoliv si budete přát, Eddie. Broskve ze zahrady královny ze Sáby, kaviár ze sklepů Kremlu například. Hněte sebou, vy stará krasotino.”

“Podumám o tom,” řekl Eddie.

Půl hodiny později byl uveden do Kerkyho soukromého salónku. Pan Smith byl sám; stůl byl prostřen pro dva.

“Kávu nebo čaj? Oboje je otrávené,” řekl rozmarně. “Měl jste si přivést svého lékárníka nebo chemika! Já znal v Chicagu vašnostu – bylo to veliké zvíře na magistráte – který nakupoval pořádná množství pašovaného pitiva. Tenkrát bylo zvykem posílat vzorek chemikovi, aby vám pověděl, jestli to je opravdová kořala nebo jenom pančovaný denaturák. Ten vašnosta jakživ žádnému chemikovi nic neposlal ze strachu, aby se nedověděl, že to nejde pít a že vlastně vyhodil peníze oknem.”

“A je pořád ještě naživu?” zeptal se Eddie pobaveně.

“‘se ví, že je naživu. Takového člověka prostě nemůžete oddělat. A že je řeč o oddělávání, Eddie,” – Kerky naléval pevnou rukou kávu, – “poslední dobou dochází tady v Londýně k velkému plýtvání lidmi – a mělo by se to zatrhnout.”

“Počítám, že to policie zatrhne,” řekl Edwin Tanner, vzal z cukřenky dvě kostky a hodil je do šálku, až to žbluňklo.

“Taky si to myslím,” řekl Kerky. “Já vám měl v noci zvláštní sen, Eddie -, zdálo se mi, že se ti ptáčci, co posílají zelená a modrá psaníčka, dali dohromady pod značkou šedesát: čtyřicet a posílají společné dopisy – červené.”

“Značka šedesát: čtyřicet mi nesedí,” řekl Eddie. “Naopak – to jsou moje nešťastná čísla. Já jsem členem klubu fifty-fifty – a kdybych mohl důvěřovat těm ošuntělým vagabundům, co říkají padesát – padesát dost hlasitě, nemusel bych se za tu červenou červenat.”

Kerky se usmíval od ucha k uchu. “Nechtěl byste uzenáče, Eddie? Raději ne, viďte? Je v nich příliš mnoho kostí. Byla by to hrůza, kdybyste se udávil – zrovna teď, že ano? Tak to, co říkáte, beru, Eddie. Ode dneška platí červená. Kdo bude za vás vyjednávat? Slyšel jsem, že chudáka Tomasina našli v kanále. To jsou mi věci!” Eddie ss usmál.

“Slyšel jsem, že člověk, který ho tam hodil, se minulou noc usmažil v autu. To jsou mi věci!”

Kerky Smith natáhl svou dlouhou paži přes stůl. Eddie mu stiskl ruku. Byl to z obou stran pevný, významný stisk, a Kerky se vrátil k denním zprávám.

“Četl jsem v novinách o vašem strýci. Chudák stará! Noviny říkají, že měl hromadu obchodních zájmů v Americe. Ale rád bych věděl, kolik lidí ví, že financoval Weissovu partu a že platil ten regiment pistolníků, co v Ciceru málem dostal Capona.”

“Byl to podnikavý starý pán,” souhlasil Eddie.

“To tedy byl,” řekl Kerky. “Eliáš Decadon! Propašoval do Spojených států víc špatné kořalky, než kdo jiný. Dej mu pánbůh věčnou slávu!”

Eddie se zamyšleně díval na Kerkyho Smithe. “Proč na to přivádíte řeč?”

“Nó – ó,” řekl táhle Kerky, “já jenom uvažoval, jak se ti Modří a Zelení podělí.”

“Platila snad ta úmluva v době, kdy byl starý Decadon odstřelený? Kdepak, Kerky. S tím nebude nic. Uděláme pod minulost tlustou čáru a začneme s novým účetnictvím. Platí?” Kerky přikývl.

“Já jsem to přece musel zkusit,” řekl omluvně. A tak tedy byla zpečetěna nejnovější nejnesvětější aliance, a mužík, jenž tiskl výhružné dopisy – byl to velmi vážený tiskař, který měl v suterénu svého domu tiskárničku, o níž nikdo nevěděl – uklidil zásobu zelené barvy; a jiný příslušník tiskařského cechu, který měl podniček v Croydonu, uklidil zásobu modré barvy a nadále se všechno tisklo červeně. Text dopisů byl přestylizován, nová verze obsahovala nejlepší pasáže obou dosavadních znění, a mohlo z toho být hladké, harmonické partnerství, nebýt jednoho jediného rušivého činitele – nebýt Leslie Rangerové.

KAPITOLA XXIII

Leslie se onoho dopoledne vrátila domů v jásavé náladě, neboť měla pohovor s úctyhodným šéfem nevelkého finančního podniku, jenž jí napolo přislíbil místo sekretářky s ohromným platem 700 liber ročně.

Když otevřela dveře bytu, spatřila na zemi psaní, prostrčené škvírou mezi prahem a dveřmi, a divila se, jak doručovatel mohl přehlédnout schránku na dopisy. Písmo poznala okamžitě: byl to rukopis Edwina Tannera.

Mohla byste mne navštívit dnes kolem půl dvanácté? Myslím, že pro Vás mám dobrý džob.

Teď byla dvojnásob ráda. že už našla zaměstnáni… Měla sice Edwina Tannera docela ráda, ale přece jen byla v jeho společnosti nesvá a stísněná, aniž vlastně věděla proč. Nyní si uvědomila, že se ho od samého začátku trochu bojí. Bylo to poznání divné, protože Edwin Tanner na ni byl až neuvěřitelně hodný. (Že mu dokonce vděčí za život – to se dozvěděla až mnohem později.) Choval se k ní povždy ohleduplně, ba uctivě – a ani jedenkrát ji nepohněval. A když jí slíbil těch padesát tisíc liber, mínil to doopravdy.

Často o věci přemýšlela a lámala si hlavu, jakým způsobem a pod jakou záminkou by mohla odmítnout tak obrovskou odměnu za službu, kterou mu vlastně ani neprokázala. Bylo nemyslitelné, aby peníze přijala – a přece: což by se i každému jinému nemajetnému člověku nezatočila hlava při představě, že by se mohl stát vlastníkem takového jmění? Mohla zvednout telefon a povědět Edwinu Tannerovl o firmě Dorrie – ale řekla si, že by to bylo nezdvořilé. Bude slušnější, poví-li mu to osobně. Bez dalšího váháni se vydala na Berkeleyovo náměstí.

Sotva stiskla tlačítko zvonku, dveře se otevřely. Neznala muže v livreji, jenž ji s úsměvem pozdravil – ale dveřník ji, jak vidno, znal.

“Pan Tanner vás okamžitě přijme, slečno Rangerová,” řekl.

Vedl ji povědomou halou a chodbou a otevřel jí dveře do její někdejší malé kanceláře. Edwin Tanner si tuto místnost zřejmě zvolil jako pracovnu.

“Pojďte dál, slečno Rangerová.” Přistrčil jí křeslo ke stolu. “Posaďte se a povězte mi, jak se vám vede a co je u vás nového.”

“Jsem ráda, že jste se mě napřed zeptal,” řekla, “protože myslím, že už mám místo. U firmy Dorrie – je to jeden z nejstarších podniků v City.”

Usmál se.

“Je to podnik starý, ale stářím sešlý. Ano, znám firmu Dorrie. Byl to kdysi náramný podnik – s pobočkami po celé Indii. Kdosi mi pověděl, že Dorriovi získali nový provozní kapitál. Místo u nich by mohlo být docela dobré.”

Díval se na ni zvláštním pohledem,

“Ale zaměstnání u Dorriů by nemuselo vyloučit džob, který já vám chci nabídnout, slečno Rangerová.”

Stál u psacího stolu a jeho prsty neslyšně bubnovaly na hranu desky.

“Pomýšlela jste někdy na vdávání?”

Byla otázkou tak ohromená, že nemohla odpovědět.

“Je to pošetilá otázka, viďte? Ale myslela jste někdy na manželství v souvislosti se mnou? Mohl bych vám poskytnout prima časy.”

Konečně se zmohla na slova.

“Snad – snad mi nenabízíte sňatek, pane Tannere?”

“Mohla byste mi říkat ,Eddie’ – k ničemu vás to nezavazuje a zní to přívětívěji. Terry Weston vám navrhl při prvním setkání, abyste mu říkala Terry, že ano?”

Nikdy o tom Edwinu Tannerovi nevyprávěla. Odkud to ví?

“Nesejde na tom, odkud to vím.” Usmíval se jejímu překvapení. “Jsem čtenář myšlenek. Mám vás rád – a to je mnohem lepší, než kdybych byl do vás po uši zamilovaný. Měla byste se u mne opravdu přepychově,”

Potřásla hlavou.

“Ne?” otázal se. Nebyl uražený, ba měla dojem, že není ani zklamaný, “Nechce se vám, viďte?… Škoda.” Usmál se na ni, krátce, ale mile. “To byl ten džob,” řekl se zábleskem humoru v očích.

“Je mi hrozně líto,” koktala. “Je to pro mne velká čest -”

Potřásl hlavou.

“Není to pro vás vůbec žádná čest – a můžete mi to věřit. Byl jsem ženatý už třikrát” – chladná věcnost přiznání ji vyrazila dech – “a říkám vám, že provdat se za mne není ctí pro žádnou ženu.”

Začal přecházet místností s rukama v kapsách.

“Kdybyste byla řekla ano, bylo by to proto, že víte, jakým bohatstvím bych vás obklopil – a ne proto, že mne milujete. Rozpoznám, kdy mne žena miluje. Stalo se mi to jen jedenkrát. Tři týdny po tom, co jsem se s ní oženil, byla úředně uznána za choromyslnou. Trpěla halucinacemi – a já byl jednou z nich! Když jsem dosáhl rozvodu, uzdravila se, pak se znova provdala, má tři děti, je předsedkyní Protialkoholické ligy žen – a po léta letoucí pobírá alimenty z alkoholu. A ví, odkud ty peníze pocházejí.”

Leslie na něho zírala vykulenýma očima.

“Vy jste byl – jak se tomu říká? – pašerák alkoholu?”

Přisvědčil kývnutím hlavy.

“I starý pán – Eliáš Decadon, pašoval alkohol – a jak!” Hlasitě se zasmál. Bylo to poprvé, co Leslie slyšela Edwina Tannera smát se opravdu srdečně. “Je to váš osud… Odpusťte, prosím.”

“Pan Decadon byl pašerákem alkoholu?”

Edwin Tanner znova přisvědčil kývnutím hlavy.

“Britský král neměl a nemá jiného poddaného, který by byl do Spojených států dovezl podloudně tolik špatné kořalky jako strýc Eliáš. Jemu patřily první dvě tajné putyky v Chicagu – on financoval Deana O’Baniona a investoval milión dolarů do pokusu vypravit Capona na onen svět. To jste jistě nevěděla. A to všechno starý Decadon dělal a řídil z Londýna. Za celý svůj život nebyl v Chicagu víc než snad třikrát. Já byl ve Větrném městě jeho místokrálem – a sám už nevím, kolikrát se můj drahý strýčínek pokusil mě ošidit. Proč myslíte, že jsem zde za pobytů v Londýně bydlel? Proč myslíte, že mi dal v podkroví zařídit byt?”

“Kdo ho zabil?” otázala se nečekaně, upírajíc na Edwina Tannera vážně své oči.

Neprojevil nejmenší rozpaky.

“Zabil se sám,” řekl chladně. “Ať vám ani nenapadne ronit pro Eliáše slzy soucitu – byl to nelítostný člověk!”

Dlouho se nemohla odhodlat k otázce, kterou měla na jazyku, ale nyní sebrala odvahu:

Ale teď už nejste… teď už nemáte zapotřebí… “nepotřebujete podloudničit?”

Otázka ho zřejmě pobavila.

,Ne – už toho není třeba. Stane se ze mne anglický venkovský gentleman, koupím si nějaký statek a povedu usedlý život.”

“Nikdy nedokážete vést usedlý život.”

Obdivně se na ni podíval.

“Uhodla!” Prudkým gestem jí podal ruku. “Lituju, že jsme se nemohli dohodnout, ale vážím si vás za to. Myslím, že jste pošetilá – ale stejně si vás vážím. Ke dveřím vás nedoprovodím z důvodů, které vám nemohu vysvětlit. Alberto vám sežene taxíka – je statečnější než já!”

Lámala si hlavu, co tou záhadnou poznámkou mínil.

Když se téhož dne o něco později setkala s Terrym – přivedl do jejího bytu technika, jenž vyměřil a narýsoval dokumentaci k případu sestřeleného letounu – neřekla mu ani o Eddově nabídce, ani o návštěvě na Berkeleyově náměstí. Další novinou byl nadšen.

“Dorriovi? Neznám je, ale slyšel jsem o nich. Je to velmi dobrá firma, a plat jak hrom. Máte kliku. Jak jste se o tom dozvěděla?”

“Patrně to zařídila agentura. Dostala jsem telegram, abych je navštívila. Je to ospalý podniček na Augustiniánském náměstí. Patří k tomu miniaturní banka s emisním právem. Začínám tam zítra.”

V devět hodin se ujala svého nového pole působnosti. Dorriovi měli za sebou dvě století obchodování. Byli střídavě – a někdy zároveň – bankéři, exportními komisionáři i majiteli čajových plantáží, a měli prsty skoro ve všem, co se po finančnické stránce peklo jižně od Karáčí a východně od Bombaje.

Dubové ostění její kanceláře bylo ověšeno portréty velkých Dorriů minulosti. Když ji prvně zavedli k jejímu psacímu stolu, pomyslela si, že jde o nedorozumění.

“Ne, ne, to je opravdu váš stůl, slečno Rangerová,” řekl vedoucí kanceláře. “Pan Dome výslovně nařídil, že toto bude vaše pracovna.” “Je zde?” otázala se.

“Ne, není zde. Abych řekl pravdu, nikdy sem nepřichází. Bydlí v Kentu. Náš obchod není tak čilý, jak býval, a není bohužel ani tak významný. Když jsem byl chlapec, patřili Dorriovi k nejvýznamnějším obchodním domům City…”

Na konci dlouhého historického výkladu vedoucí kanceláře přiznal, že je mu sedmdesát, a když mu Leslie z laskavosti srdce řekla, že na to nevypadá, byl očividně potěšen. Skoro všem kancelářským silám bylo přes padesát, s výjimkou tří čtyř stenotypistů, kteří zároveň zastávali funkci účetních.

Vedoucí kanceláře strávil s Leslie asi hodinu. Vysvětlil jí ráz a povahu transakcí podniku a Leslie si uvědomila, že zaměstnanci a firma umírají současně. Byla to deprimující myšlenka.

Leslie seznala, že firma Dorrie není ani společnost s ručením omezeným, nýbrž jakési velmi složité souručenství, složené z nejrůznějších záhadných osobností, z nichž každá vlastnila mikroskopický podíl firemního majetku. Záhadní podílníci byli poslední dobou vyřaděni a podnik nyní patřil pánům Dorriovi a Patternovi.

“Já ovšem neznám záležitosti pana Dorriho,” řekl vedoucí kanceláře, “ani rozsah jeho podílu. Pan Pattern se stal společníkem před šesti měsíci. Pokud vím, je to starý pán, jenž bydlí v Bradfordu.”

Odpoledne si šla promluvit s ředitelem patronátní banky a zjistila ohromující skutečnost, že ona – Leslie Rangerová – vlastně zosobňuje podnik. Že je po právní a praktické stránce firma Dorrie. Měla právo podpisovat šeky a uzavírat i rozvazovat obchodní smlouvy a podléhala jenom neurčité kontrole pana Dorriho – jenž patrně nebude už nic a nikoho dlouho kontrolovat – a pana Patterna.

“Je to mimořádně velká odpovědnost pro mladou dámu,” řekl bankovní ředitel. “Máte zde k dobru osmdesát tisíc liber v hotovosti a bezmála sto tisíc liber na běžných účtech vaší malé banky.”

Téhož odpoledne se sešla s administrativním personálem firmy. Přitom jí byl představen i jeden z těch, které stařičký vedoucí přezíravě označil slovem ,stenotypista’ Ukázalo se, že to je mladý muž velmi málomluvný a uzavřený a že to je hlavní účetní. Byl zdě zaměstnán teprve tři měsíce, ale už se těšil srdečné a solidární neoblíbenosti jak u vedoucího kanceláře, tak u veškerého ostatního obstarožního úřednictva.

Leslie ještě nezakončila první den ve funkci hlavy londýnské firmy, a už věděla, že nepopulární hlavní účetní je jediný schopný úředník v celém podniku. On to byl, kdo vedl rozsáhlou agendu importního oddělení, kdo projednával otázky úvěrů a radil jí, koho má přijmout k osobnímu jednání. Hlavní účetní ji později průběžně informoval o stavu bankovních kont a radil jí ve všech peněžních transakcích.

Právě se večer chystala k odchodu, když ji vedoucí kanceláře požádal o rozmluvu.

“Zapomněl jsem vás, slečno Rangerová, na něco upozornit: pan Dorrie mi zvlášť uložil, abych vám připomenul, že za žádných okolností nesmíte o obchodních věcech podniku mluvit s nikým, kdo nepatří k firmě.” Leslie to zamrzelo.

“Připomínka byla naprosto zbytečná,” řekla. Tři dny pilné práce věnovala modernizaci provozu a zpružňování administrativy. Výsledkem této reorganizace bylo – mimo jiné – že Leslie rychle stoupala na žebříčku nepopulárnosti, jejíž rekord držel v srdcích osazenstva mlčenlivý hlavní účetní. Příští sobotu dostala od právního zástupce firmy dopis s informací, že pánové Dorrie & Pattern jsou s prací slečny L. Rangerové tak spokojeni, že zvyšují její roční plat na 2000 Lšt.

Když odcházela z pracovny, přistoupil k ní starý vedoucí kanceláře. “Přinesla jste nám štěstí, slečno Rangerová,” řekl a mnul si ruce’. “Za uplynulý týden si u nás otevřelo účet osmnáct nových klientů! Lidé řikají, že jsme jako bankéři jenom k smíchu – ale nešť! Dorriové byli bankéři už v době, kdy akciové společnosti byly ještě na houbách.”

Byla pravda, že firmu Dome nikdo nebral vážně jako banku – a přece byly doby, kdy slavné obchodní domy se zájmem o indický trh měly u Dorriů běžné účty, stejně jako velmožové mezi východoindickými dovozci – a bývaly to účty s obratem pozoruhodně velikým. Ale soutěž velkých bank a ničivá efektivnost moderního bankovnictví se v zastaralém podniku projevila takovými úbytěmi, že Dorriova banka spravovala všehovšudy už jen padesát účtů. A Leslie odhadovala, že každý měsíc zkomírá jeden z nich. Příliv nových klientů byl tedy velmi potěšující.

Stařečkovo sdělení samo o sobě nebylo pro Leslie žádným překvapením. Ona sama přece parafovala a schvalovala všechny nové účty, neuvědomila si však, že přírůstek osmnácti zákazníků za jediný týden je zjev velmi neobvyklý.

Leslie pečlivě zachovávala služební tajemství a nehovořila s Terrym o obchodních záležitostech nejen proto, že jí v tom bránil slib mlčenlivosti – ale i proto, že byla žena. Ženy, jež zastávají vedoucí místa, nemluví o věcech svých zaměstnavatelů. Terry jenom věděl, že se jí v zaměstnání velmi líbí – ale nevěděl ani o tom, že dostala najednou tolik přidáno.

Vichřice, jež otřásala Londýnem, náhle ztichla. Kterési noviny shrnuly a v ironickém úvodníku vystihly veřejné mínění:

Minuly již dva dny bez gangsterského střílení. Co se to propána děje? Ještě další týden takového stavu zákonnosti – a můžeme dokonce počítat s tím, ža se libra vrátí k normální hodnotě!

Právě v den, kdy vyšel tento článek, dozvěděl se Scotland Yard o novém vyděračském dopise. Lišil od dosavadních tím, že byl tištěn červeně. Dostal ho bohatý majitel pivovaru, jenž byl také poslancem. Vrchol gangsterské drzosti bylo, že mu psaní adresovali do Dolní sněmovny.

Byla to provokace, kterou policie nemohla ignorovat. Poslanec v prvním úleku vyžvanil věc kdekomu – a poslancovi kolegové zařídili, aby se dopis dostal co nejrychleji do Scotland Yardu. Jiggs si nasadil brýle a přečetl psaní písmeno po písmenu.

“Tak už se dali dohromady,” řekl. “Čekal jsem to. Text je skoro stejný jako v zelených dopisech, až na to, že převzali nápad Modrých – budou telefonovat -, a upustili od svíčky v okně. Je ten váš senátor, nebo čím je, bohatý?”

“Je to milionář,” řekl Terry. “Bydlí na třídě Park Lane.”

Jiggs pomalu pokyvoval hlavou.

“Kde je teď? – Ve sněmovně? Jestli vám můžu poradit, půjčte si od vojáků obrněné auto a odvezte ho třetí rychlostí do Toweru.”

Ještě před týdnem by Terry byl takovou radu odmítl jako ztřeštěnou.

,,Mevím, co tomu řekne vrchnost – ale nápad je to rozumný.”

,,‘se ví, že to je rozumný nápad,” řekl Jiggs. “Ti vagabundi rozjeli živnost zase naplno, a tady máme parádní ukázku. Chlapi vědí, že nebyl zticha a že dopis už má policie. Tak si na něho políčí – a bude to gala představení, synáčku Terry.”

“Půjdu se rovnou zeptat,” řekl šéfinspektor Weston.

Byl pryč hodinu. Když se vrátil, mávl rezignovaně rukou.

“Vláda se domnívá, že bychom přímo inzerovali svou neschopnost ochránit občana normálními prostředky, kdybychom ho odvezli obrněným autem do státního žaláře v pevnosti, tedy v Toweru. Vláda se usnesla, že ho z parlamentu bude doprovázet silná eskorta. A jeho byt v třídě Park Lané že budě střežen policií.”

Jíggs potřásl hlavou.

“Mohli by ho nicméně dostat cestou, ale mám dojem, že to neudělají.”

“Ministr vnitra poukázal na to, že nedostali Cuthberta Drooda, a proto -” začal Terry.

“Nesmysl!” zavrčel Jiggs. “Od Cuthberta neupustili proto, že by se mu nemohli dostat na kobylku, ale proto, že té noci vypukla mezi gangy válka. Toho vašeho Rippla-Durcotta dostanou, jako že tu sedíte. Třeba ne dnes večer, ale do tří dnů – a můžete dát krk, že do té doby nepošlou žádné další psaníčko. Likvidace toho poslance – to bude zahajovací představení nového ansámblu, první vystoupení Sdružených podniků na vyhlazování neplatičů.”

Ukázalo se, že prorokoval správně. Poslance Rippla-Durcotta provázela večer domů mocná četa detektivů. Jeho auto bylo obklopeno uniformovanými motocyklisty. Byt byl tak napěchován policajty, že se pan poslanec stěží dostal do své ložnice. Tak to alespoň tvrdil Jiggs.

Následujícího odpoledne jel poslanec za stejných bezpečnostních opatření do parlamentu. Na třídě Whitehall ho čekaly zástupy lidí, kteří mu provolávali slávu. Pan Ripple-Durcott byl tímto projevem populárnosti velmi potěšen. Byla to pro něho novinka.

Ani kolegové-poslanci se o něho zpravidla moc nezajímali. Byl to nudný člověk, jenž pronášel nudné řeči a který v kuřárně vyprávěl anekdoty, jež neměly konce ani pointu. Výhružný dopis z něho udělal populární osobnost celonárodního významu.

“Mohl byste mi říci,” tázal se Jiggs, “proč ochranu toho člověka svěřili Tetleyovi?”

Terry zaváhal.

“Wembury je paličák, a mám dojem, že jste ho namíchl.”

Jiggs se zazubil.

“Psychologicky pochopitelné: průměrná dušinka automaticky nenávidí veleducha,” řekl vznešeně. “Mrzí mě to,” pokračoval změněným tónem. “Mám Wemburyho opravdu rád – je to prima člověk. A málo naplat, kdybych já vedl v Chicagu oddělení a roztahoval se mi tam nějaký mudrlant z Anglie, byl bych jistě taky nachňachňaný. Ale stejně, Terry, musíte šéfa přesvědčit, že inspektor Tetley je nebezpečný plevel. Zahrál jsem si na soukromého detektiva, trochu jsem si začenichal – což se jinak příčí mé ušlechtilé povaze – a zjistil jsem, že Tetley se bratříčkuje s Velkým hochem od chvíle, kdy Kerky přijel do Londýna, což znamená, že s ním je jedna ruka po celou dobu, co se ten nynější melouch organizoval. Nemohl byste přesvědčit Wemburyho -”

“Teď? Ne – teď to není možné,” potřásl Terry hlavou. “Wembury je vyjukaný a musím říci, že s ním cítím. A Tetley má dobrou vyřídilku. Umí se vemluvit. Krom toho svědčí v jeho prospěch řada okolností: nemá dohromady žádné školní vzdělání, ale navzdory četným handicapům se vypracoval na nynější místo od píky. Proti těmto aktivům vykazuje jeho běžný účet ovšem i pasivum. Před pěti lety byl podezírán, že lítá v mimořádně ošklivé aféře kolem hazardní herny. Nic jsme mu nemohli dokázat a vyvázl z toho opravdu jen o vlas. Ale tak či onak si nedovedu představit, že by mohl přimhouřit oko, když jde o vraždu.”

“Tetley nemhouří oči, když jde o vraždu,” řekl Jiggs klidně. “On myslí, že bere peníze jen za to, že přehlíží maličkosti, na kterých nezáleží. Je divné, jak se člověk s Tetleyovým mozkem umí přimět, aby věřil právě to, co chce věřit. A nemyslete si, Terry, že Tetley snad nemá nahnáno. On se bojí až až. Ale veze se v tom, Terry, a nemůže se z toho dostat. A je na tom čím dál tím hůř, protože si začíná uvědomovat, jak daleko už zašel. Jednoho dne ho začne hryzat svědomí, a Tetley se sesype. Ale až se tak stane, udělá dobře, když si to nechá pro sebe. – To je všechno, co jsem chtěl říci!”

Nic se nestalo ani druhé noci. Třetího večera se na Londýn snesla lehká mlha a Jiggs věděl, že chvíle nadešla. Mlha houstla, valila se v mocných chuchvalcích a zaplavovala větší a větší oblasti města.

Členem Dolní sněmovny byl i poslanec jménem Quigley, muž stářím schýlený, s hřívou bílých vlasů, s bílým knírkem a plnovousem. Poslanec Quigley se netěšil dobrému zdraví a od zahajovací schůze se v parlamentu často neukázal. V devět hodin tohoto večera vystoupil pomalu po kamenných schodech, přešel vstupní halou a prošel dlážděnou chodbou, vedoucí do kuloárů. Policista, jenž tam konal službu, zasalutoval a otevřel mu dveře. Poslanec Quigley vešel do zasedací síně, postál chviličku u zábradlí před presidiem sněmovny a upravoval si brejle. V zasedací síni právě probíhala nezajímavá rozprava – suchopárná jako sám její námět: osnova zákona o odhadní ceně pozemků. Poslanec Quigley usedl do vládních lavic, zejících prázdnotou, a někdo na to upozornil souseda: “Koukejme, Quigley přešel k vládě,” řekl. Poslanec Quigley byl příslušníkem opozice. V čelní řadě lavic, vyhrazené ministrům, seděl osamě
lý státní podtajemník, jenž zastupoval resortní osnovu. Pojednou poslanec Quigley vstal a stařeckými kroky se šoural směrem k předsedovi. Když došel k uličce mezi lavicemi, rychle se obrátil. Jeho pravice se prudce zvedla. Třikrát vystřelil, a pak – třímaje pistoli v ruce – přeskočil natažené nohy státního podtajemníka, mihl se kolem předsedy a zmizel ve dveřích za jeho křeslem.

Za několik vteřin bylo po všem. Muž, jenž dosud seděl v první lavici opozice, se zhroutil, svezl se k zemi a zůstal nehybně ležet. Policista na chodbě viděl utíkajícího poslance, snažil se ho zadržet, ale klesl s prostřeleným ramenem.

Vrah zřejmě znal místopis parlamentní budovy dokonale; musel mít půdorys pečlivě nastudovaný. Odbočil do chodby a vyběhl létacími dveřmi na terasu. Nikde nezaváhal. Počítaje kandelábry do konce terasy při mostu, zvolil čtvrtý: tam vyskočil na široké kamenné zábradlí a odtud se vrhl střemhlav do Temže. (Cesta, kudy utekl, byla dodatečně rekonstruována, protože očitých svědků konečné fáze útěku nebylo.) Když se na terasu vyhrnul hlouček parlamentních zřízenců a když přišla policie, byl útočník ten tam. Policista, jenž se nahnul přes zábradlí, viděl dlouhý motorový člun směřující do středu řeky. Na strážníkovo volání nikdo z člunu neodpověděl. Policista vytrhl z pouzdra pistoli a dvakrát vystřelil. Teď reagovala posádka lodi okamžitě. Z temnoty nad řekou začaly vyskakovat jakoby jiskry: kulomet. Sprška střel pokropila podezdívku a roztříštila několik oken, nenapáchala však další škody.

Nyní byla loď gangsterů již uprostřed řeky. Lidé na nábřeží viděli znova kmit kulometné palby a slyšeli její rachot. Uprostřed řeky byl teď i policejní motorový člun a bitva byla jednostranná. Než přibyla posila, byla loď gangsterů ta tam.

Wembury přišel do Terryho kanceláře, bílý ve ztrhané tváři.

“Je mrtvý?” otázal se Terry.

Vrchní komisař přisvědčil kývnutím hlavy.

“Ripple-Durcott je mrtvý – a Scotland Yard je odrovnaný. Kde máte svého amerického přítele?”

“Odešel na místo činu, jakmile přišlo hlášení,” odpověděl Terry.

“Nebyl moc vedle s tím svým obrněným vozem a s Towerem,” řekl Wembury trpce.

Klesl do křesla a seděl s tváří v dlaních.

“Toto není džob pro mnč,” řekl. “Za to nejsem placený. Bože na nebi, jak jsme se smávali chicagské policii, když jsme četli, že není s to vypořádat se s vyděrači a gangstery! Teď víme, jak to je. Pistolím chceme čelit špuntovkami.”

Opřel se do křesla a hluboce vzdechl.

“Ta jejich motorová loď čekala na atentátníka těsně u břehu – držela se ve stínu a lidé od říční policie ji neviděli. Mimochodem řečeno – seržant policejního člunu je těžce raněný. Kdo to navrhl, aby temžská policie byla vybavena kulomety? A kdo návrh odmítl? Jiggs s tím návrhem přišel – já ten nápad utopil.”

Zvedl hlavu, když se otevřely dveře. “Haló, Jiggsi!”

“Haló, šéfe!” odpověděl Jiggs bujaře. “Promiňte,” dodal.

Wembury pokýval hlavou.

“Chápu. Za dané situace máte právo na pocit triumfu. To už je v lidské nátuře.” Jiggs se na něho zamračil,

“Má lidská nátura není jako lidská nátura jiných lidí,” vrčel.

“Jak to všechno máme vyřešit, Jiggsi?” Kapitán Allerman si přitáhl židli, obrátil ji a sedl si na ni rozkročmo.

“Já vám povím, Wembury, jak to všechno vyřešit,” řekl, “a je to jediné řešeni. Sestavte dvě čety a pošlete jednu pro Edwina Tannera a druhou pro Kerkyho Smithe, ať je předvedou na Scotland Yard.” “A potom?” otázal se Wembury, když Allerman zmlkl.

“A potom,” řekl Jiggs pomalu, rozvážně a s důrazem, “když se pokusí o útěk, zatočte s nimi.” Wembury se na něho upřeně zadíval. “Tím míníte, abychom je zastřelili?”

“Jestli se pokusí o útěk.”

“Ale dejme tomu, že se o útěk nepokusí?” Pomalý, satanský úsměv se rozlil po tváři Jiggse Allermana.

“Šéfe – když je přenecháte mne, ručím vám za to, že se o útěk pokusí!”

Vrchní komisař potřásl hlavou.

“To by přece byla holá vražda,” řekl.

“A co to bylo dnes večer?” zeptal se Jiggs. “Co se dělo celý týden? To bylo cvrnkání do nosu a podobné laškování? Vražda – to slovo v této souvislosti neznám! Vraždy se dopouští, kdo usmrtí neozbrojeného občana. Ale vzít do služebního vozu opravdového padoucha gangsterského a cestou na strážnici odstřelit – to je pro mne akt vyrovnávající spravedlnosti.”

Wembury znova potřásl hlavou.

“To nejde. Jiggsi. Můžeme ty lidi vyhostit a deportovat -”

“Deportovat je!” opakoval posměšně Jiggs. “Například do Paříže, viďte? A Edda Tannera byste beztak nemohli vyhostit. Říká o sobě, že je Američan, ale narodil se ve Velké Británii. Četl jsem jeho osobní spisy tak často, že bych je mohl zpaměti recitovat na pikniku nedělní školy. Narodil se přímo zde, v Londýně. Ačkoliv strávil skoro celý svůj život v Americe, nikdy si tam nezažádal o občanství. To je pro vás novinka, že ano.

Eddie Tanner je prima chlap – mám ho docela rád. Má do sebe cosi bezmála lidského – čímž míním, že jako lidská bytost, jako člověk vypadá – ale není. Žádnými džentlmenskými způsoby ty vagabundy neodrovnáte. Já vám něco povím, šéfe, V Sing-Singu mají sortu privilegovaných vězňů. Úředně se jmenují ,důvěryhodní’, v běžné mluvě se jim říká ,důvěra’. Takový ,důvěra’ si smí po vězení chodit prakticky kam chce – občas mu dají i propustku ven do světa a vědí, že se ‚důvěra’ vrátí. Ale víte, že mezi ,důvěryhodnými’ nenajdete jediného gangstera? Správa Sing-Singu to s nimi zkoušela, a pohořela. Žádného z těch vagabundů nemůžete zavázat čestným slovem. Po spáchání druhé vraždy gangster jaksi zapomíná, co to je. Aby bylo jasno – zapomíná, co to je čest. Nezapomíná, jak se vraždí,”

Jiggs došel k oknu a zamyšleně se díval na zamlžené nábřeží.

“Je tam hromada lidí. Jukají na Scotland Yard a patrně přemýšlejí, co s tím vším uděláme. A davy kolem parlamentu jsou největší, jaké jsem kdy viděl.”

Telefon zazvonil a Wembury zvedl sluchátko, “Ano – u aparátu.” Chvíli naslouchal, “Zajisté, sire.” Položil sluchátko, “Pojďte oba se mnou do parlamentu,” řekl Terrymu a Jiggsovi. “Jestli už byl jmenován nový policejní ředitel, podám mu ihned demisi. Jinak řeknu ministrovi vnitra, že moje místo mu je k dispozici, takže může jmenovat nového vrchního komisaře.”

Zástupy před budovou Dolní sněmovny byly tak mohutné, že i jízdní policie si jen obtížně klestila cestu hustými davy. Mezi železniční stanicí a parlamentem je podzemní spojovací chodba. Tato přístupová cesta byla v kritickou dobu silně střežena, neboť vrchní komisař byl přesvědčen, že atentátník, jenž by se chtěl dostat do budovy, pokusí se proniknout tam tudy.

Byli uvedeni do velké pracovny ministerského předsedy. Přítomna byla polovina vlády, Jiggs očima přelétl shromáždění a jeho pohled utkvěl na vysokém, bělovlasém muži, jenž byl ze všech nejustaranější, a domyslil si, že to je ministr vnitra.

Nepadlo jediné slovo výčitky. Státníci si byli vědomi velikosti a složitosti problému.

“Vaše rezignace, pane Wembury, vůbec nepřichází v úvahu,” řekl bez rozmýšlení ministr vnitra, jakmile vrchní komisař hlásil svůj úmysl. “Děláte, co můžete – se zbraněmi, jež máte k dispozici,”

Jiggs byl představen, a ministerský předseda, bledý ve tváři a jakoby náhle zestárlý nad svá léta, se na něho zkoumavě zadíval.

“Co máme podniknout, kapitáne Allermane? Vy ty lidi znáte a jste obeznámen s metodami boje proti nim. Jaké jsou vaše návrhy?”

Jiggs chvíli mlčel. Seděl za stolem a tiše bubnoval prsty na leštěnou desku. Pak zvedl hlavu.

“Mé návrhy, pánové, se budou zdát neskromné. První z nich zní: Dejte mi na dobu jednoho měsíce neomezené velení nad metropolitní policií. Návrh druhý: Suspendujte všechny zákony, které chrání zločince. Vaše metody značka fair play ještě zhoršují vaši beztak zlou situaci. Navrhuji, abyste škrtli všechny předpisy omezující akce Scotland Yardu: abyste suspendovali zákon, kterému říkáte Habeas corpus, jenž komplikuje a maří zneškodnění evidentních zločinců. To za třetí. Za čtvrté: Vyhlašte předem beztrestnost za všechny nezákonné činy – to znamená za činy, které se příčí dosavadním vašim zákonům, jichž by se policie snad dopustila průběhem nříštího měsíce. Přistoupíte-li na tyto návrhy, dostanu oba gangy přesně tam, kam patří.”

“Do vězení?”

Jiggs potřásl hlavou.

“Do pekla,” řekl.

Byla patrně chyba, že použil zrovna tohoto výrazu. Ministr vnitra byl přesvědčený nonkonformista, jenž bral své přísné náboženství vážně.

“To všechno je ovšem…” řekl ministr a odmlčel se.

“…fantastické,” napověděl mu Jiggs. “Už si na to slovo pomalu zvykám. Hážete mi je na hlavu pokaždé, když navrhuju něco, co diktuje zdravý rozum.”

“Především,” řekl ministr vnitra škrobeně, “bychom vás nemohli jmenovat plnomocným velitelem policie. Je to, jak jsem řekl, nemožné. Dokonce si nejsem jist, zda by to dovolila ústava.”

Jiggs moudře přikývl.

“Ústava? Tu anekdotu neznám.”

“A suspendovat všechny zákony proto, že skupina námezdných vrahů a vyděračů terorizuje Londýn, to by bylo stejně absurdní. Musíte nám poradit nějaká jiná, proveditelnější opatření.”

Jiggs potřásl hlavou.

“Žádná nejsou,” řekl. “Ale když jsem nepochodil, dám vám radu, kterou beztak chcete slyšet: zesilte početní stavy své policie; dejte určitému procentu policistů revolvery – a bylo by radno také je poučit, jak s nimi zacházet; deportujte všechny podezřelé cizince; a co ještě? No ovšem – a můžete udělat totéž, co jste udělali dnes večer: můžete zavřít návštěvnické galérie Dolní sněmovny a neuvědomit si přitom, že v takovém případě se vrah může dostat do parlamentu jen v přestrojení za poslance.

Varoval jsem před takovou možností – byl to jeden z těch mých ‚fantastických’ nápadů! Uvědomte si, pane ministře: ocitl jste se tváří v tvář přesně témuž zjevu, s nímž se střetá každý policejní sbor ve Spojených státech: organizovanému zločinu, páchanému zločinci, kteří považují vraždu na normální úkon! Jenže vy, pane ministře, jste na tom teď ještě hůř: nemáte před sebou a proti sobě nějaké amatéry nebo svrabaře. Počítám, že v Londýně je toho času kolem dvou set goril, nebo chcete-li: pistolníků – a jsou to vesměs odborníci. Vedení gangů jim už před mnoha měsíci připravila dolíky, kde se mohou skrývat – a únikové cesty, kdyby se dostali do úzkých. Nesmíte zapomínat, že tenhle melouch byl pečlivě připravován po léta. A bylo jasné: až gangy přijdou do Londýna, přijdou s kompletním vybavením a do akce nepůjdou žádní mrtvolkáři – já vám to, pánové, přeložím: mrtvolkář je kape
sní zloděj, jenž okrádá spící opilce – do akce půjdou největší esa podsvětí. A povím vám něco, co asi nevíte: žádný z těch pistolníků, pochůzkářů, špehounů a goril nepobírá týdně míň než pět set dolarů. Což je ve vaší znehodnocené měně zhruba sto čtyřicet liber. Týdně! Vedení gangů investovalo do tohoto melouchu přes dva milióny dolarů – a investované prachy se jim hezky zčerstva vracejí. A po dnešním ,úspěchu’ se jim peníze jen pohrnou.”

“Mluvíte o vedení gangů, kapitáne Allermane. Víte, kdo to je?” otázal se ministr vnitra.

“Já to vím a vy to víte, pane ministře. Uvedl jsem jejich jména už ve svém oficiálním hlášení. Jeden je Američan, druhý je Angličan. Důkazů není ani proti jednomu, ani proti druhému. Jednoho můžete vyrazit z Anglie do čtyřiadvaceti hodin – ale melouch půjde dál v neztenčené míře, ať je pohlavár gangu zde nebo v Paříži.”

Schůze vlády přijala jen povšechnou rezoluci a pak byla odročena. Scotland Yard vydal rozkaz, aby uniformovaná policie byla ozbrojena. Z Jiggsových návrhů byl přijat jen jeden jediný: týkal se ustavení leteckých hlídek a pozemních rádiových stanic. Letadla měla dnem i nocí kroužit nad Londýnem.

Nedovedu pochopit, čím nám to pomůže,” řekl ministr vnitra.

Zajisté, sire,” řekl trpělivý Jiggs, “chápu, že to nedovedete pochopit.”

Byl to znamenitý nápad. Nebeští hlídači budou v neustálém bezdrátovém spojení se zemí. Mohou ve dne sledovat každé auto, v němž prchají gangsteři, mohou zjistit cíl jeho cesty a upozornit pozemní policii, kde gangsteři vůz opouštějí a kudy pokračují v útěku. Navíc mohly letecké hlídky ještě překazit případné bombardování, kdyby se Zelení pokusili opakovat nálet, jenž skončil tak katastrofálně na Cavendishově náměstí.

“A jsme tam, kde jsme byli!” řekl Jiggs, když se ocitli zase na ulici a klestili si řídnoucím davem cestu k nábřeží. “V tom návalu kolem nás je jistě tucet pistolníků – ale zde by jim to neprošlo. Rozlícený dav – to je něco, čeho se gangster bojí. Mají pekelný strach, že by byli lynčováni. Stalo se mi nejednou, že jsem měl na policejní stanici gangstera, opravdovou gorilu, jak zákon káže – a chlap se přede mnou plazil na kolenou a žebronil, abych ho zavřel do cely, kam by se dav na něho nedostal.”

Vrchní komisař, jenž po celou cestu mlčel, se obrátil na Terryho Westona, když zahýbali do Yardu.

“Promluvte prosím s Tetleyem. Řekl jsem mu sice, aby se hlásil v mé kanceláři, ale postarám se, aby ho poslali k vám. Zařiďte, cokoliv uznáte za vhodné. Zítra ráno chci vědět, jaká opatření učinil a jak je možné, že se vrah dostal na terasu parlamentu.”

Terry se telefonicky poptal v nemocnici, jak se vede policistovi, kterého nepravý Quigley postřelil, a s radostí zvěděl, že je mimo nebezpečí. Pak zazvonil na spojku.

“Pošlete mi sem, prosím, pana Tetleye.”

Inspektor Tetley vypadal, jako by mu bylo sto let. Knír jindy tak švihácky nakroucený, byl bedně splihlý. Jiggs rozpoznal na první pohled, že tu stojí člověk vyděšený a na pokraji zhroucení.

Tetley se podíval na Jiggse a pak na svého bezprostředního představeného.

“Raději bych s vámi mluvil mezi čtyřma očima, pane Westone. Nemyslím, že cizí lidé -”

“Toto není chvíle, kdy můžeme brát ohledy na váš útlocit, pane Tetleyi. Kapitán Allerman není cizí člověk. Je přidělen našemu úřadu. A teď nám vysvětlíte, jak k té vraždě v parlamentu mohlo dojít. A proč východy byly ponechány bez dostatečné ostrahy.”

“Dělal jsem, co jsem mohl, pane šéfinspektore,” kvílel Tetley. “Měl jsem lidi ve všech chodbách a nechápu, proč policista, který měl mít službu na terase -”

“Když to nechápete, vysvětlím vám to,” řekl Terry stroze. “Nikdo neměl službu na terase proto, že tam nikdo nikoho do stráže neurčil.”

Tetley proti tomuto konstatování neprotestoval. “Každý můžeme udělat chybu. Měl jsem poslední dobou moc starostí, pane Westone, a včera mě bolela hlava, že jsem nevěděl, čí jsem.”

Zadíval se prosebně po Jiggsovi, ale nenašel v kornaté tváři ani stopy soucitu. Tetley začal rychle vypočítávat místa, kam všude postavil své lidi.

“Viděl jsem vraha přicházet do parlamentu,” pokračoval, “a byl jsem oklamán. Vždyť i parlamentní zřízenci si mysleli, že ho znají. Mluvil jsem dodatečně s několika poslanci a jeden z nich řekl, že když se starý pán posadil -”

“Žádné reminiscence v tuto chvíli nepotřebujeme,” přerušil ho šéfinspektor Weston stroze. “Budete se zítra ve dvanáct hlásit v této kanceláři a přinesete s sebou svou spořitelní knížku. Dále přinesete výpis z běžného účtu, který má vaše manželka na své jméno u Severní a Jižní banky, pobočka v Edgewarské třídě, jakož i výpis z běžného účtu, který má pod svým dívčím jménem u Průmyslové banky v Bradfordu.” Viděl, jak Tetleyovi poklesá dolní čelist.

Dále mi přinesete úplný a přesný seznam všeho, co obsahuje sejf 8497 v Depozitní bance na Fetter Lane Až tam za účelem soupisu půjdete, najdete tam detektiva, jenž na vás čeká a jenž vám při pořizování inventáře ochotně pomůže.”

Tetley, zlomený člověk, opustil kancelář.

“Nejdivnější na tom je,” řekl zadumaně Jiggs, “že jsem nepromluvil jediné slovo!”

KAPITOLA XXIV

Kerky Smith to minulé noci značně natáhl. Tančil s Corou v nočním klubu, který byl toho času považován za nejmondénnější. Jeho uctivý komorník nebyl nikdy uctivý, když byli načisto sami. Vešel a bez ceremonií probudil svého chlebodárce.

“Kerku,” řekl, “máš na drátě toho svého policajta.”

Kerky se v posteli posadil a zlostně civěl na rušitele svých snů.

“Jakého policajta?” zeptal se nevrle. A pak rychle dodal: “Tetleye?”

“Říká si plukovník Bruton – ale je to Tetley, že jo?”

Kerky zašel do obývacího pokoje a vzal sluchátko.

“Musím s vámi mluvit, pane Smith. Je to hrozně důležité. Můžu přijít k vám do hotelu?”

“Ne – nemůžete přijít do hotelu,” odpověděl Kerky. “Řekl jsem vám to jednou provždy. Zařídím, aby se pro vás někdo stavil.”

“Hlídají mě,” řekl Tetleyův rozčilený hlas. “Nevěděl jsem to, až teprve včera večer, když ten šéfinspektor -”

“A mě snad nehlídají, co?” zavrčel opovržlivě Smith. “Můžete se mnou promluvit, až budu oholený – dám se holit za půl hodiny.”

Zašel do své oblíbené oficíny v Soho a dal se namydlit. Pak úslužný bradýř zapojil přenosný telefon, opustil místnost a zavřel za sebou dveře.

Také inspektor Tetley byl sám a ve zvukotěsné místnosti – nevěděl ovšem, že ho od Smithe dělí jen jedno patro téhož domu.

Kerky naslouchal Tetleyově litanii o strastech a utrpení, vyslechl jeho lamentace o nebezpečích, která mu hrozí, a –

“Už se mnou dál nepočítejte,” řekl Tetley energicky. Mluvila z něho kuráž ustrašeného člověka, jenž hledá, kudy by unikl. “Myslím, že odjedu z Anglie. Jsem úplně zničený. Když se do mě pustí ten Američan, všechno ze mne vypáčí. Včera večer neřekl ani slovo… A mám od vás dostat ještě dvě tisícovky, Kerky – jestli vám nevadí, že vás oslovuju křestním jménem.”

“Není to moje křestní jméno a nemám to rád,” odsekl Kerky Smith. “Oukej.” Jeho hlas byl najednou přívětivý a optimistický. “Buďte dnes večer v deset hodin na vnitřním okruhu, přesně proti vchodu do zoologické zahrady. Některý z mých hochů vám peníze přiveze. Ale dávejte pozor, aby vás nikdo neviděl, až tam půjdete.”

Ťukl na zvonek, který měl v dos.ahu, a když holič přišel, podal mu sluchátko.

“Tohle mýdlo je špatné,” řekl podrážděně. “Schne mi na tváři.”

KAPITOLA XXV

Cora Smithová vyrůstala a dospěla ve zvláštním prostředí. Bylo jí něco málo přes čtrnáct let, když se prvně seznámila s prostředím gangů. A od té doby byl její osud spojen – tu těsněji, jindy volněji – s gangy a gangstery. Po celý život slyšela své přátele a známé mluvit o miliónech, jako by to byly troníky. Někdy to byly milióny mlhavé a vymyšlené, někdy to byly statisíce, jež vypadaly jako milióny a byly získány s rizikem života či svobody, tu byl někdo, kdo o ni štědře pečoval, vždycky byla nákladně oblečená a brzy měla hezkou hromádku šperků. Sbírala je se samozřejmostí kloučka jenž schraňuje kuličky.

Než potkala Kerkyho, zakotvila letmo v přístavech manželství dvakrát. Atmosféra, v níž žila za svobodna i jako rozvedená nebo vdaná, byla pořád stejná: neznala slitování ani výčitek svědomí. Násilná smrt patřila k všedním průvodním zjevům existence. Občas se seznámila s mužem, který byl samá legrace, jenž ji dnes pomiloval a zítra ležel v obecní márnici pod milosrdnou plachtou. Nebyla už tak dlouho šokována, že zapomněla, že by ji vůbec něco mohlo šokovat.

Její životní filosofie byla prostá: líbit se muži, jenž platí účty, a být mu věrná, dokud ji nepodvede. Potom už věrnost nemá smysl.

Kerkyho měla ráda. Žádný jiný manžel nevzbudil tolik zájmu v jejím mělkém mozečku ani v červeném oblázku, který nazývala srdcem. V Cořině představě existovala jen jedna mlhavá možnost krize: ztráta tohoto muže, zaviněná buď smrtí, nebo machinacemi někoho, kdo se mu líbí víc než ona. Ani v nejdivočejším snu si Cora sice nedovedla představit ženu atraktivnější, než je sama; ale byla znalá světa a věděla, že muži mají občas divná gusta.

V případě, že ji o manžela připraví svištící kulka, nebudou žádné komplikace; za kapitolou společného života se udělá tečka a Cora se bude krášlit pro jiného muže. Vždycky existoval nějaký sice nepsaný, ale mlčky uznávaný pořadník, takže se dalo odhadnout, komu by asi připadla.

Cora se příliš neobávala možnosti, že by ji o muže mohla připravit něčí pistole nebo kulomet. Druhá eventualita však – to bylo něco jiného! Dumala o Leslie Rangerové – a když byla sama, propadala záchvatům zavilého vzteku. Nakonec přešla od ponurého dumání k plánování. Hledala v duchu historické precedenční případy a našla jich požehnaně.

Byla tu například mladá žena, která chodila s Harrym, zvaným Polák, a která břitvou znetvořila obličej jeho ,tajné’ dívky. Ale to nebylo ono; byla to pomsta vulgární, jakou by si mohla vymyslet nějaká negerka. Praktičtějším příkladem byla Sára Vagentová: vešla do restaurace, popadla za pačesy dívku, jež seděla s jejím druhem, a nahustila do ní z elegantní dámské pistole tři niklové kuličky. Jenom hromada advokátů a slzopudných obhajovacích řečí zachránila Sáru Vagentovou před elektrickým křeslem. Ale tisíce počestných matrón na venkově státu Missouri jí stejně odhlasovalo smrt: Sára Vagentová je dosud ve federální trestnici.

Ale pak tu byl dramatický příběh Luisy Steinové… Cora o tom podumala a pojala oslnivé rozhodnutí.

“Proč si nezajedeš trochu na venkov, holčičko?” zeptal se jí nedávno Kerky. “Nač ti kupuju domy? Bylas tam všehovšudy jednou!” Milostivě se na něho usmála. “Umíš opravdu myslet hlavou, Kerku,” řekla. “Zrovna dnes ráno, když jsem se protahovala v posteli, mně napadlo, že bych mohla zajet podívat se na tu barabiznu.”

“Mohla bys tam zůstat pár dní. Vezmi s sebou komornou a sežeň si tam nějaké ženské, aby uklidily. Pošlu ti tam prima kuchařku.” Potřásla hlavou. “To by zase bylo moc,” řekla. ‚Barabizna’, o níž Cora mluvila, byla ve skutečnosti krásná vila na břehu Temže mezi Maidenheadem a Cookhamem, renovovaná a vybavená nábytkem i kompletním kuchyňským zařízením. Kerky jí dům koupil minulého léta a Cora se do vilky zamilovala na první pohled. Ale jenom na první. Při druhé návštěvě ji omrzela.

“Četla jsem dnes,” zalhala, “o Luise Steinové. Říkám ti, ta uměla nenávidět! To byla ta ženská, co dala odstřelit toho hocha, co mu říkali Baltimorský. – A udělala to mazaně: jenom nenápadně píchla těm druhým, kde si na Baltimorského můžou počíhat.”

Kerky potřásl káravě hlavou. Na každém melouchu je nápis: ,Ženám vstup zakázán’, Coro!” Zostra se na ni podíval přivřenýma očima.

Snad se nezabýváš myšlenkou zkusit něco podobného?”

“Neblázni,” řekla.

Byla by asi zapomněla na nejasný úmysl, jímž se občas zabývala, ale který nenabyl konkrétních obrysů, kdyby Kerky byl celý námět hovoru odbyl lhostejným mávnutím ruky. Ale Kerky nebyl lhostejný, ba naopak: byl zřejmě znepokojený.

Leslie chodila na obědy – nejen z důvodu nezbytné obživy, ale i proto, aby se trochu prošla. Vracela se do kanceláře, a právě když zabočila z Broad Streetu na Augustiniánské náměstí, zaslechla pronikavý hlas, jenž ji volal jménem. “Slečno Rangerová!”

Ohlédla se. Dvousedadlové auto trhavě zastavilo u chodníku a z vozu vystoupila žena. Cora Smithová byla v tomto prozaickém, ošumělém prostředí Broad Streetu zjevem tak zářivě líbezným, že chodci – většinou úředníčci a bankovní doručovatelé – zapomněli, zač jsou placeni, a zastavili se a civěli na ni. Ale Leslie Rangerovou uváděla líbeznost paní Cory při každém setkání do rozpaků – patrně proto, že byla tak nadměrně okázalá. Tato hezká žena byla příliš pěstěná a příliš se podobala exkluzivním fotografiím módních žurnálů, než aby zapadla do šedi a hnědi všedního života.

“Koukejme, koukejme!” Cora Smithová byla až přehnaně srdečná. “Nejela byste se mnou poobědvat? jsem na tom moc bídně: Kerky jede obchodně do Paříže, to je ve Francii – a tak si myslím, že já a vy – že vy a já bychom se mohly blíž seznámit. Kde pracujete?” Zvědavě se rozhlížela.

“Zde v těchto končinách,” usmála se Leslie.

“Je mi hrozně lito, paní Smithová, ale mám velmi napilno.”

“V kolik máte ,padla’?” Leslie jí řekla, že končí práci v pět hodin.

“Nechtěla byste se potom se mnou trochu projet?” Cora málem žebronila. “Řeknu vám – já jsem tak opuštěná, že bych si povídala třeba s hotelovým sluhou.”

Leslie ji litovala, ale zase ne tak velmi, aby stála o její společnost po delší dobu. Na druhé straně…

“Kdybyste se pro mne stavila zde na tomto místě v pět hodin, ráda se s vámi na chvíli projedu,” řekla a paní Smithová se na ni zářivě usmála.

Leslie doprovodila ženu zpět k vozu a počkala, až sedla za volant a odjela. Bylo to nádherné, přiměřeně drahé auto. Manželka Kerkyho Smithe ovšem v ničem jiném nemohla jezdit.

Byla pravda, že Kerky chtěl jet do Paříže (což je ve Francii), ale rozmyslel si to.

“Ty odcházíš?” podíval se na hodinky. “Je půl páté – měla by sis vzít doprovod. A kam jdeš?”

“Pozvala jsem tu holku – Leslie-jak-se-honem jmenuje – však ji znáš.” “Leslie Rangerovou?” Zamračil se na ni. “Nač a proč?”

“Myslela jsem, že bych se s ní měla blíž seznámit, Kerky,” řekla knikavě. Vždycky trochu kvílela, když byla v defenzívě.

“Oukej. Není to špatný nápad. Zatelefonuj mi kolem šesté,” řekl. “Snad ji přiměješ, aby se rozpovídala o tom člověku z Yardu – ale ty nepovídej nic, holčičko.”

Pobaveně se na něho podívala.

Jízda v dokonalém voze se Leslie líbila, i počasí bylo pěkné, jen Londýn byl plný hrůz: kameloti, kolem nichž jeli, vykřikovali “Další vražda!” – “Bestiální zločiny gangů!” – “Řádění gangsterů pokračuje” – takže Leslie souhlasila, když Cora navrhla výlet do venkovského sídla. Zastavily se v Sloughu a koupily pár sendvičů. Cora si dodatečně uvědomila že Leslie mohla někomu zatelefonovat, s kým a kam jede. Kerky by se takové chyby nedopustil – ani Luisa Steinová, zářný její vzor.

Už se smrákalo, když vůz zahnul na dlouhou polní cestu, která – tak řekla Cora – vede k vilce. Dlouhá polní cesta měla však ještě další odbočku doleva, další polní cestu, jež se táhla mezi zanedbanými loukami. A pak se před nimi najednou – jako přičarován kouzelným proutkem – objevil půvabný bungalov, obklopený vysokým živým plotem. Leslie vystoupila a otevřela bránu. Vůz objel vilu a zastavil u zadního vchodu pod skleněným přístřeškem.

“Nemohu se dlouho zdržet,” řekla Leslie.

“Jenom aspoň nakoukněte dovnitř,” přemlouvala Cora.

Otevřela dveře kuchyně. Uvítal je zatuchlý vzduch, tak příznačný pro místnosti dlouho uzavřené. První, co Leslie spatřila, když vešly do obývacího pokoje, byla klec pro kanárka. Na jejím dně nehybně leželo ubohé žluté klubíčko peří.

“Heleďte! Jen se podívejte!” řekla Cora. “Já zapomněla nechat mu tady nějaký zob.”

Ani slůvko politování nebo soucitu. Leslie se na ni upřeně zahleděla. Nedokázala podívat se ještě jednou na malinkého zpěváčka, jenž zde zašel hlady a žízní.

“Nesnáším ptačí cvrlikání po domě,” pokračovala Cora. “Kerky myslel, že se mi bude líbit. Dal za něho pětadvacet zelených – ,zelený’ znamená dolar.”

“Znám ten výraz,” řekla Leslie chladně.

“Jdi nahoru!”

Zvláštní zabarvení Cořina hlasu přimělo Leslie obrátit se. Cora Smithová tu stála strnulá, oči dokořán – oči planoucí vzrušením. V ruce měla malou pistoli.

“Slyšelas, co ti říkám! – Jdi nahoru!”

Leslie pocítila divnou slabost, kolena se jí zachvěla.

“Nedělejte hlouposti,” řekla. “Je na čase jet domů.” Sama skoro nepoznávala svůj hlas. “Říkám – jdi nahoru – a hned!” Vášnivost v hlase líbezné, loutce podobné ženy vyrazila Leslie Rangerové dech. Beze slova se obrátila, prošla chodbou a vystoupila po schodech do prvního patra.

“Jdi do první místnosti vlevo!” Leslie uposlechla. Ve světnici byla tma, neboť okna byla zajištěna proti dešti a vichřicím těžkými okenicemi. Cora otočila vypínačem. Bylo zřejmé, že to je pokoj pro služebnou. Veškerý inventář tvořil železný kavalec a židle. Ve výklenku byla miniaturní koupelna.

“A teď ti něco povím. Zatraceně málo chybělo, a já bych byla kvůli tobě umřela. To koukáš, že jo? Ten tvůj fešák Eddie Tanner… víš, co Eddie Tanner řekl Kerkymu? Ze mi usekne hlavu a pošle mu ji v ošatce – a on by to taky byl udělal! Já Edda znám… tři roky jsem byla jeho manželkou. A on by mě byl zabil… kvůli tobě!”

“Kvůli mně?” řekla Leslie. “To je přece nesmysl”

“Nesmysl, říkáš? Dostalas zelené psaní, že jo? Chtěli pět stovek, – tys to psaní zanesla na policii – a Zelení na tebe poslali pistolníky. A víš, jak ti Edd zachránil kejhák? Dal mě sebrat na ulici a vrazil mě do jakéhosi kumbálu – a kdyby tě Zelení pistolníci byli dostali, byl by mě zabil!”

Leslie na ni zírala užasle. Ačkoliv příběh zněl neuvěřitelně a připadal jí jako nemožný, Leslie jaksi věděla, že to všechno je pravda.

“Mělas to u mně schované – a teď si to s tebou vyrovnám. A máš u mne taky vroubek za to, že mi svádíš Kerkyho. A neříkej, že ho nesvádíš – já vím, jaké jsou ženské, a vím, co dokážou…”

Pověděla Leslie Rangerové, jaké jsou ženské i co dokáží – a nebyla ve volbě slov vybíravá.

Leslie byla z tohoto světa, žila v něm a nebyla přecitlivělá. Nebyla šokována ani teď, ačkoliv ji skorem bolelo slyšet mluvit ženu tak, jak nyní mluvila Cora Smithová.

“Zavřeli mě do kumbálu – a teď já zavřu tebe. jestli budu zítra dobře naložená, přijedu sem a pustím tě, ale jestli mě vztek nepřejde…”

Podívala se na Leslie. Cořina tvář náhle zestárla. Prudce oddychovala.

No, snad přijedu,” řekla nakonec. Otevřela kabelku a vyňala dva páry amerických pout. Viděla je před několika dny v hračkářském oddělení obchodního domu na Oxfordské třídě, kde nakupovala, a koupila je jako novinku. Ukázala je Kerkymu, ale Kerky nebyl nijak nadšený.

“Hoď je do smetí, ale hned! Žádné horší znamení jsi nemohla přinést do domu,” řekl.

Držíc v jedné ruce pistoli, Cora přiklapla jeden z ,náramků’ pouta kolem Leslina zápěstí, připevnila k němu druhou dvojici želízek a volný konec druhých pout zahákla kolem železné roury, vedoucí do koupelny.

“Bez klíčku to neotevřeš,” řekla. “Přeju ti dobrou zábavu.”

Jela zpátky do města, a čím víc se blížila Londýnu, tím víc byla nesvá. Protože tohle byl konec dobrodružství, s jakým nepočítala. Byla tak posedlá plánováním první části pomsty, že už nestačila domyslet, co bude dál. A Kerky?

Když přijela na hranice velkého Londýna, zastavila. Hlavou jí kmitla myšlenka vrátit se a holku odrovnat. Protože: pustí-li ji zítra na svobodu, holka půjde brečet k policajtům – Kerky bude řádit – a celý Kerkův velkolepý melouch snad bude v tahu!

Teď měla Cora opravdu nahnáno: zbývá skutečně jen jedno řešení, a prázdná hlavička se jí zatočila z hrůzné perspektivy, jež se před ní otevřela. Vystoupila z vozu, došla k telefonní budce a zavolala svého manžela. A když se jí jeho ustaraný hlas zeptal – s četnými a šťavnatými citoslovci – kde je a co dělala, pozbyla odvahy.

“Kerky,” koktala, “myslím, že bych se mohla vrátit… na ten venkov…”

“Pojedeš rovnou domů! Kde jsi? Pošlu pro tebe vůz, ty…”

Jeho nadávky jí nevadily; skorem jí dělaly dobře.

“Ano,” řekla pokorně a přenechala svou zajatkyni temnotě.

Když přišla do obývacího pokoje, uvítala ji zlověstně zamračená tvář Kerkyho Smithe.

“Kdes byla?”

Jediným pohledem zaregistroval, jak je oblečená.

“A kde máš kabelku?”

Zalapala po dechu a málem zavrávorala. Kabelku nechala v bungalovu; a v té kabelce bylo něco, co nikdo nesměl vidět.

“Co na mě štěkáš, Kerky? Neměla jsem kabelku s sebou – je v mé zásuvce. Chceš ji?”

Nebýt tak ustaraný, byl by její lež prohlédl.

“Ne, nechci ji. Sedni! Někdo zde byl – v našich pokojích – a prohledával je, zatímco jsem byl pryč. Pamatuješ na tu knížečku, kterou jsem ti tuhle dal, abys ji odnesla do sejfu?” Němě přikývla. “Dalas ji tam, že ano?” Znova přikývla. Promluvit se neodvážila. Zhluboka si oddechl.

“Tak je to všechno oukej, Coro. Byl jsem beztak pitomec, že jsem ti tu knížku dával, když přece vím, jaká jsi hloupá holka.”

Vstal ze židle a začal přecházet pokojem. Napětí z jeho tváře zmizelo. Už se usmíval, když se jí zeptal:

“Co bys řekla nějaké revui dnes večer? Hrají Nohy krasavic.”

“Prima, Kerku!” řekla.

Její hlas zněl pevně. A přemýšlela tak rychle jako dosud nikdy. Co by se stalo, kdyby Kerkymu řekla, že zapomněla dát knížku do sejfu? A že knížečka je tuto chvíli v kabelce – v domě, kde nechala připoutanou Leslie Rangerovou?

Leslie kabelku viděla a měla co dělat, aby se na ni nedívala a neupozornila tím Coru, že ji tu nechává. Kabelka ležela na židli v pokojíku pro služebnou, skoro dva metry od místa, kde Leslie byla připoutána k vodovodní rouře.

Leslie slyšela prásknout domovní dveře, slyšela motor auta, když vyjelo na polní cestu. Viděla odraz světel, když Cora zapjala reflektory.

Klíčky budou v kabelce. Byly k poutům původně připevněné malými proužky lepicí pásky – Cora je utrhla a hodila je zpátky do kabelky. Židle byla příliš daleko, než aby na ni dosáhla, podařilo se jí však přimět pouto zaklapnuté kolem roury, aby se svezlo co nejblíž k podlaze. Pak si Leslie lehla na zem, natáhla se, co mohla nejvíc, a dotkla se prsty nohy příčle stoličky. Ještě dva centimetry, snad by stačil jeden… ale neuspěla.

V rohu koupelničky stál smeták. Ten byl taktak v dosahu. Položila smeták na zem a podařilo se jí zaháknout jeho konec kolem nohy židle. Zatáhla pomalu, opatrně – ale osud byl krutý: židle zachytila o nějaký hrbol podlahy a převrhla se. Teď byla kabelka dál než předtím – mimo dosah paží prodloužených koštětem. Podnikla další zoufalý pokus: lehla si tváří k zemi, sevřela tyč smetáku mezi hrany svých střevíců a po mnoha marných pokusech dokázala kabelku zachytit. Čtyřikrát se jí ještě vysmekla, než se titěrná, brilianty posázená věcička ocitla v dosahu třesoucích se rukou.

Otevřela kabelku. Klíčky tam byly – čtyři, po dvou na dvou kroužcích. Za vteřinku byla volná. Po celou dobu napjatě naslouchala a čekala, že uslyší vracející se vůz, ale všude kolem bylo hluboké ticho. Vysypala obsah kabelky na stůl. Malou pistoli zatím štítivě odsunula stranou.

Její pozornost upoutala knížečka v červené kožené vazbě. Byla to zvláštní knížka, neboť byla křížem krážem omotána dvěma tenkými řetízky, jež byly zajištěny velkým, plochým zámkem. Podobal se nabobtnalé stříbrné minci. Dále Leslie našla padesát liber v bankovkách a drobnosti obvyklé v kabelkách žen: rtěnku, pudřenku (zdobenou brilianty), zlatou tužtičku a několik stříbrných mincí.

Dala všechno zpátky do kabelky a s potěšením si představovala, jak se Cora Smithová bude tvářit, až jí zítra ráno v hotelu vrátí její věci.

Zpočátku byla Leslie skutečně zděšená a vystrašená, ale nad strachem nabyla brzy vrchu uražená lidská důstojnost. Trvalo ještě notnou chvíli, než se dostala z domu. Většina dveří byla zavřená na dva zámky. Nakonec se jí podařilo otevřít okno přízemního obývacího pokoje. Velmi umouněná, uhřátá a unavená se vydala na cestu. Odevzdaně šlapala polními cestami, prošla oběma polními cestami a – jak ostatně čekala – nepotkala živou duši, natož vozidlo. Ani na hlavní silnici nepotkala nikoho, komu by si mohla postěžovat nebo koho požádat o pomoc. Pokud jde o pomoc, nepotřebovala vlastně nic než dopravní prostředek, jenž by ji rychle odvezl do Londýna. Vlastně mohla zatelefonovat Terrymu… Sama se tomu nápadu zasmála.

Když došla na bathskou silnici, byla už zase málem klidná a vyrovnaná. Garáž, kterou spatřila, jí vnukla myšlenku najmout si vůz. Má přece Cořiných padesát liber, a bude jen spravedlivé, nahradí-li jí zlomyslná dáma cestovní útraty. Správce garáže potřásl hlavou:

“Bohužel, slečno. Vůz bychom pro vás měli, ale nemám tu šoféra. Chcete-li jet sama -”

Leslie přijala nabídku s radostí: toužila po samotě. Cesta do Londýna uklidní její nervy dokonale. Nabídla garážmistrovi zálohu, ale muž prohlásil, že se spokojí její navštívenkou. Pro vizitku musela sáhnout do vlastní kabelky a správce se pobaveně usmál:

“Máte dvě kabelky, slečno – tomu říkám štístko!”

“Štěstí je, že mám tuhle!” – řekla Leslie a energicky zatřepala kabelkou Cory Smithové.

Dvousedadlové auto anglické značky, v níž se Leslie vyznala, bylo v bezvadném stavu. Motor hladce zabral a těsně, než zasunula rychlost, Leslie ukázala na hodiny v kontrolní desce:

Ukazují, že je deset, řekla, “ale ještě jsem neviděla v autě hodiny, které ukazují správný čas.”

Garážmistr se pyšně zasmál. Tyhle jdou – a navíc je opravdu přesně deset hodin večer.”

Nemohla ani uvěřit, že byla v tom odporném domě skorem tři hodiny.

Mechanik byl pozorný i úslužný a dal jí skutečně všechno, co potřebovala – všechno až na benzín. Uvědomila si to, když byla na půli cesty ke Colnbrookskému okruhu a když vůz několikrát křečovitě škytl a pak se zastavil. Doprava na tomto sběrném okruhu byla zpravidla živá, ba nepřetržitá – ale dnes večer tudy průběhem pěti minut projely jen dva vozy a žádný z nich jí nezastavil. Poblíž místa, kde Leslie uvízla, byl přejezd na oplocenou louku. Brána byla šťastnou náhodou otevřená. Leslie povolila brzdu a vůz sjel po svážné cestě z vozovky na kraj louky. Když světla auta začala poblikávat, dostala strach, že i baterie dochází, a proto zhasla reflektory. Umínila si, že počká, až tudy pojede pomalejší vůz, jehož řidič zastaví a přenechá jí nějaký benzín.

Za chvílí se na hřebenu kopce objevil vůz. Jel rychle, a zabrzdil necelé tři metry od místa, kde stála. Rozpoznala, že jde o lehkou dodávku, a užuž chtěla vykročit a pořádat o pomoc, když zaslechla:

“To mi snad neuděláte! Proboha živého!”

Byl to hlas – spíš ječivý výkřik – muže. Zděšeně couvla. Kde tento hlas už slyšela?… Bylo to v jakési spojitosti s dopravou, s množstvím vozů čekajících před křižovatkou…

Inspektor Tetley, muž s voskovaným knírkem! A pak ho slyšela znova vykřiknout. Byl to výkřik uže zachváceného hrůzou ze smrti.

KAPITOLA XXVI

Inspektor Tetley byl už na dohodnutém místě u zoologické zahrady, když auto zajelo k chodníku a zastavilo. Viděl, že to není osobní vůz, nýbrž lehká dodávka, označená na bočnici jménem obchodu s potravinami.

“Račte nastoupit, pane Tetley,” řekl mužský hlas. “Uvnitř jsou židle.”

Tetley vylezl do řidičovy kabiny a odtamtud vkročil do temnoty korby. Rozpoznal řežavé konce dvou doutníků.

“Posaďte se u nás, inspektore.” Slyšel, jak se za ním zavírá plachta korby. Vůz se rozjel.

“Kerky nemohl dnes večer sám přijet. Požádal mě, abych ho zastoupil,” řekl zdvořilý, přívětivý hlas. “Co je nového ve Scotland Yardu?”

Tetley neměl pražádnou chuť bavit se o Scotland Yardu – zejména v tuto chvíli a s člověkem, který mohl být docela dobře detektiv, poslaný, aby ho usvědčil. Věděl, že je podezírán a že ho sleduje oddělení, které nenávidí každý korumpovaný detektiv.

“Musíme zajet daleko za město, pane Tetley, než vám můžeme dát ty smluvené peníze,” pokračoval hlas. (Druhý muž nepromluvil ani slova, dokud nebyli na velké západní výpadovce, jen tu seděl a plnil těsný vnitřek korby čpavým dýmem doutníků.) Hovor uvázl. Tetley seděl v pohodlném křesle, přistrčeném k pozadí korby, a lámal si hlavu, proč jim temný vnitřek vozu není dost tajné místo, kde by se peníze mohly nenápadně přestěhovat z ručky do ručky.

Ovšem – nebyl vůbec dost obeznámený s touto sortou lidí: on sám čekal na první vhodnou příležitost, kdy bude moci své zaměstnavatele zradit. Měl pro tu situaci dokonce už připravenou obranu: oni sice budou mluvit o penězích, které mu dávali, ale důkazy nebudou mít žádné! Tato obranná formule arci vzala za své v okamžiku, kdy Weston vyslovil osudné jméno: Bradfordská banka. Od oné chvíle bylo Tetleyovi už všechno lhostejné – a myslel jenom na jediné: vyždímat z těch zámořských přivandrovalců honem ještě nějaké prachy navíc.

Kerkyho měl rád; Kerky je prima. Tetley začínal užívat tohoto slova s pocitem, že se naučil novému jazyku. Vyzkoušel to na jednom ze svých společníků:

Kerky je prima chlap, řekl.

“Jo,” odpověděl muž, “je prima.”

Inspektor Tetley si zapálil cigaretu. Při tom spatřil své dva spolucestující: měli široké, hladce vyholené tváře a bezvadně bílé límce. Jeden z nich měl žlutou vázanku se zeleným vzorkem v podobě podkoviček; druhý měl vázanku tmavočervenou – zkrátka, byli to nadmíru solidní pánové.

“Ovšem,” pokračoval Tetley, “o žádném střílení jsem nikdy nic nevěděl, a ani jsem se po tom nijak nepídil. Předpokládám, že k tomu byly nějaké důvody. Přirozeně – z mého hlediska jde o postup nepřípustný…”

Nechali ho mluvit, a Tetley mluvil. Potom řidič odhrnul plachtu a něco řekl. Tetley skulinou spatřil, že míjejí malý hostinec na konci Colnbrookského okruhu.

“Kam jedeme?” otázal se.

“To vám může být úplně lhostejné,” řekl jeden z muži klidně. “Tetleyi, vy jste dostal studené nohy. Každý, kdo strachy blije, je protivný – ale zblitý policajt je stoprocentní hnus.”

V hlase zněla výhrůžka, cosi velmi zlověstného. Tetley zaslechl kovový zvuk – cvaknutí závěru automatické pistole. .,Co to znamená?” hlas mu strachy přeskakoval.

“Buďte zticha, jo! Znamená to, že dostanete, co vám patří, Tetleyi. Ukážeme světu, jak dopadají zbabělí policajti, když se sesypou.”

“Nechcete mě snad zabít?” ječel Tetley.

Auto se zastavilo; někdo ho popadl za límec a vytáhl ho z vozu. Za jiných okolností by se byl bránil – ale děsivá hrůza situace ho ochromila.

Leslie, jež zděšením ucouvla, slyšela jeho první blekotavý protest… zaslechla jeho poslední zoufalý výkřik. Pak se rozlehly dvě střelné rány. Viděla, že se něco hroutí a dopadá s žuchnutím na krajnici.

“Vyřízeno,” řekl čísi hlas a vůz se rozjel.

Nebýt toho, že auto mělo ztlumená světla, byli by ji určitě spatřili, jak se zděšeně tiskne k vratům a drží se jich v panickém strachu tak pevně, až se pletivo drátů vrývá do jejích dlaní. Nesmí omdlít… musí se vzpamatovat. Přinutila se pohledět na nehybnou postavu v trávě krajnice. Tetley… Kéž by jenom přijel nějaký vůz! Rozhlížela se: koncová světélka malé dodávky, jež přivezla dodávku smrti, už byla nezřetelná a za chvíli zmizela vůbec. .

Pak se nad obzor vyhoupla dvě velká bílá světla. Přicházela ve směru od bathské silnice a vůz jel pomalu. Leslie vstoupila do středu jízdní dráhy – rozpažila obě ruce – a když vůz zastavil, klesla v hluboké mdlobě uprostřed vozovky skoro přímo pod kola auta.

Nebyla v bezvědomí asi déle než minutu, protože přišla k sobě ve chvíli, kdy ji někdo odnášel z jízdní dráhy a ukládal ji na kraj silnice.

,,Co je vám? Proboha – to je slečna Rangerová!”

Nebylo třeba ptát se, čí to je hlas. Jiggs na ni užasle zhlížel.

“Co se děje? Kde jste byla?”

“Na výletě,” řekla a usmála se chvějícími rty.

“Hledali jsme vás.”

Jiggs jí přitiskl k ústům hrdlo lahvičky. Polkla a rozkašlala se. Jiggs holdoval za účelem osvěžení zvlášť silnému druhu whisky.

“To vám neublíží.”

Pak si vzpomněla, rozhlédla se a ukázala rukou. Neviděl, na co ukazuje, protože nehybná postava ležela mimo světelný proud reflektorů.

“Co to je?” zeptal se – a když zašeptala: “Tetley…” opakoval: “Tetley? Dokážete stát?”

Zvedl ji a opřel o veřej brány. Pak energicky zavolal na muže, jenž seděl ve voze – ukázalo se, že to je policejní řidič – a oba došli k mrtvému.

“Sežeňte strážníka a ambulanci,” řekl Jiggs. “Moc jsem dumal, jak dlouho potrvá, než se to stane.”

“Je to opravdu pan Tetley?” otázala se Leslie, když se k ní vrátil, a zimomřivě se otřásla.

Jiggs přikývl.

“Ano. Dali mu – jak tomu říkají – co mu patří. Laik žasne, ale odborník se nediví.”

Pověděla mu, proč zde uvázla, líčila mu to, protože nechtěla pořád myslet na smrt a na vraždy, jež se staly součástí anglického dne.

“Vůz vám vyplivl?”

Došel ke svému autu, přinesl kanystr benzínu a nalil ho do prázdné nádrže.

“Dobrá, jeďte,” řekl policejnímu řidiči, když sedal do vozu. “Já zatím zavezu slečnu Rangerovou na komisařství a nechám ji tam.”

Leslie potřásla hlavou.

“Já zde počkám. Nejsem opravdu tak hrozně roztřesená.”

Policejní vůz odjel, zase byla tma – a půlnoční čekání u nehybné kupky šatstva bylo přece jen strašidelné. Občas tudy projel vůz – a lidé v něm neměli tušení o tragédii, jež se zde odehrála. Stáli vedle sebe, Jiggs a děvče, opření lokty o bránu, jako dva lidé, kteří nemají co dělat a zřejmě nemají zájem jeden o druhého.

“Hledali jsme vás,” opakoval Jiggs. “Když se Terry dozvěděl, že vás někdo naložil do auta a odjel s vámi, lezl po zdi. Je zvláštní, že nikdo nevěděl, kdo vas odváží. Kdo to byl?”

“Paní Smithová.”

“Snad ne Cora!” řekl ohromeně

“Ano, Cora.”

Víc než ze čtyrslabičné odpovědi Jiggs vyčetl z hlasu.

“Pokoušela se ušít na vás boudu?”

“Povím vám o tom později,” řekla.

Odmlčeli se. Dlouho nikdo nepromluvil – a pak se nad mostem objevila světla vozů.

“Naši už jedou… a za nimi ambulance. Mají ambulance u vás zelená světla? Ano, mají. Pošlu vás, slečno Rangerová, pohotovostním vozem do města. A být vámi, nechal bych tu vaši bryčku tam, kde vás ona nechala na holičkách. Zařídím, aby si lidé z garáže pro ni ráno přijeli – je to beztak jejich majetek. Já zde musím zůstat a podívat se, co nám nebožtík Tetley může povědět.”

“Je opravdu mrtvý?” otázala se.

“Musel by mít devět životů, kdyby nebyl. Pamatuju se na podobný případ – jeden z mých lidí byl odstřelen přesně týmž způsobem a přesně z týchž příčin. Bylo to roku sedmadvacet nebo snad šestadvacet. Určitě v letech př. kr.”

“Co to je ,př. kr’?” neodolala.

“Před krachem – před ,černým pátkem’ na burzách,” řekl Jiggs. “Tak už jsou zde.”

Ambulance přivezla lékaře. Vůz první pomoci náhodou čekal před policejním komisařstvím, protože jeho osádka podávala informace o dopravní nehodě, ke které došlo na bathské silnici.

Z pohotovostního vozu vystoupili tři uniformovaní strážníci a policejní auto i ambulance couvly několik metrů a zamířily reflektory na to, co načalo tento den jako detektiv-inspektor Scotland Yardu,

“Pojďte, mladá dámo.”

Jiggs jí pomohl do vozu.

“Telefonoval jste inspektoru Westonovi?” otázal se řidiče.

“Ano, pane kapitáne. Řekl, že se mu velmi ulevilo.”

“To měl na mysli vás, slečno Rangerová,” řekl Jiggs, “a nikoliv Tetleye.”

Byla pohoršená.

“Jste cynický, kapitáne Allermane!”

Usmál se ve tmě.

“Do konce svého života budu cynický, když jde o mrtvé darebáky,” řekl. “Ve chvíli, kdy bych pocítil sentimentalitu nad zabijáky a jejich pomahači – tu chvíli jdu od policie a začnu psát do novin slzopudné dojáky. Nemůžete si dovolit nebýt cynický když jde o kriminální chamraď, slečno Langerová. Nezapomínejte, že smrt zločince neznamená konec jeho zločinů. Zlo pokračuje – bůhvíjak dlouho. Tetley vydal na smrt své vlastní kamarády – a je docela možné, že jeho vinou zemře do konce týdne ještě další tucet lidí. Proto nad žádným Tetleyem neroním slzy a kvůli žádnému Tetleyovi nehodlám nosit smutek. Pro mně mrtvý vrah není o nic lepší než živý. A kdybych nedej pánbůh jednoho dne začal myslet, že je lepší – nedovedete si představit, jak bych litoval sám sebe!”

KAPITOLA XXVII

Za celou přestávku po prvním jednání Cora nepromluvila jediné slovo.

“Co je s tebou?” zeptal se Kerky.

Němě potřásla hlavou. A pak – právě když se zvedala opona a začínalo druhé dějství, uchopila ho křečovitě za paži.

“Pojď ven, Kerky,” řekla.

Sel za ní do vestibulu, jenž byl nyní prázdný.

“Pamatuješ na tu knížku, Kerky?” Musela se nutit do každého slova; každá slabika jí vázla v hrdle.

“Jo.” Byl připraven na to, co následovalo.

“Já ji nedala do sejfu. Chtěla jsem, ale nedala jsem ji tam. Měla jsem ji v kabelce… a kabelku jsem ztratila. Vím, kde je – zapomněla jsem ji…”

Nakonec mu pověděla o bláznivé pomstě:

“Měla jsem na ni šílený vztek …”

“Dobrá, dobrá,” řekl klidně. “Vrať se do hotelu, Coro.”

Mechanicky luskl prsty. Ten z jeho osobních strážců, který stál u východu, zmizel a za několik minut se vrátil s vozem. Vyšvihl se na místo vedle řidiče a Kerky nasedl.

“Na západ. Přes Slough do Maidenheadu. Za mostem doprava.”

Otevřel si okno a pohodlně se usadil.

Cora je hloupá – prostě nemá shůry dáno. Nehněval se na ni, nic jí něměl za zlé – jen trošinku litoval, že ji musel poslat domů; neboť na ni byl velmi pyšný – Cora je mejparádnější kousek jeho sbírky a Kerky si liboval v představě, že mu ji muži závidí.

Cora je hloupá – ale ne tak hloupá jak on, Kerk. To je jedenkrát jisté. Nebo je snad znamením inteligence zapisovat částky získané novým melouchem? Je snad chytré zvěčnit černé na bílém ústní dohodu, uzavřenou s Eddem? Ve srovnám s pachatelem takových blbostí je Cora učiněný génius. Nicméně – vyžehlit připoutání Leslie Rangerové ke zdi, to bude zatracená fuška. A nejhorší na Cořině vylomenině je, že on – Kerky – zvyklý dirigovat všechno ze zákulisí, se najednou ocitne ,ve světle ramp’. Dostane-li se do bungalovu dřív, než někdo Leslie najde, nějak se z toho vykroutí. Řekne Rangerové, že se o příhodě dozvěděl, a jakmile mu Cora o tom řekla… Nepřiznala se k tomu až v divadle, a on, Kerky, okamžitě vyrazil… je ve fraku, jak vidí… Omluví se, nabídne jí přiměřené odškodné, a bude-li paličatá, odveze ji snad osobně do Scotland Yardu.

Vykouřil půl cigarety a odhodil ji. Když svištěli kolem Colnbrookského okruhu, spatřil dva vozy a neomylně rozpoznal ambulanci a policejní auto. Tiše si hvízdl: dnes večer jde všechno šejdrem. Proč u všech čertů to museli vyřizovat právě zde, když měli k dispozici celý Londýn? Dýchal těžce nosem. Albuquerque Smith v duchu konstatoval, že nemá ustláno na růžích…

Konečně byli u bungalovu. Pohled na otevřené okno jím poněkud zacloumal. Klíč ještě trčel ve dveřích zadního vchodu a na kroužku visel další klíček… To je celá Cora!

Když vešel do domu, rozžal všechna světla. Vyběhl do schodů, pokojíkem služebné proběhl do koupelny. Pouta tu ještě byla, připevněná k železnému potrubí. Jeden z ,náramků’ byl otevřený; i v jeho zámku byl klíček. Ale kabelka nikde – ovšemže tu nebyla žádná kabelka! Leslie Rangerová musela vidět, jak Cora do ní dává klíčky pout. Prohledal všechny místnosti a pak vyšel k čekajícímu vozu.

Myslím, že pojedeme domů, Jamesi,” řekl a zazubil se. Furiantský úsměv patřil Osudu. Jako znamení vzdoru.

Když se vrátil do hotelu a vstoupil do svého pokoje, našel Coru ležící na posteli, tvář zabořenou do polštářů. Byla ještě ve večerních šatech. Něžně jí poplácal nahé rameno.

“Nech toho, děvče,” řekl. “Co je pryč, je pryč.” Prudce se obrátila a zdrceně na něho civěla. “Našels kabelku?” Potřásl hlavou.

“Hádám, že si ji vzala jako suvenýr.”

Svlékl sako fraku, odložil límec i vázanku a oblékl župan. Byla tu ještě jedna možnost, nepravděpodobná – ale přece jenom šance. Sáhl po telefonu, vytočil číslo Leslie Rangerové, a když zaslechl její hlas:

“Chvála bohu, že jste zpátky! Má bláznivá žena mi pověděla o směšném, potrhlém kousku, který vám provedla, – a já okamžitě zajel do bungalovu, abych vás osvobodil.”

Leslie byla zmatená a ohromená, ale Kerkův hlas zněl tak upřímně, že mu uvěřila.

“Právě jsem přijela domů,” řekla. A pak: “Pane Smithi… mám kabelku vaší ženy.”

“Vážně?” řekl tiše. “Snad byste dovolila, abych si pro ni přijel?”

“Ráno vám ji přivezu,” řekla. “Poslyšte, slečno Rangerová, byl bych vám nesmírně povděčný, kdybyste dovolila, abych k vám zajel a osobně se omluvil.”

Trvalo dlouho, než odpověděla, ale když řekla “Tak přijeďte, ale muselo by to být hned”, byl by radostí výskl z plna hrdla, ale neučinil tak. Neboť Kerky Smith nebyl z lidí, kteří se dávají unášet svými pocity.

Vrátil se do svého pokoje, chvatně se převlékl a odešel, aniž řekl Coře, kam jde. Zdviž byla někde nahoře, když vešel do haly činžáku, a musel čekat minutu, až sjede dolů. Ta minuta mu připadala jako věčnost.

“Je slečna Rangerová doma?” otázal se vrátného.

“Ano, pane, před chvílí se vrátila.”

“Je někdo u ní?”

“Ne, pane, je sama.”

“Mé jméno je Kerky Smith. Můžete to beze všeho říci každému, kdo by se zeptal, jestli jsem tu byl.”

“Znám vaše jméno, pane,” řekl vrátný.

,,‘se ví, že znáte mé jméno.” Kerky Smith se usmál. “Vaše jméno je Appleton, jste detektiv-seržant ze čtrnácté divize a máte zde službu už třetí týden.”’

Vrátný vyvalil oči.

“Jak jste přišel na takový nápad?”

“Slyšel jsem to v rádiu,” řekl Kerky Smith vesele.

Když se ve čtvrtém patře otevřely dveře, zůstal Kerky stát na chodbě – a i když ho Leslie pozvala dovnitř, následoval ji v uctivé vzdálenosti. Kabelka ležela na stole; vzal ji do ruky a otevřel. Knížka obetkaná drátěným pletivem tam byla. Na ničem jiném nezáleželo. Byl vděčný, ale…

Je trochu padlá na hlavu, ta holka. Není tak pitomá jako Cora, ale je hloupá. Mohla zavolat Terryho… musela si přece domyslet, že knížka, zajištěná zámkem, něco znamená.

Rychle přešel chodník a nasedl do vozu. Jeho osobní pistolník se vyšvihl na místo vedle řidiče.

“Jacky,” – Kerky mluvil pootevřenou skleněnou přepážkou mezi řidičem a cestujícími – “ta holka je mazaná.”

“‘se ví, že je mazaná,” řekl Jacky, aniž otočil hlavu.

Mohla by nadělat hromadu nepříjemností, a mám dojem, že nám je udělá.”

“Jo – moje řeč,” řekl Jacky. “Já nemám rád chytrý holky. Já mám rád blbý.”

Pistolník o něčem dumal. Bude vřískat,” řekl nakonec.

“‘se ví, že bude vřískat,” odpověděl Kerky. Každá nakonec běží brečet někomu na vestu, že jo?”

“Taky jsem na něho myslel,” řekl Jacky a pohodil hlavou. Nebylo to ve směru na Berkeleyovo náměstí, ale Velký hoch věděl, o kom mluví. Kerky na Edwina Tannera pozapomněl. Bylo by velmi zajímavé, co by Eddie udělal, kdyby se slečně Leslie Rangerové jednoho dne přihodil smrtelný úraz.

Ale Kerky si sám ještě nebyl jistý. Děvče mu vrátilo knížku – a to nebylo nijak chytré. Když přijeli k hotelu, Kerky se skorem už rozhodl, že dovolí Leslie Rangerové žít.

Coru našel přesně tam a tak, jak ji opustil, a hodil kabelku na polštář vedle její hlavy. Slyšela žuchnuti, podívala se, poznala svou kabelku a s tlumeným výkřikem ji otevřela.

“Kde je knížka?” zeptala se rozechvělým hlasem.

“V mé kapse.”

Vytáhl ji. Kovové pletivo – to byl jeho vlastní nápad, a byl naň velmi pyšný. Už měl a vystřídal tucet takových zápisníků. Tenhle si dal vyrobit v Londýně.

“Zítra přijde do sejfu, Coro. A já ji tam dám sám – Jestli ji raději nespálím.”

V noci měl zlý sen. Zdálo se mu, že stojí jako obžalovaný před soudcem, jenž má na hlavě divnou paruku. Na stupni svědků stál Terry. Měl v ruce otevřenou červenou knížku a předčítal z ní usvědčující pasáže – jednu horší než druhou. Kerky se probudil zmáčený studeným potem, vstal z postele a rozsvítil. Strčil ruku pod polštář a našel knížku tam, kam ji uložil, přímo pod pistolí. Klíčkem, který vzal z kapsy, odemkl zámek, stáhl kovové pletivo a s knížkou zašel do jídelny svého apartementu. V krbu ještě dohořívalo trochu řeřavého uhlí. Kerky na ně hodil knížku, vzal z kbelíku hrst třísek, navršil je na knížku a podpálil dříví papírem. Pak si sedl a díval se, dokud v krbu nebylo nic než rudá záře ohně na chvíli vzkříšeného a popel dřeva a papíru.

“To je nejlepší sejf,” řekl, vrátil se do postele a usnul hlubokým, žádnými sny nerušeným spánkem.

Eddie Tanner přišel neohlášené k snídani. Přišel sám, bez ochranářů, prošel neviditelným kordonem, jenž obklopoval Kerkyho, a vešel do obývacího pokoje tak pevným krokem, že Kerky věděl, že půjde do tuhého.

“Než začnete, Eddie – nebyl to můj nápad. Sedněte si a jezte.”

“Čí nápad to byl?”

“Cora si to vymyslela, úplně sama od sebe. Pojď sem, děvče, a pověz Eddovi, že jsi byla ošklivá holčička.”

Přišla v negližé, nádherná podívaná. Eddie, jenž ji v podobném neoblečení viděl mnohokrát, by ani na požádání nebyl mohl propuknout v projev okouzlení.

“Cos včera provedla Leslie Rangerové?” otázal se stroze.

Podívala se na Kerkyho, a Kerky přikývl hlavou. Vzdorovitě a s mnohými odmlkami pověděla Cora Edwinu Tannerovi svou – značně zmírněnou a přikrášlenou – verzi případu. Edwinova tvář byla nehybná jak maska.

“Mělas namále, Coro,” řekl zdvořilým konverzačním tónem, “a od této chvíle my všichni Leslie Rangerovou vynecháme – jako by neexistovala. Říkám to zřetelně.”

Také ji vynecháte, Eddie?”

Přisvědčil kývnutím hlavy. Víte, co děláte, Kerky, – vy a Cora, že ano?

“Strkáte ji rovnou do Scotland Yardu. Leslie má víc rozumu než vy a Cora dohromady. Nebudete mi to věřit, ale dejte na mě. A vy ji strkáte do policejní organizace.”

“Je možné zase ji odtamtud vystrčit,” řekl Kerky.

“Kdo to udělá?”

V jeho hlase byla výzva k boji – a hrozba. Eddie Tanner se neusmíval. Nepředstíral lhostejnost.

“Kdo provede to ,vystrčení’? Řekněte mi jeho jméno, a bude mrtvější než Tetley. A Leslie ví, jak mrtvý byl Tetley, protože viděla, jak ho zabíjejí.”

Stereotypní úsměv zmizel z Kerkyho tváře.

“Kdo to říká?”

“Já to říkám. Viděla, jak mu dávají, co mu patří. Stála u svého vozu na poli, těsně u místa, kde ho vaši lidé oddělali. Jiggs ji tam našel. Proč se nesmějete?”

Kerkymu Smithovi zřejmě nebylo do smíchu.

“Kdyby ji tam hoši byli viděli -”

“- byl by jeden z nich mrtvý, – patrně dva,” řekl Eddie. “Měla pistoli. Cořinu.”

“Odkud to všechno máte?” štěkl Kerky v náhlém záchvatu vzteku. “Dal jste se k policajtům, Eddie, nebo co?”

Edwin Tanner měl pravou ruku v kapse, když vstoupil do pokoje; měl ji tam dosud. Kerky na to skorém zapomněl, když sáhl pravicí pod stůl.

“Udělejme si klidné dopoledne, Kerky,” řekl Eddie tiše. “Ani nevíte, jak velmi blízko jste naprosté bezstarostnosti! Melouch mě přestal bavit. Jdu od toho.”

Mrak vzteku zmizel z Kerkyho tváře a ustoupil zářivému úsměvu.

“Vliv dobré ženy, Eddie, zrovna jak ve filmech?”

“Něco podobného,” řekl Eddie. “Skoncoval jsem s tím – a nadobro. Rychlý zisk a rychlý odsun – tc je moje moto.”

“A mně přenecháte úklid?”

“Není co uklízet.”

“Poslyšte, Eddie – a nečertěte se zas. Jste nabitý senzacemi jak první stránka večerníku. Odkud to všechno máte?”

“Neptejte se tak hloupě. Dostal jsem echo. A říkám vám, že rozumný člověk může z dnešní situace vyčíst jenom jedno jediné slovo. Slovo: zmiz!”

“Čerta starého!” řekl Kerky opovržlivě. “Já zůstanu! Vy zdrhněte – každý dělá, co umí. Už jste zdrhal taky dřív a budete zdrhat celý život.”

Eddie došel rychle ke dveřím. Jeho hostitel si pomyslel, že někoho zaslechl na chodbě, a byl v té domněnce utvrzen prudkostí, s níž Edwin dveře otevřel. V příští vteřině byl Edwin Tanner pryč. Kerky chvíli tumpachově civěl na dveře.

Cora odešla do ložnice hned poté, co vykoktala své přiznání. Teď Kerky došel za ní a chvíli na ni mlčky koukal.

“Sally,” řekl potom (a věděla, že kdykoliv ji oslovuje jménem Sally, vždycky se něco děje), “Leviathan vyplouvá o půlnoci. Objednám ti telefonicky apartement. Řekni komorné, ať ti zabalí svršky. Do Southamptonu můžeš jet vozem.”

“Poslouchej -” začala rozhořčeně.

“Nechci poslouchat, protože bych náhodou mohl slyšet, co povídáš,” řekl. “Tak pro změnu buď zticha a poslouchej, co ti říkám.”

“Chceš se mě zbavit?”

“Kdybych se tě chtěl zbavit, znám pětasedmdesát rozličných způsobů, ale není mezi nimi nápad poslat tě zpátky do USA v prima lodním apartementu. Čekej v Novém Yorku, až ti dám vědět. Nedávej mi žádné hloupé otázky – dělej, co ti říkám.”

Než opustila hotel, přišla za ním a byla naprosto klidná. Mechanicky ji políbil, přiměl ji,, aby přepočítala peníze – chtěl se přesvědčit, kolik jich bere s sebou – a když ji doprovázel ke dveřím, držel ji kolem pasu.

“Poslouchej, Kerky, až budu v Novém Yorku, nebude ti vadit, když budu trochu chodit s Mikem Harriganem, to je ten hoch z Elsteinovy party.”

Zazubil se. Budeš snášet na nové hnízdečko, viď?”

“Ale Kerky – přece mě znáš – nemusíš se bát, že bych ti byla nevěrná!”

Znám především Mika Harrigana – a bání přenechám jemu. Dokud Mike bude vědět, že je aspoň jedno procento pravděpodobnosti, že přijedu, nebudeš mi s ním nevěrná. Tak si s ním choď, ale neflirtuj!”

Z okna obývacího pokoje viděl odjíždět její vůz, viděl malou ručku, jež mává kapesníkem, a mávání opětoval, ačkoliv věděl, že ho nemůže vidět.

“Prima holka,” řekl prázdnému pokoji, “prima holka – ale pitomá, bože, jak pitomá!”

V londýnské ulici věhlasné počtem krásných a nikoliv nepřístupných žen bydlela dívka původem z texaského Dallasu. Měla krásně zařízený byt, i když nebylo jasné, odkud bere na činži a na blahobytnou existenci. Kerky jí zatelefonoval:

“Nepřijela bys ke mně, děvče? Cítím se jaksi osamělý.”

Před půlnocí telefonovala Cora z lodě. Všechno Je prima. Kajuta je prima, obývací pokoj je ohromný a květiny jsou taky ohromné. Kerky naslouchal, a i rezervy jeho trpělivosti byly málem vyčerpané.

“Oukej, děvče. Měj se prima,” řekl a s ulehčením zavěsil.

Měl mnohem lepší program než naslouchat prázdným kecům ženy, která se co živa nezmohla na vlastní myšlenku.

KAPITOLA XXVIII

Firma Dorrie prosperovala fantastickým způsobem. Průběhem čtrnácti dnů získala dvaatřicet novych tučných účtů. Leslie musela navštívit generálního ředitele banky, s níž byli Dorriovi v obchodním spojení.

“Vedete si kromobyčejně dobře, mladá dámo,” řekl generální ředitel, borec zešedivělý na frontě peněžnictví. “Dorriové ještě nikdy nepožívali takové důvěry. Znáte vaše aktivní saldo u nás?”

“Byla jsem ohromená, když jsem zjistila, že činí tři čtvrtě miliónu liber,” řekla Leslie, “a jsem z toho trochu vylekaná. Mé znalosti bankovnictví jsou minimální a nechápu, jak mi pan Dorrie mohl svěřit tak odpovědné místo.”

Zpytavě se na ni zadíval:

“Myslím si, že si vybral docela dobře,” řekl potom.

Leslie byla chytrá a měla za sebou dobrou obchodní školu i praxi, ale firma Dorrie měla oddělení, v jejichž agendě se prostě nevyznala. A byl to vždycky nemluvný vrchní účetní, jenž jí záhady srozumitelně vysvětlil.

Ani pan Dorrie, ani jeho partner o sobě nedávali vědět, ale jednoho dne mluvila při obědě s mladou ženou, jež zastávala významnou funkci v peněžním ústavu, a když se vrátila, poslala pro vrchního účetního.

“Je to pravda, pane Morrisi, že firma Dorrie byla měsíc před mým příchodem na mizině a už chtěla ohlásit bankrot?”

Přisvědčil kývnutím hlavy.

“Je to pravda. Ale pak získala nový kapitál. Pan Dorrie přijal nového společníka – nebo abych byl přesnější: prodal podnik a ponechal si na firmě jen minimální účast.”

Potřásla hlavou.

“Jsem z toho úplně zmatená,” řekla. “Proč firma najednou tak prosperuje? Proč nám lidé pojednou tak důvěřují, že nás pověřují jednatelstvím, i když jde o veliké objednávky ze zámoří – dnes ráno jsem zase viděla lodní nákladní list o zásilce čtyř tisíc balíků příborů. Prodáváme snad vidličky a nože?”

Usmál se.

..Nikoliv, slečno Rangerová, ale jsme obchodními jednateli lidí, kteří prodávají příbory. Nedivím se, že nechápete řadu transakcí, ale určitě se do toho vpravíte.

Kdykoliv jí něco nešlo na rozum, vždycky jí říkal, že se ,do toho vpraví’.

Kéž by měla nějakého šéfa, k němuž by mohla zajít – kéž by byla jenom zástupcem někoho, kdo tomu všemu rozumí…, ale žádnou takovou oporu neměla. Závrať se jí zmocňovala, kdykoliv si musela uvědomit, že je ve skutečnosti hlavou podniku: podpisovala šeky na ohromné částky, sjednávala s americkými bankovními domy úvěry, jejichž velikost jí vyrážela dech – a příliv peněz neustával, peníze se jen hrnuly.

S příjmem hotovostí se nezabývala, správu hotových peněz neměla na starosti. Parafovala deníky, kontrolovala a schvalovala výkazy a poprvé si uvědomila, jak cenné je spojení s firmou – byť insolventní -, která je zařízena na finanční transakce.

“Propánaboha, co tam u té firmy vlastně děláte?” zeptal se jí Terry.

(Bylo to ráno po jejím hrozném dobrodružství na Colnbrookském okruhu.)

“Dělám tam všechno – a nerozumím tam ničemu,” řekla žalostně.

Zmínil se o tom Jiggsovi.

“Byznys toho druhu byl pro mě vždycky záhadou, Terry, a záhadou mi také zůstane. Vysoké finance nehrají žádnou roli v mém mladém životě. Pokud tomu rozumím, finančník si vypůjčí prachy od jednoho člověka a půjčí je druhému – a shrábne rozdíl v úrokových sazbách. Ale jak se to dělá a kdo to vynalezl a jak se ti vašnostové dokážou vyhnout kriminálu – to také nevím.”

Předchozího odpoledne ještě před Tetleyovou smrtí se vláda usnesla dát Kerkyho Smithe zatknout a deportovat, a upustila od svého rozhodnutí jen pod vlivem Jiggsova vážného rozkladu.

“Nevypovídejte ho ze země, držte ho zde. Otřeseme-li jeho sebedůvěrou, otřeseme jeho organizací.” Události ukázaly – takměř obratem – že Jiggsův názor je správný.

Kerky Smith seděl ve svém obývacím pokoji a četl noviny. Číšník právě odklidil nádobí od snídaně a Kerky byl spokojen se světem a se sebou. Zejména se sebou, neboť měl pocit nadřazenosti, jenž je vzpruhou každého generála. Jen pomyšlení na Eddyho Tannera mu trochu kalilo náladu, ale opravdu jen trochu. Eddie dostal studené nohy a zdrhá – právě v době žní, kdy obilí nejvíc sype.

Smithův komorník přišel z ložnice.

“Kerky,” řekl tiše.

Smith zvedl hlavu.

“Policie dnes ráno vpadla do tvé holírny, posadila své lidi k telefonům a zatkla Dinkyho. Už týden odposlouchávali všechny linky.”

Kerky našpulil rty, jako by chtěl hvízdnout, ale nehvízdl.

“Jak to víš?”

“Dostal jsem echo,” řekl komorník.

“Nemyslel jsem, že o té oficíně vědí,” řekl Kerky.

“Nejsou tak docela padlí na hlavu. Taky našli sejf.”

“Nic v něm nebylo,” řekl Kerky rychle.

Komorník potřásl hlavou.

“Ne, nebylo tam nic – od včerejška. Ale věděli, že tam je, a vyptávali se Dinkyho, kolik dopisů odeslal poslední dobou do Ameriky.”

“Kdo ho rozebíral?”

“Jiggs. Vystrnadil všechny ostatní – tedy všechny londýnské policajty, a on a Dinky zůstali sami v té zvukotěsné místnosti… však znáš Jiggse.”

“Znám Jiggse,” řekl Kerky se zaťatými zuby, “a znám Dinkyho – nebude zpívat.”

“Možná,” řekl komorník. Tiše se vrátil do ložnice.

Tohle byla vážná situace. Dinky byl jedním ze tří pokladníků gangu, měl na starosti výplaty a vedl účetnictví způsobem mimořádně rafinovaným. Malá sázková kancelář nad holírnou měla velmi šťastné zákazníky. Dinky posílal na adresu amerických bankéřů každou poštou balíčky francouzských a amerických bankovek. Muži, kteří přicházeli dát se oholit nebo stříhat, byli při odchodu bohatší než při příchodu.

V Kilburnu byla trafika, kde se dělo totéž, jenže návštěvníci chodili do zadní místnosti vybírat si doutníky a odcházeli velmi spokojeni.

“Všechno to začalo tím střílením,” řekl Kerky, když komorník za ním zase přišel. “Budu muset promluvit s Eddem – a říci mu pár energických slov.”

“Je dneska den, kdy přijímáš dobré rady? Otázal se komorník.

“Každý den je takový den,” řekl Kerky. “Tak ti radím: Tannera vynechej. Eddie má prima mozek.”

“Tak se na ten mozek podívám,” řekl Kerky.

“Kulce je jedno, koho trefí,” řekl komorník, a Kerky se na něho zamračil:

“Co se to, k čertu, dnes s tebou děje?”

“Nic. Jenom si říkám, že je blbost myslet, že Scotland Yard je jenom pro legraci. Ostatně – i slepé kuře někdy najde zrno.”

Kerky se usmál.

“Nemáš nic jiného na práci, než vtipkovat?”

“To já jen tak,” řekl komorník ledabyle.

Několik minut později, když Kerky už zase četl noviny, zaslechl vrznout dveře. Aniž zvedl hlavu:

“Co zase máš?”

“Haló, Kerky,” řekl kníkavý hlas.

Vyskočil z křesla. Byla to Cora – Cora, které ráno poslal radiogram s formálním přáním šťastné plavby!

“Odvedli mě z lodě,. Kerky, zrovna než vyplula. Dva chlapi a jedna žena pro mne přišli a musela jsem sbalit a vrátit se na pevninu.”

“Policie?” otázal se Kerky.

Přikývla.

“Proč jsi mi nezatelefonovala?”

“Volala jsem. Zavedli mě k telefonu, ale myslím, že si ze mne dělali blázna. Prý nejsi v hotelu.”

“Kdy to bylo?”

“Dnes ve dvě ráno,” řekla.

Kerky neřekl nic. V tu dobu byl docela určitě v hotelu.

“Proč tě nenechali odejet? Co říkali?”

“Říkali, že můj pas není v pořádku.”

Kerky dlouho mlčel. Pak:

“Oukej. Jdi do svého pokoje a sundej si klobouk. Promluvím s tebou později. A nechoď sem, dokud pro tebe nepošlu.”

Sotva se za ní zavřely dveře, zazvonil dívce z texaského Dallasu. A když se ozvala:

“Rande odpadá – Cora se vrátila.”

Zamyšleně a pomalu odložil sluchátko. Když nepustili Coru – jakou šanci má on, Kerky, že by mohl odejet normálně, legálním způsobem? Ovšem – zadržet by ho zde nemohli, kdyby opravdu chtěl Anglii opustit. Za dvě hodiny by byl v Paříži, letadlem, které na něho čeká dnem i nocí. Ale bylo to mrzuté. Bylo to víc než jen mrzuté. Situace je hrozivá. Teď byl rád, že spálil tu knížku. Dejme tomu, že by policie byla přišla uprostřed noci a prošťárala apartement… nebylo by to bývalo nijak legrační.

Tak tedy Jiggs… Vyřídí si to s ním. Ten chlap ho straší i ve snách už léta letoucí. Jednou už myslel, že ho půjde koupit, ale Jiggs nebyl na prodej. Patří k těm trhlým lidem, kteří nestojí o peníze. Ostatně jich sám má hromadu. Kdekdo přece zná případ uneseného bankéře, kterého Jiggs kdysi zachránil v posledním a velmi hrůzném okamžiku. Vděčný finančník se nespokojil tím, že Jiggsovi věnoval velkou částku, ale moudře ji investoval do cenných papírů – a papíry později prodal, když jejich hodnota dosáhla pravděpodobného maxima. Kdekdo ví, že Jiggs ty peníze má. Dostal je na oficiálním banketu. Projev, jímž Jiggs za dar poděkoval, byl kostrbatý a nerudností unikát v dějinách přípitků.

S Jiggsem si to vyřídí. Jiggse odrovná! Bude to tečka za londýnským podnikem, – velké finále a vyvrcholení jeho – Kerkyho – kariéry.

S mrzutostmi, jako by se toho dopoledne byl roztrhl pytel. Komorník, jenž byl spojkou mezi Kerkym a gangem, přišel se zprávami skutečně vážnými. ,Ti druzí’ odmítli vyplatit ‚podíl’. Ačkoliv bylo dohodnutno, že se výtěžek všech akcí bude dělit na půl a půl. Je pravda, že Kerky a jeho pokladník úmluvu sami nedodržovali příliš pečlivě, ale nyní došla Zeleným částka opravdu veliká. Zaplatil ji člověk, jenž zastával v londýnské City významné místo – tak významné, že to policii, jež se postupem doby o věci dozvěděla, vyrazilo dech. Scotland Yard prostě nechápal, že člověk takového formátu může kapitulovat před vyděrači. Ovšem – Scotland Yard zažil mnoho šoků v oněch dnech, kdy gangsteři ovládali Londýn…

Modří požádali o podíl. Zelení stroze odmítli s odůvodněním, že vypravili dopis dřív, než došlo ke sloučení gangů. Kerky poslal prostřednictvím svých důvěrníků Tannerovi vzkaz – a oba se dopoledne sešli na největším otevřeném prostranství Hyde Parku. Dohoda zněla: beze zbraní, ale Erwin i Kerky měli každý v podpaždí pistoli.

“Jeden z vašich lidí nám dělá potíže,” řekl Kerky.

“Slyšel jsem.”

“Ze to napravíte, Eddie? Na vaše slovo bylo vždycky spolehnutí, a i tuhle věc musíme vyřídit férově,”

“Vaši mě šidili, Kerky,” řekl Tanner. “Možná že o tom ani nevíte.”

“Ale Eddie!” protestoval Kerky vyčítavě.

Tanner se usmál, uvedl rychle a bez přemýšlení tři konkrétní případy a Kerky věděl, že to je pravda.

“Od nynějška si můžete brát všecko, Kerky. Já jdu od toho. Myslel jsem si, že toto je nejvelkolepější melouch, jaký se kdy dal dohromady, a možná že to tak je. Ale já toho mám dost.”

“‘Se ví, že toho máte dost,” opakoval posměšně Kerky. “Dokud jste neměl prachy starého Eliáše -”

“Starého Eliáše raději vynechme, Kerky, jo? Nashle!”

Edwin Tanner se obrátil a odcházel. Kerky ho mohl snadno zastřelit, ale věděl, že je sám v dostřelu Tannerových ochranářů. Kerky i Tanner – oba byli pod policejním dohledem, ale to by nevadilo. Vadilo však, že v Hyde Parku jsou Edwinovi pistolníci, a Kerky za hovoru s Eddem přímo cítil, že ho mají po celou dobu na mušce. Je ovšem ještě jiný způsob…

Když se vrátil do hotelu, viděl na první pohled, že krásná Cora je rozčilená a znepokojená.

“Kde je Jacky?” zeptal se jí. “Potřebuju s ním mluvit. A ty jdi do svého pokoje.”

“Jacky je pryč,” řekla. “Představ si, Kerky, – přišli a odvedli ho… Nějací lidé a ten… ten Jiggs.”

“Zatkli ho?” otázal se Kerky a přivřel oči.

Přisvědčila.

“Vážně?”

Mohli zatknout Jackyho, mohli sebrat jeho holiče-pokladníka, a Kerky by se s tím dokázal vyrovnat. Ale Jiggs, Jiggs na scéně…!

Málo naplat, dva pohlaváři jeho organizace jsou pryč – a upadli do rukou zlého nepřítele. Kerky uměl rychle rozpoznat zoufalost situace. Do půl hodiny určil nové náčelníky.

Ale byl tu další zdroj znepokojení. Londýn, jenž byl zprvu šokovaný a pak jakoby omámený – Londýn nyní zuřil. Ve vzduchu bylo jakési elektrické napětí a Kerky, jenž měl buňky pro atmosféru, je cítil.

Poobědval ve svém pokoji, poslal vzkaz na tajné letiště, kde čekal jeho letoun, a pak sešel dolů promluvit s vrchním číšníkem.

“Příští středu zde chci uspořádat velký banket,” řekl. “Pro padesát lidí. Sestavte mi královský jídelní lístek!”

Vrchní sebou nadšením vrtěl.

Kerky jel do Bond Streetu a okázale navštívil několik obchodů; detektivové, kteří ho sledovali, to hlásili hubenému Američanovi s kornatou tváří, jenž seděl ve své malé kanceláři na Yardu.

“Prima,” řekl Jiggs a vydal rozkaz.

Kerky se vrátil do hotelu kolem jedné hodiny. Cora nebyla ve svém pokoji a Kerky zazvonil.

“Kde je paní Smithová?” zeptal se etážového číšníka, jenž na zazvonění přišel.

“Je pryč, prosím. Dva páni pro ni přišli a odvezli ji… Myslím, že byli od policie. Byl s nimi kapitán Allerman.”

Nejlepší – tedy přesněji řečeno skoro nejlepší londýnský advokát navštívil Scotland Yard a požádal o informaci. Byla mu zdvořile odmítnuta. Poptávka na jednotlivých policejních komisařstvích byla marná – nikdo nevěděl ani o Jackym, ani o Coře.

Téhož odpoledne dostal ministerský předseda povědomý dopis červeně tištěný. Dopis obsahoval obvyklou výhrůžku, nežádal však peníze. Žádal beztrestnost pro všechny, kdož se účastnili ,nedávných nepokojů’, žádal amnestii a volný odchod všech zúčastněných, aby mohli do sedmi dnů opustit Anglii.

“Kerky má vítr a bere roha,” řekl Jiggs, když si přečetl tiskovinu.

Chvíli seděl s tváří v dlaních, pak zvedl hlavu.

“Co ministerský předseda teď právě dělá? Má v programu nějaké veřejné vystoupení?”

“Bude otevírat novou fakultu techniky na temžském nábřeží.”

“Je to uvnitř nebo mimo City?” otázal se Jiggs rychle.

“Je to na území City.”

“Těsně při hranici. Chlapi si to náramně vybrali,” řekl Jiggs. “Vím, oč jim jde.”

Vrchní komisař chce, aby premiér odřekl účast.”

“Kdepak,” řekl Jiggs. “Jen ať tam jde – nic se nestane – a můžete mi věřit.”

Terry se melancholicky usmál.

“Kéž bych si tím mohl být stejně jistý.”

Celý Londýn věděl o hrozbě adresované ministerskému předsedovi. Vypadalo to, že se celý Londýn soustřeďuje na nábřeží. Všechny policejní jednotky sem byly staženy nejen proto, aby regulovaly davy, ale i proto, aby utvořily kordony na ochranu premiéra. Scotland Yard musel počítat se vším.

Downing Street a část Whitehallu byly uzavřeny od chvíle, kdy došel výhružný dopis. Od časného rána chrlily vlaky, přijíždějící do středu Londýna, policejní posily.

Jiggs strávil hodinu u okna své kanceláře v Yardu a pozoroval jedinečnou scenérii. Westminsterský most se černal lidmi. V deset hodin byla zastavena veškerá doprava po tomto mostě. Třída Strand a ulice kolem Trafalgarského náměstí byly z příkazu policie zahrazeny.

Návaly a dopravní chaos v ostatních částech Londýna byly nepopsatelné. Leslie Rangerová potřebovala půldruhé hodiny, aby se dostala do kanceláře. Stařičký vedoucí byl roztřesený a deprimovaný.

“Vypověděli nám všechny ty nové účty – všech dvaatřicet – a všichni ti lidé chtějí dnes peníze – v amerických bankovkách!”

Leslie na něho nechápavě zírala.

Morris, uhlazený účetní, nebyl vůbec roztřesený ani deprimovaný.

“Není to nic mimořádného. Ty účty patří několika pánům, kteří hodlají utvořit syndikát. Rozhodli se vložit do té společnosti všechen svůj kapitál – to znamená: zřídit jeden společný běžný účet. Prostě nás požádali o výplatu salda v hotovosti, což není vůbec nic neobvyklého.” Účetní se znova usmál. “Kdybychom ty peníze neměli, slečno Rangerová, bylo by to vážné – ale naštěstí je máme. Zajdu do banky a projednám výplatu v dolarech.”

Přinesl je těsně před polednem. Byl toho velký kožený pytel a Leslie ho dala do nedobytné pokladny ve své kanceláři.

Znamená to, že firma Dorrie je znova na mizině?” otázala se zdrceně

Účetní potřásl hlavou.

Ne. Jsme úplně solventní. Firma má na svém vlastním účtu u banky k dobru padesát tisíc liber. Dnešní transakce neznamená nic víc, než že jsme přišli o několik zákazníků, kteří jsou ve skutečnosti jen jeden zákazník – a že musíme jménem klientů stornovat pár objednávek ze zahraničí. Ale nemusíte si dělat vůbec žádné starosti, slečno Rangerová.”

Podíval se ji přímo do očí.

“Přesně řečeno, máme na účtě čtyřicet devět tisíc liber. Nájemné za kanceláře je zaplacené – a na zvláštním kontu je dost peněz, abychom mohli všem zaměstnancům kdykoliv vyplatit gáži na celý rok.” A pak: “Nepůjdete se podívat na ministerského předsedu, jak otevírá novou fakultu?”

Potřásla hlavou.

“Myslíte, že se mu něco stane?”

“Nemyslím, ale člověk v těchto dnech nikdy neví. Za těchto poměrů v Londýně není nic vyloučené. Je tu ovšem dost policie, aby dokázala vypořádat se s každou eventualitou.”

Ceremoniál se měl konat ve dvě hodiny. Pět minut před druhou seděla Leslie ve své kanceláři a sestavovala koncept dopisu pojišťovně. Místnost účetního sousedila s její pracovnou a mezi oběma místnostmi byly zavřené dveře. Leslie právě přestala psát, hledajíc vhodné slovo, když zaslechla z Morrisovy kanceláře krátké ostré prásknutí, jako by účetní byl prudce zavřel okno. Naslouchala, a pak – sama nevěděla proč – otevřela dveře.

“Stalo se -” začala a zmlkla, zkamenělá hrůzou.

Účetní ležel trupem na psacím stole. Jeho bílá psací podložka byla rudá krví. A nad ním stál Kerky Smith.

Ještě další člověk byl v místnosti, nevelký mužík s tmavýma, pichlavýma očima. Stál u dveří, vedoucích do vnější kanceláře.

“Nekřičte, mladá dámo.”

Trhl hlavou směrem k mužíkovi:

“Vypadni!”

Mužík tiše zmizel.

“Nekřičte,” řekl Kerky Smith ještě jednou a přistoupil k ní.

Uhnula a ustoupila do své kanceláře. Kerky šel za ní a zavřel dveře.

“Máte v pokladně pytel. Dejte mi ho!”

Nebyla schopna slova – mohla jen potřást hlavou.

“Jestli jste rozumná holka, nebudete mi dělat potíže, slečno Rangerová. Eddie zde ukládal peníze, že jo? Já napřed nechápal, proč koupil tuhle fórovou firmu – chtěl dolík, kam schovávat prachy. Tak ho našel.”

“Pan Tanner nemá s tímto podnikem nic společného…” začala, a Kerky se zazubil.

“On je firma Dorrie – sám a vlastnoručně! Otevřete tu pokladnu, nebo mi dejte klíče!”

Potřásla hlavou. Stála zády k zásuvce psacího stolu, v níž měla klíče.

“Jestli křiknete, oddělám vás… nechci zabít ženu, když to nemusí být, ačkoliv Edd by byl zhasl Coru jak nic!” Luskl prsty levé ruky, v níž nedržel pistoli. “Eddie zdrhá – ale nezdrhne s tím tady.” Mávl rukou směrem k pokladně.

Dveře zevní kanceláře se hlučně otevřely a zavřely. Edd Tanner tu stál, rudý ve tváři. V ruce třímal pistoli. Kerky prudkým pohybem paže přitáhl Leslie Rangerovou, objal ji, přitiskl ji k sobě tak, že ho kryla; a při tom vypálil dvě rány.

Eddie Tanner poklesl v kolenou, zhroutil se – a pistole mu vypadla z bezvládné ruky. Kerky prudce odstrčil Leslie Rangerovou, otevřel zásuvku psacího stolu – a v několika vteřinách měl pokladnu otevřenou a kožený pytel v ruce. Byl na půli cesty ke dveřím, když slyšel tři výstřely, a couvl.

“Hledám tě, Kerky!”

Byl to Jiggs. Jeho i Smithova pistole zaburácely současně. Z místnosti účetního přiběhli tři muži. Jeden zachytil Kerkyho, když zavrávoral; druzí dva začali střílet.

Leslie, skrčená v rohu, sledovala souboj zděšenýma očima. Jiggs pálil obouruč ze dvou pistolí. Dva muži padli k zemi a zůstali ležet. Jediný Kerky ještě stál na nohou. V jeho pistoli se vzpříčil náboj. Vytáhl jinou. Když ji zvedl, zazněly oba výstřely jako jeden.

“Mám tě! řekl Jiggs.

Albuquerque Smith zavrávoral, opřel se o zeď, svezl se po ní a klesl na podlahu.

“Pro štísko,” řekl Jiggs a vystřelil ještě jednou…

Tři chirurgové měli s kapitánem Allermanem plné ruce práce až hluboko do noci, a taková byla nezměrná vitalita tohoto muže, že třetího dne už seděl na lůžku – jásající, pochechtávající se troska člověka, ačkoliv měl v těle ještě dvě střely, které lékaři dosud nemohli vyjmout.

“Já neumřu, dejte na má slova! Kam se Albuquerque hrabe na Chicago! Firma Dorrie byla pouhá fasáda, věděl jsem, že to byla jenom kulisa. Eddie ji koupil, aby měl kam bezpečně schovat peníze – a vedení svěřil vaší dívce proto, že jí důvěřoval. Vrchní účetní byl jeho pokladníkem. A taky to byl jeden z nejlepších pistolníků, jaký se kdy vyhnul elektrickému křeslu. Dokázal víc brokovnicí s uříznutou hlavní než jiný opakovačkou. – Já jsem si tu firmu Dorrie hlídal už dlouho – od chvíle, kdy tam přišla slečna Rangerová – a já věděl, že tam jednoho dne přijde Kerky a pokusí se shrábnout ty prachy.

Kerky byl velký darebák a podvodník – šizení bylo prostě v jeho nátuře, ale jedno se mu musí nechat – ten dopis ministerskému předsedovi – to byl záblesk geniality. Věděl, že tím dostane celou metropolitní i městskou policii do jedné čtvrti – a ze bude mít Augustiniánské náměstí tak říkajíc pro sebe. A také by mu to bylo všechno vyšlo, kdyby Edda nebyla posedla sentimentalita a on se sem nepohrnul. Chudák Eddie, tak to má odbyté. Já ho měl docela rád – byl to prima chlap. Jakživ nikoho nestřelil do zad. Viděl jste jeho závěť, Terry? Myslím, že vás bude zajímat… ne, já ji neviděl, ale dovedu si ji představit.”

Jiggs se podíval na Leslie a zamrkal na ni jedním okem.

“Eddie byl prima chlap,” opakoval Jiggs. “Neplácal se v tom melouchu kvůli prachům, ale jen proto, že byl rozeným nepřítelem zákona, pořádku, pokroku a klidného života. Jestli zabil svého strýce? Ovšemže ho zabil. Taky jsem si po starém Decadonovi kdysi střelil, když byl v Chicagu. Jednou vám o tom povím.”

“A proč toho Eddie chtěl nechat?” zeptal se Terry. “Dostal strach?”

Jiggs potřásl hlavou, bolestí hekl a naschvál potřásl hlavou ještě jednou.

“Eddie Tanner nevěděl, co je strach.”

Jiggs se vyhnul pohledu Leslie Rangerové, když dodal:

“Myslím, že se Eddie zamiloval. Zní to nepřirozeně, ale zamiloval se. To se může stát každému.”

Pečlivá ošetřovatelka se nad něho úzkostlivě naklonila:

“Už nesmíte mluvit, kapitáne Allermane,” řekla.

“Že už nesmím mluvit, sestro?” zavrčel Jiggs. “Jsem snad nebožtík, nebo co?”

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s